* Jak jste se dostal do Botswany?
Docela jednoduše - udělal jsem konkurz. Do té doby jsem pracoval v civilizovanějších zemích: ve Španělsku, Maroku, Švédsku a také v Izraeli. Jeden kolega-lékař mě informoval o tom, že v Praze existuje britská agentura, která shání lékaře do Botswany. Tak jsem šel do konkurzu, který měl několik kol a trval asi rok. Vybrali mě a já dostal pracovní smlouvu. Působil jsem pak čtyři roky v hlavním městě Gaborone na jihu země v nemocnici jako zaměstnanec botswanské vlády. Odjel jsem tam s rodinou, s manželkou a s dcerou, která měla vychozenou teprve první třídu. Až do páté tam potom chodila do britské školy. V Botswaně se nám narodil syn.
* Čím je specifická práce doktora v Botswaně?
Člověk se zde musí mít hodně na pozoru, protože pracuje s HIV pozitivními lidmi. V populaci jich jsou desítky procent. Lékař přijde k věcem, které v životě neviděl, a musí si s nimi poradit. Existují tam hodně zajímavé typy parazitárních infekcí nebo zhoubných nádorů, které jsou v daleko horších stadiích než tady. U nás je člověk zjistí poměrně včas, ale tam postižený přijde, až když je situace zoufalá. Také vrozené vady u dětí, které jsme operovali, jsou odlišné od těch našich. Potom jsou tam některá infekční onemocnění. Tuberkulóza střev je chirurgickým problémem, u nás se s ní chirurg prakticky nesetká. Plicní nebo ledvinová spadá do interních oborů, takže se léčí jinak.
* Už jste se zmínil o viru HIV. Říká se, že Afriku přímo zaplavuje. Jak je to ve skutečnosti?
Je to ještě horší, obávám se, že africké státy vymřou. Šíření viru HIV pomohly pověry, lidé vůbec nevěděli, jak se přenáší, netušili, že se přenáší hlavně sexuálním stykem a krví. Nejvíc lidí je nakaženo sexuálním stykem, protože zdejší lidé nepoužívají prezervativy. U žádné krevní transfuze si nemůžete být jisti, že v ní virus není přítomen. Krev se proto raději bere od starých lidí, kteří už nežijí sexuálně, nebo naopak od dvanáctiletých dětí. Za krev se tam platí, takže ji chudí lidé dávají i čtyřikrát do roka, aby uživili rodiny. Když je matka HIV pozitivní, je velká šance, že takto postižené bude i její dítě. Dítě přichází na svět císařským řezem, matka ho nesmí kojit.
* Bál jste se, když jste tyhle lidi v Botswaně léčil?
Samozřejmě, že jsem měl zpočátku strach. Ale jak se říká, člověk si časem zvykne i na šibenici, takže i mne potom obavy trošku přešly. Za čtyři roky jsem odoperoval 3500 lidí, kteří byli HIV pozitivní. Přitom jsem se dvakrát píchl a jednou řízl. Vždycky jsem o tom sepsal protokol, hned si nechal nabrat krev a pacientovu také. Za tři měsíce jsem si ji znovu nabral a po šesti měsících opět. Samozřejmě, že čekání na výsledek bylo hodně nepříjemné, strach jsem měl. V Botswaně je třeba, aby se člověk choval určitým způsobem. Nebyl jsem žádný sexuální turista. Ani jako lékař jsem těch zranění neměl tolik. Staly se tam nepříjemné úrazy i lékařům, ale nikdo z nich se nenakazil, protože virus HIV je trošku nemehlo mezi ostatními viry. Nepřenáší se prsknutím ani podáním ruky. Lehce se ale šíří spolu se sexem, a těch případů je tolik kvůli sexuální promiskuitě lidí. V Botswaně je totiž zvykem udržovat promiskuitní sex. Samozřejmě se virus šíří uvnitř kmene. Náčelníci, kteří mají právo první noci, tvrdí, že muž HIV pozitivní se viru zbaví, když se vyspí se třemi nebo s pěti pannami. Je to samozřejmě hloupost a pověra. Nejenže se člověk neuzdraví, ale navíc nakazí ještě další. Proto se zde nemoc šíří doslova rychlostí světla.
* Sehrává zde nějakou roli katolická církev?
Myslím si, že katolická církev nedělá dobře, když nabádá Afričany, aby měli nechráněný styk. Sex patří ke zdejší kultuře. Lidé cestují denně za prací a muž koho chytne, toho chytne. Místní komunita to respektuje. Lidé podléhají šamanům a náčelníkům, kteří mají právo první noci. Panenství děvčata zbavuje náčelník. Před nemocí se v Botswaně chrání Evropané, Američané, černoši z vyšší společnosti nebo muslimové. Chrání se ale také Křováci. Ti nakaženi nejsou, neboť se nemísí s místními.
* Potkal jste Křováky? Jaké jste měl zkušenosti s příslušníky původních kmenů, které žijí v buši?
Osobně jsem se s Křováky párkrát setkal, když nám některého z nich přivezli do nemocnice. Sami se totiž nikdy nedostaví. Lidé je nacházejí zraněné v přírodě. Natrefili na ně pracovníci různých firem, z vrtných dolů nebo prospektoři, kteří hledají zlato a vodu. Naloží Křováka do letadýlka nebo vrtulníku a přivezou k nám do nemocnice.
Ale většinou se s nimi nešlo domluvit. Měli svoje zvyky, báli se nás. Přikrývali se peřinami nebo si u sebe pořád drželi zbraň, svoje kopíčko. S tím leželi na zemi, nikoli na posteli. Divili jsme se, že je v nemocnici dávají na zem.
