Marie Součková může nejspíš začít balit. Způsob, jakým byla odborným i politickým okolím, včetně předsedy vlády, přijata její hrozba rezignací na post šéfa resortu zdravotnictví, napovídá, že ji málokdo bude opravdu vážně zdržovat.
Tolik diskutovaná a očekávaná koncepce zdravotnické reformy, s níž spojila ministryně svůj osud, nepřilákala včera do poslaneckého klubu ani polovinu sociálně demokratických poslanců. Což je zvláštní, když vezmeme v úvahu, jak vehementně jindy poslanecký klub ČSSD protestuje a stěžuje si na špatnou komunikaci a na to, že není patřičně seznamován se záměry vlády a ministrů.
Pochopitelné by to naopak bylo při rozšíření tichého předpokladu, že tím, co od Součkové uslyší, se poslanci ani nebudou muset zabývat, natož to schvalovat, protože celá koncepce spadne kvůli „přeobsazení“ úřadu pod stůl.
Ať už jsou tato politická tykadla nastražena úplně přesně či nikoli, jedno je jisté - s tak vlažnou podporou z vlastní politické strany by do zásadní reformy, jaká je nutná ve zdravotnictví, asi šel málokdo.
K tomu je třeba připočíst to, že ministryně Součková nezvolila ani variantu přímého střetu, ani odchodu takříkajíc s napnutými plachtami. Jinými slovy, jí předložená koncepce je v mnoha ohledech nekonkrétní a zavdává příčiny k různým výkladům budoucích záměrů ministerstva a vlády.
Například spoluúčast pacienta - jak přesně bude vypadat? Sama Součková mluví o nějaké „druhé etapě“ reformy. Nedávno ordinovala ministryně jako nejúčinnější lék humor. Zdravotnictví by se ovšem zřejmě muselo usmát k smrti, aby se vyléčilo ze všech potíží, na nichž se nemalou měrou podílejí politici.
Patricie Polanská, Hospodářské noviny, 21.1. 2004