Na lednovém plénu KSČ se tedy rozsvítilo a společnost ožila. Záhy se ukázalo, že zdaleka ne všichni jsou nadšeni jedinou cestou růžovým sadem, kudy nás tehdy vlekl – bez ohledu na trní – pokrokový předvoj společnosti. Remcalové se ozývali nejen uvnitř komunistické strany, ale především vně. Vznikl K 231 s radikálními požadavky a Klub angažovaných nestraníků (KAN) s členy přibývajícími raketovým tempem, s lidmi, co bytostně nevěřili v možnost obrody zločinecké organizace, která se zde po puči v roce 1948 ujala vlády. Komunističtí bossové byli zaskočeni a věřím, že mnoho z nich tiše (nahlas si to netroufali říct) souhlasilo s varováním stalinských soudruhů ze spřátelených stran, že zde běží plíživá kontrarevoluce. Moci jde vždycky jenom o moc; a ta zde byla ohrožena. Ne tak v Krči. Jak v Thomayerově nemocnici, tak ve výzkumných ústavech. Na jednom z nich pod patronací profesora Broda dokonce vzniklo oněch pověstných 2000 slov (za něž sem zanedlouho poslali z Moskvy 2000 tanků).
Obrácení kabátů
Tání pokračovalo a bylo velice příjemné. Konec cenzury přinesl publikování zvěrstev, která zde páchali naši soudruzi pod vedením sovětských poradců, noviny se daly číst, vyšly opět před půlrokem zakázané Literárky, občanská společnost se probudila a lidé se přestávali bát. Poprvé po dvaceti letech jsem šel do prvomájového průvodu spontánně a se mnou v něm kráčeli Sokolové a skautíci, legionáři, čeští piloti RAF a další, do té doby nevídaní a zakázaní. Z tribuny se na nás usmíval Alexander Dubček a kochal se svou krátkou slávou. Na majálesu, kde se toho roku nemuselo prchat před policajty, jel na alegorickém voze červeně maskovaný kat pod transparentem „Za právo ještě rudější“ a rozdával Rudé právo. Zdálo se, že se vrací svoboda a demokracie.
V akademické obci našel KAN rozlehlou základnu. V Praze jsme se scházeli v Purkyňově ústavu, kde bylo nabito jak nikdy předtím (snad jen období trimestrů po válce se vyznačovalo stejnou návštěvou), a sešel jsem se tam s mnoha lidmi, které jsem pak už nikdy neviděl, protože chytře včas odešli do ciziny. Umravňovat nás chodil Zdeněk Mlynář z ÚV KSČ, který si dělal velké ambice na politickou kariéru. Ty si ostatně dělal tehdy kdekdo, dokonce tak moudrý člověk, jakým byl akademik Charvát, uvažoval o prezidentském stolci, jak vyplývá z jeho deníků. Mnozí skalní komunisté hbitě obrátili kabáty a třeba akademik Ivan Málek, autor příšerné publikace Boj nového se starým ve vědě, která zatratila genetiku, reakční mušky drosophilly i Gregora Mendela a vychvalovala Mičurina a Lysenka, byl náhle v čele obrodného procesu.
Tak se dělá socialistická věda!
Jeden velký soudruh-kolega mi v tehdejším záchvatu prozření vyprávěl, jak se v padesátých letech dostal mezi vyvolené mladé biology, kteří střeženi prokádrovanými asistenty, jimž velel Milan Hašek (ano, ten co oplakával Nobelovu cenu za imunologiii, která mu údajně unikla jen proto, že naše časopisy měly dlouhou výrobní lhůtu), v Purkyňově ústavu po večerech vlepovali žitná zrna do pšeničných klasů, aby dokázali rozkolísání dědičnosti. Jo, tak se dělala socialistická věda!
Se stejnou naivitou, s jakou generace našich rodičů spoléhala před třiceti roky na pomoc Anglie a Francie, jsme bezstarostně spoléhali na to, že „to by si nikdy nedovolili, protože by se naprosto zkompromitovali“. Sice se vskutku naprosto zkompromitovali, ale dovolili si to. V noci, jak zloději. Jak se ukazuje dnes, větší tlak než politici vyvíjeli na umístění sovětských vojsk generálové, kterým se vůbec nelíbilo vlastenectví českých soudruhů. Těm se zase nelíbilo, že z naší země má být dějiště atomové války, a tak všelijak kličkovali. Takže 21. srpna byl nastolen pořádek, jaký si Rusové přáli.
Nenastal sice hned, bylo tu ještě předsmrtné cukání, ale brzy se našli první kolaboranti a pak už to jelo samospádem. Komunisti dělali divy, rozhlasáci dělali divy a národ týden dělal divy, pak jednota povolila, Dubček zavzlykal do radia a ti nejschopnější se začali starat o sebe. Lidová tvořivost tehdy vrcholila ve své naivitě. Nejčastější nápis na zdech „Lenine, probuď se, Brežněv se zbláznil“, vyvedený občas dvojjazyčně, svědčil o malé informovanosti o tom, co by s námi udělal soudruh Lenin – nechal by to tady vystřílet všechno, jako kdysi nespokojence doma. Fotografická dokumentace převezená za hranice našla ihned vydavatele, Československo bylo rok na titulní straně New York Times, ale to bylo tak vše, co pro nás svět udělal.
Konec nadějím
Já jsem se tehdy dozvěděl od ruštinářky, která chodila po ulicích a opravovala ruské nápisy, aby si o nás nemysleli, že jsme negramotní či pologramotní, že svoloč se píše na konci s měkkým znakem. Za vrchol poezie té doby považuji tento výkřik, který se mi zapsal hluboko do duše: „????? ? ??????? ??????? ???????? ???????!“ Nešli, zůstávali. Dočasně. Za jednotku dočasnosti byl stanoven „jeden furt“. Zato začali houfně odcházet příbuzní, známí, kamarádi a během krátké doby jich bylo pryč čtvrt milionu. Další dekapitace elit. Zůstali tvrďáci. Pak začaly čistky; zprvu opatrně, později naprosto nekompromisně. Zoufalá oběť Jana Palacha a ještě zoufalejší Jana Zajíce už s českým národem nepohnula. Gustáv Husák se dral k moci a všechny sliby o pokračující demokratizaci (už jen tohle příšerné slovo!) vzaly za své. Vítězství Čechů nad Rusy v hokeji s připravenou provokací na Václavském náměstí, kde se „náhodou“ ocitla hromada dlažebních kostek u výlohy Aeroflotu, a demonstrace k prvnímu výročí okupace přinesly konec jakýmkoli nadějím v podobě Poučení z krizového vývoje.
Zážitek z kapitalismu
Na podzim 1969 jsem byl na kongresu v Hannoveru. Starali se tam o nás velice hezky, bydleli jsme (jako chudí Češi) v rodinách pořadatelů. Mě dali do rodiny místního pastora, jehož syn, o pár let mladší než já, dosud studoval na univerzitě a byl přesvědčený marxista. Když jsem symbolicky zaplakal nad titulkem v novinách, sdělujícím, že byla v Praze zakázána činnost Ligy pro lidská práva, vysvětlil mi, že oni mají také starosti, a jaké! Dnes odpoledne například půjde demonstrovat, protože škola není ochotná vyčlenit dostatek parkovacích míst pro auta studentů. Srdce mi nad ním zakrvácelo… A to byl na dlouhé roky můj poslední zážitek z kapitalistického světa, protože dalších deset let jsem se tam nedostal. Nedali mi výjezdní doložku – ví ještě dneska někdo, co to bylo? Zde je jedna kopie, kdyby ji v redakci neměli.