* Proč jste se rozhodla odejít do zahraničí?
Studovala jsem na Střední zdravotnické škole Vesna v Brně a po maturitě rok pracovala. Byla jsem v práci vystresovaná, protože jsem měla dojem, že se mnou jako absolventkou zacházejí jinak než s ostatními sestrami, hlavně kolegyně a lékaři. O problémech v týmu se nemluvilo, vše se tutlalo a řešení nikde. Proto jsem nastoupila jinam, do chirurgické nemocnice Delta. Tam už jsem byla spokojená, kolektiv byl bezvadný a vztahy také. Přesto jsem se rozhodla odejít na zkušenou do ciziny, naučit se jazyk a rozšířit si vědomosti. Kamarádka mi navrhla dělat aupair v Německu. Myšlenka se mi líbila, v rodině, kam jsem se dostala, na mě čekali tři kluci-raubíři a hodně práce. Zpočátku jsem nerozuměla ani slovo, ale líbilo se mi tam. Zůstala jsem rok a půl a naučila se slušně německy. Měla jsem sice možnost navštěvovat jazykový kurz, ale raději jsem ve volnu sledovala televizi a se slovníkem překládala, co jsem slyšela.
* Jak jste se dostala do Švýcarska?
V Německu jsem se seznámila s budoucím manželem, který je Švýcar, a na konci aupair pobytu jsem odjela do Švýcarska. Měsíc po svatbě jsem se pídila po zaměstnání. Nabízela se mi rehabilitační klinika v horách nebo akutní nemocnice v městečku. Na rehabilitační klinice místo měli, ale byla v přestavbě. V nemocnici jsem se setkala s hlavní sestrou a během chvíle jsme se domluvily, že za dva týdny mohu nastoupit na JIP, ale že si musím udělat zkoušku u Červeného kříže, protože české vzdělání se od švýcarského liší více než o třetinu. Pracovala jsem, sbírala zkušenosti a asi za rok jsem v Bernu skládala zkoušku z teorie a současně jsem obhajovala diplomovou práci. Samozřejmě je zajímalo i to, jak se domluvím. Vše jsem zvládla, jinak bych byla degradována na sanitářku.
* Co vás ve Švýcarsku překvapilo?
Zaskočilo mě, že sestra zde má daleko vyšší kompetence a provádí i výkony, které v Česku dělá jen lékař. Sestra z JIP musí například umět provést jednorázovou punkci arterie radialis a umět ji vyhodnotit. U rychlé záchranné služby nevyjíždějí lékaři, nýbrž záchranáři a anestezie. Veškerou zodpovědnost přebírá střední zdravotnický personál, i když s doškolovákem. Záchranáři aplikují léky, dělají práci, kterou v ČR dělá lékař. Když k nám do nemocnice například záchranáři přivezou pacienta s infarktem, předají mi ho, a sdělí, co se stalo a jaké dostal léky. Mezitím pacienta beru na monitor a pracuji podle schématu. Jestli má pacient bolesti, je mým úkolem číslo jedna jej jich zbavit. Podle potřeby mu píchnu příslušný lék, například morfium. Dalším krokem je odběr krve. Kolegyně, která pacienta přebírá, se mnou dělá EKG. Pokud je krevní tlak vyšší, začnu pacientovi dávat další léky. Zorganizuji pojízdný rtg a mezitím informuji lékaře o příjmu. Lékař musí dorazit nejpozději ve chvíli, kdy mám napsané EKG a rozhodne o další terapii. Pokud má být pacient křísen, musí být každá sestra schopná vést resuscitaci. Ve volném čase jsem na oddělení studovala léky a snažila si vštípit do paměti všechny, které používáme. Také všechna schémata se časem naučíte nazpaměť.
* Co bylo pro vás dále nové?
