O jednom ze svých zahraničních pobytů vypráví sociální pracovník České katolické charity Martin Zamazal z jihočeských Dačic. Tentokrát se vydal na anglický sever do města Wakefield, kde v zařízení jménem Pennine Camphill Community pomáhal zdravotně postiženým lidem, resp. lidem se speciálními potřebami.
* Co vás motivovalo vydat se pomáhat handicapovaným do Anglie?
Za mým rozhodnutím podívat se do cizí země byla především touha naučit se anglicky. Odjel jsem proto do Wakefieldu, města na severu Anglie, od kterého se deset minut cesty nachází Pennine Camphill Community. Tato terapeutická komunita a kolej dalšího vzdělávání je postavena na myšlenkách doktora Rudolfa Steinera, který se narodil v roce 1861 v Rakousku a je autorem mnoha odborných publikací. Pennine Camphill Community nabízí vzdělávání, trénink a podporu dospívajícím a mladým lidem, studentům se speciálními potřebami. Čili postiženým, jak bychom řekli u nás. Zdejší kolej má i několik míst pro denní studenty. Komunita má asi čtyřiadvacet dobrovolníků, kteří zde žijí i s rodinami, tzv. co-workers. Polovina z nich zde žije permanentně, druhá pak přijíždí pomáhat na období jednoho roku i déle. Jsou zde čtyři domy, v nichž žijí studenti a dobrovolníci pohromadě, a sdílejí společnou domácnost se všemi povinnostmi. Společné bydlení je velmi důležitým prvkem a principem zdejší komunity. Kromě vlastního pokoje nemají dobrovolníci své separátní místnosti. Také my jsme byli ubytovaní ve vlastních pokojích, nic jsme za ně neplatili. Stravování bylo společné. Mohli jsme telefonovat domů, první hovor byl zdarma, ale ostatní jsme si již museli platit. Oblečení jsme měli své kromě toho, které jsme nosili, když jsme šli pracovat na zahradu na farmu.
* V čem spočívala vaše práce v komunitě?
Stejně jako ostatní dobrovolníci jsme měli na starosti skupinu tří nebo čtyř studentů v jejich domě a starali jsme se o jejich osobní hygienu, zdraví a zájmy a samozřejmě jsme jim také poskytovali přátelské rady. Při pomáhání druhým lidem se mi osvědčily tři velmi důležité klíče -senzitivita, takt a humor.
* A jak probíhal v komunitě normální pracovní den?
Den je zde běžně rozdělen do čtyř hlavních bloků, přičemž dobrovolníci obvykle pracují tři, čtvrtý mají volný. Každý blok trvá asi půldruhé hodiny a dobrovolníci se připojují k různým aktivitám. Patří k nim práce v pekárně, v kuchyni, na zahradě, na farmě, ve třídě nebo v dílnách. Dílen bylo v místě několik - košíkářská, dřevařská, pletací a keramická. Vždycky jeden den jsme pak měli volno. Práce se studenty v komunitě ale byla spíše o zkušenostech, zájmech a jejich sdílení, než aby se jednalo o důsledné rozdělení času na čas práce a odpočinku. Odpočinul jsem si až později, o prázdninách. Jako dobrovolník jsem měl vždy jeden volný týden po Velikonocích, jeden po Vánocích a dva o letních prázdninách. Potom jsme měli ještě asi pět volných dní na podzim a tři na jaře. Studenti, kteří se v Pennine Camphill Community učili, měli samozřejmě prázdniny delší.
* Co si vlastně pod označením komunita máme představit?
Komunita je postavena na nedirektivním řízení. Každý ze čtyř domů má svoje „rodiče“, kteří zabezpečují jeho chod a starají se o něj od rána do večera. Mají na starosti všechno - od studentů přes zásobování domů vším potřebným, až po administrativní záležitosti. Ale pokud jsem se ptal na to, kdo nese za to všechno odpovědnost, nikdo mi nebyl schopen odpovědět. Na dotaz, kdo je vlastně šéf neboli ředitel čili vedoucí, mi všichni odpovídali, že tady přece vůbec žádný není. Několikrát jsem však také narazil na problém, že jsem něco potřeboval nebo chtěl, a nenašel se nikdo, kdo by zodpověděl mé dotazy nebo mi nějakým způsobem pomohl. Byla to zcela odlišná situace, než na jakou jsem byl zvyklý ze zaměstnání v České republice. Jakoby se automaticky předpokládalo, že příchozí všechno zná a umí. Nikdo se nestaral o to, aby druhému něco vysvětlil, určil pravidla či režim dne. Hovořil jsem o tom s nově příchozími i s některými služebně staršími dobrovolníky. Přiznali upřímně, že nedirektivní řízení nepovažují za docela šťastné, a ani já jsem v něm nenacházel žádné výhody. Po několika dnech jsem však zjistil, že nejlepší je na nic se neptat.
* Říkal jste, že každý běžný den byl rozdělen do čtyř programových bloků. Čeho se konkrétně týkaly?