Mysleli jsme, že jde o projev černého rasismu, že černoši považují Křováky za méněcenné obyvatele. Jenže sami Křováci si nepřáli ležet na posteli. Byly pro ně moc vysoké, tak se báli, že by z nich mohli spadnout. Křováci mají různé projevy, někdy až pudové a zvířecí.
* Jaké bylo složení personálu v nemocnici, kde jste působil?
Bylo tam tři sta sedmdesát lékařů. Většina zdravotního personálu byli černoši. Spádová oblast nemocnice v Gaborone zabírala rozlohu, kde žilo asi 1 700 000 obyvatel. Létali jsme za pacienty letadlem ve skupině - já, chirurg, gynekolog, očař a farář. Moji kolegové, místní doktoři, vystudovali například v Británii nebo v Jihoafrické republice. Byli tam i kubánští lékaři. Sestry byly zase z Číny.
* Měl jste s sebou děti. Jak snášely pobyt v Africe?
Dcera to snášela velice dobře. Když jí pak bylo třináct, překládala z angličtiny a namlouvala kazety pro děti s výukou angličtiny. Umí anglicky lépe než já. Děti jsou flexibilní a rychle se učí. Mluvila tam dvanáct hodin denně, což mělo velkou výhodu. Na nás se pozná, že nejsme rodilí mluvčí, ale na ní to nikdo nepozná. Ráda chodila do školy, kde měla spoustu kamarádů. Byla hlavně šťastná, že je v přírodě, kterou má ráda. A jak už jsem řekl, syn se narodil až tam.
* Říkal jste, že dcera měla ráda přírodu - nebála se divokých zvířat nebo hadů?
Hadů ani škorpionů se nebála. Nesmí se z toho dělat velká věda, i když je africká příroda na tahle nebezpečí tisíckrát bohatší, než je tomu u nás doma. Hady jsme ale viděli mockrát. Učili jsme dceru, jak se má v přírodě chovat, a tak jsme se chovali i my. Když stanujete v přírodě, musíte ráno, když vylézáte ze stanu, být obutý, abyste mohl zašlápnout škorpiona nebo pavouka. Musíte se však nejprve pečlivě rozhlédnout kolem, jestli není nablízku had. Hadi se rádi uchylují tam, kde je stín. Noční hadi se schovají ke kořeni nebo ke kameni, stočí se ke stanu. Hada musíte klackem odehnat nebo odhodit. Když balíte stan, je pod ním zalezlých aspoň pět škorpionů. Nejlepší metodou je ve čtyřech lidech stan zvednout, zatřepat jím a přenést jinam, kde ho pak sbalíte. Škorpioni nejdříve zmateně pobíhají a pak se někam schovají. Učili jsme dceru, jak se má v přírodě chovat, ale strach jsme v ní nevzbuzovali ani jí nic nezakazovali. Nikdy jsme neříkali -tam nesmíš chodit, tohle nesmíš dělat, tam na to nesahej! Říkali jsme jí, aby nechodila daleko, kam nevidí. To zase kvůli hyenám a lvům. Jít někam ke křoví, kde mohli být, by mohlo znamenat smrt. Stanovali jsme vždycky tam, kde bylo vidět široko daleko. Na blízku byly jen antilopy a zebry, které nám nevadily.
* Takže jste vlastně sestavili jakýsi soubor bezpečnostních opatření pro výlety. Je to tak?
Hlavní zásadou bylo večer rozdělat oheň. Kolem vás sice chodí lvi a hyeny, ale když o nich víte, nemůže se vám nic stát. Zvířata nejsou zrádná, chovají se stejně. Například škorpion vám nevleze do domu se zvýšeným prahem, protože je nemehlo. Třikrát mě ale uštknul. Ale když ho chytáte to sbírky, má právo vás uštknout. Příští týden pak necítíte ruku, musíte si dávat chladné obklady. Svědí to a bolí. V Africe také například žije had, který se jmenuje manila černá. Zdržuje se na místech, kde je vlhko. Německý fotograf si ji chtěl jednou vyfotografovat, ale uštkla ho, a on to nepřežil. Tohle uštnkutí se nedá přežít, musela by k tomu dojít přímo na oddělení ARO. Na druhou stranu, jednou uštkla kobra dítě přímo do obličeje, a ono přežilo. Domorodci většinou hada umlátí a přivezou v tašce, aby doktor viděl, co člověka uštklo.
* V Botswaně žijí také váleční uprchlíci ze sousedních zemí. Jaké mají podmínky? Dostává se jim nějaké lékařské péče?
V tomhle ohledu je to bez problémů. Nikdo tam nebere uprchlíka, přistěhovalce nebo nás bělochy jako nastěhované vši. Neexistuje, aby tam někdo na druhého křičel: „Táhni domů, tohle je naše země!“ Bere se tam, že ten je odtud, ten zase odtud, a všichni jsou si rovni. Nesmíte akorát volit, ale jinak jste jako místní. Máte stejnou péči, stejné právo na půjčku v bance, stejné právo vlastnit majetek. Máte stejné právo na ošetření i na zdravotní pojištění. Je úplně jedno, odkud jste.
* Setkal jste se v Africe s následky apartheidu?
Když jsem přijel do Kapského města v Jihoafrické republice, viděl jsem například, že v nemocnici jsou všude dvoje schodiště. Dvojí chodby -jedny pro bílé a druhé pro černé. Je to pozůstatek apartheidu, kdy se dbalo na to, aby se černí a bílí vůbec nepotkali. Existovaly například také dvě magnetické rezonance - jedna pro bělocha a druhá pro černocha. Zařízení měla sice stejnou kvalitu, ovšem existovala přísná segregace a vše muselo být oddělené.