Každé oddělení si stanoví ročně tři cíle, které se snaží splnit. Sestry mají jednou ročně pohovor se staniční, která hodnotí všechno možné – chování v týmu vůči kolegům a pacientům, práci, pořádek na pracovišti, návštěvu přednášek, na jakém stupni jsou její vědomosti. Podle toho se stanovují ony cíle a na konci roku se hodnotí, jestli byly splněny. Na začátku kariéry bylo mým cílem složit do roka zkoušku u Červeného kříže, aniž bych ji musela opakovat.
* Má vaše práce i nějaká další specifika?
Zaznamenávám přesně výkony, které jsem u pacienta provedla. Od přinesení jídla a pití po aplikaci injekcí, rozhovor s ním a s rodinou, zkrátka vše, co jsem dělala. Na konci směny pak podle počtu hodin přidělí počítač pacientovi kategorii náročnosti, jež se vyhodnocuje.
* Hodily se vám v praxi zkušenosti z české nemocnice?
České vzdělání se rozhodně může se švýcarským měřit. Nikdy jsem neměla dojem, že jsem pozadu, spíš naopak. Švýcaři začínají studovat střední zdravotnickou školu až v 18 letech a mohou na praxi hned v prvním ročníku. Já šla až ve třetím. Praxe mají sice víc, my ale máme víc odborných předmětů. Latinu neberou skoro žádnou, takže jsem i tady měla náskok. I ve vybavenosti nemocnic si myslím, že je ČR na vysoké úrovni.
* Co byste přesto vyzdvihla na práci v novém prostředí?
V rámci oddělení může, a měla by, sestra navštěvovat přednášky, týkající se různých témat z oblasti intenzivní péče. Většinou to je jednou měsíčně. Každé oddělení má svůj plán přednášek a pak jsou přednášky pro celou nemocnici, kam je zván veškerý zdravotnický personál. Já jsem naposledy osobně absolvovala přednášku na téma pacient závislý na omamných látkách a zacházení s ním.
* Podmínky pro práci sester jsou ve Švýcarsku rozdílné, že?
Především se zde dělá ve třech směnách, takže žádné dvanáctky. Dost mě zpočátku udivilo, že si mohu vybrat úvazek zaměstnanosti. Z ČR jsem znala jen celý, nebo poloviční. Když švýcarské kliniky hledají personál, tak píšou, že hledají sestru pro oddělení na 80 či 60 %, kolik zrovna potřebují. Zpočátku jsem dělala na plný úvazek, po narození dětí na 40 %. Mohla jsem si vybrat fixní dny v měsíci, kdy pracuji. V plánu si sestra může dát do požadavku dny, které by chtěla volné. Pokaždé to nevyjde, ale většinou ano. Ve Švýcarsku je jiná praxe ohledně mateřské dovolené. Žádná neschopenka nebo přeřazení na jiné oddělení, ale normálně do práce. Samozřejmě za předpokladu, že je vše v pořádku a nastávající matka nemá potíže. Sestry pracují do devátého měsíce těhotenství, nastávající matky si ale často berou dovolenou měsíc před termínem porodu. Pokud mají potíže, mohou na neschopenku. Já jsem pracovala u obou dětí do začátku devátého měsíce. Staniční plánuje služby, aby těhotná pracovala s další sestrou, která těhotná není, plus sanitář či sanitářka.
* Liší se podmínky švýcarských sester na mateřské od těch u nás?
Po porodu dostávají matky čtyři měsíce plat, a to podle stupně zaměstnanosti. Pokud jsem před porodem pracovala na 40 %, dostanu čtyři měsíce 40 % platu, pak nic. V práci mi drží místo rok. Buď se budu moci vrátit, třeba na menší úvazek 20 či 30 %, nebo mohu odejít. To se ale většinou dohodne předem, nebo hned po porodu. Ženy zpravidla nedávají děti na celý den do školky. Celodenní školky či jesle tu sice jsou, ale hodně drahé. Platí se až 100 franků denně na dítě a jsou spíš ve větších městech. Matky se snaží věnovat dětem a buď zůstanou doma úplně, nebo jdou na pár procent do práce. Kariéristky tu jsou určitě také, ale já žádnou neznám.