První dopolední blok jsem měl ve třídě, třetí a čtvrtý odpoledne jsem byl v keramické dílně. Pronikal jsem do života komunity a postupně jsem si zvykal na nový systém, poznával hranice a nepsaná pravidla. Moje jazyková vybavenost byla zcela závislá na mojí paměti, kterou jsem přirovnával k operační paměti osobního počítače. Když počítač vypnete, vše se z paměti vymaže. Angličtinu jsem potřeboval ke konverzaci s ostatními dobrovolníky, k tomu, abych porozumněl příkazům, co mám dělat. Myslím si, že studentům až tak moje neznalost angličtiny nevadila, i když byla v prvních dnech pobytu přímo katastrofální. S přibývajícím časem jsem ale mluvil stále víc, zároveň jsem poznával režim a naučil se pracovat se studenty.
* Co jste s nimi dělali?
Každý pracovní den jsme začínali deset minut před sedmou hodinou buzením studentů, po kterém následovala osobní hygiena. Měl jsem na starosti tři studenty, z nichž jeden vyžadoval zvláštní péči, dva zbývající pak pouze kontrolu. V osm hodin následovala snídaně, po níž jsme uklízeli a chystali věci na oběd. V půl desáté už začínal první blok, který jsem trávil ve třídě s deseti studenty. Měl jsem na starosti buď autistu, který chtěl stále odcházet ze třídy, nebo jiného, který zase ustavičně vykřikoval a vyrušoval. Během hodiny jsem samozřejmě také pomáhal studentům s plněním jejich úkolů. K nim patřilo kreslení, opisování z tabule, stříhání a podobně. Po prvním bloku následovala přestávka na čaj a po ní začal druhý blok, který jsem ovšem trávil po svém, to znamená, že jsem většinou odpočíval. Oběd začínal v jednu hodinu a po něm přišlo na řadu umývání nádobí. Někdy jsem skřípal zuby, to když například byla červená řepa s omáčkou a rýží, a studenti nechávali na talířích spoustu zbytků. Umývat nádobí po dvaadvaceti lidech v časovém presu, když tři utírači čekali na umyté nádobí, dá zabrat. Bylo to skoro jako v restauraci. Do odpoledního bloku pak zbývalo už jen půlhodinové volno.
* Jaký byl odpolední program?
Třetí a čtvrtý blok jsem trávil v keramické dílně. Docházeli tam vybraní studenti ze všech domů podle jejich ability. Do té doby jsem s hlínou nikdy nepracoval, ale bylo to docela zábavné. Hnětli jsme hlínu a dělali nejrůznější věci - talíře, poháry a podobně. Moc jsme toho však neudělali. Pracovali jsme totiž se studenty, které jsme vedli k tomu, aby se soustředili na práci a tvořili to, co tvořit mají. Někdy se ale stávalo, že jsme museli pracovat za ně, protože všechno nesvedli. Museli se však dívat a vše sledovat. Mou povinností bylo všechno jim vysvětlovat, což bylo s mou slovní zásobou skutečně velmi zábavné. Ve tři čtvrti na pět jsem pak odcházel zpět do svého domu na večeři. Po ní jsem kontroloval práci jednoho studenta, který umýval toalety a pozdě večer jsem pak ukládal dalšího svého studenta do postele. Byl jsem hotový kolem deváté večer, kdy už měli být studenti po všech stránkách zaopatření a v pořádku ve svých pokojích.
* Lišil se nějak program o víkendu?
Samozřejmě. V sobotu studenti vstávali až po půl osmé a po snídani, v půl deváté, nasledoval dopolední úklid domu. Většinou jsem dostal na starost třetí, horní patro, kde jsem bydlel, s dalšími třemi studenty. Dalo se to zvládnout za hodinku, ale záleželo velmi na tom, kdo ze studentů uklízel. Po obědě byl prostor pro skupinový program. Studenti se rozdělili do skupin a k nim se přiřadili dobrovolníci. Někdo šel do města Wakefield nakupovat, jiný si došel do blízkého obchodu pro sladkosti a časopisy nebo poslat dopisy. Další si mohli třeba vyjet autem na výlet. Záleželo na tom, co kdo chtěl a jaké byly možnosti. V šest hodin večer byla večerka, v půl desáté se šlo spát. V neděli se vstávalo ještě později, deset minut po osmé. Snídaně byla v devět hodin, po ní a úklidu následovala bohoslužba. Pak se opakoval podobný program jako v sobotu. Slavnostní večeře byla večer v šest hodin a v půl deváté měli jít studenti do postele.
* Co bylo při práci nejnáročnější?
Celý čas bylo nutné, abych byl stále se studenty. I když se nepracovalo, stále potřebovali dozor a dohled. To je velmi náročné, protože kromě volného bloku si dobrovolník v zařízení jakým je Pennine Camphill Community prakticky neoddechne. Po prvním týdnu v Anglii jsem se divil, že někdo kvůli únavě nemá ani zájem účastnit se večerních společných akcí. Netrvalo dlouho a divit jsem se přestal, protože i já měl dny, kdy jsem se ráno těžce vzbouzel a ve třídě jsem pak byl velmi unavený.