* Můžete říct, jakou možnost jste na mateřské zvolila vy?
Porodila jsem v červenci loňského roku a do práce jsem šla letos v květnu na 40 %. Už bez zapracovávání. Vychází se z toho, že sestra z praxe nevypadla, tak je přidělena jen na denní na zapracování. Pak vše musí zvládat sama. Pokud ještě kojí, mohou jí dítě na oddělení přinést ke kojení. Protože stále kojím, nemusím chodit na noční.
* Jaké jsou na pracovišti vztahy mezi personálem a pacienty?
Na pracovišti funguje hierarchie jinak než v ČR. Sestry tykají lékařům i vedoucím lékařům, a naopak. Pacient je klient a podle toho se k němu chováme. Takže být náladová, odsekávat nebo je peskovat či být drzá ve Švýcarsku není zvykem. Jako sestra jsem tu pro pacienta a ne on pro mne. Konflikty se snažíme řešit asertivně a věcně. Znám i sestry, které mají doškolovák v oboru coaching, komunikace, supervize atd. Musím ale dodat, že i přijetí ze strany kolegů a kolegyň bylo ve Švýcarsku vřelé a srdečné. Nemocnice je taková, jako lidi v ní.
* Je pohled švýcarských sester na pacienta a jeho blízké jiný?
Co se mi zde dost líbí a co jsem z Čech neznala, jsou poměrně volné návštěvy na oddělení. Na rodinu pacienta se díváme jako na partnera. Pacient a rodina mají právo znát vše o zdravotním stavu. Rodina může nahlédnout do spisu, pokud chce. Časově návštěvy omezujeme jen, když vyloženě ruší, nebo pokud vidíme, že to pacienta namáhá. Dojde-li ve stejné místnosti k akutní situaci, poprosíme rodinu o přerušení návštěvy a domluvíme se, ať přijdou později. Pokud má nemocný rodinu nablízku, je to pro něj přínosnější a vede to rychleji ke zlepšení zdravotního stavu. Rodina se může i aktivně zapojit do péče. Pomáhá nám polohovat, mýt, dává informace o pacientovi, například že má rád masáž, nebo že spí rád na pravé straně. Pacienti na dýchacích přístrojích mají plán, který sestavujeme s rodinou. Například v 8 či 9 hodin mytí, pak léky, poté klidová fáze, poslech vlastní CD muziky a jiné.
* Mohou příbuzní navštěvovat pacienty, kteří umírají?
Pokud je stav pacienta terminální, může u něj rodina být i ve chvíli, kdy umírá. I v noci. Je standardní, že tam rodina je, nepřichází v úvahu poslat je pryč. V případě resuscitace, hlavně u dětí, v žádném případě neposíláme příbuzné ven. Studie ukázaly, že rodiče dětí můžou smrt daleko lépe zpracovat, než když nevědí, co se dělo. Nejsme sice dětská nemocnice, ale pobyt rodičů na oddělení je samozřejmostí a důležitá je i transparence mezi personálem a rodiči. Jsou úkony, kdy se rodiny ptáme, zda chtějí v místnosti zůstat, nebo ne. To ale spíš kvůli nim.
* Nevnášejí do chodu nemocnice časté návštěvy chaos?
Volnost neznamená, že JIP je pěší zóna. Návštěvy se pouštějí po dvou a pokud pacient komunikuje, ptáme se, zda návštěvu chce, nebo ne. Někteří chtějí jen nejbližší rodinu, nebo nikoho. Je-li je pacient na dýchacím přístroji, zvolí se v rodině osoba, kterou průběžně informujeme o zdravotním stavu. Například denně volá a pak informuje ostatní. Je to kvůli tomu, aby nám denně nevolaly desítky telefonů a aby lidé nechtěli stejné informace.
* Má švýcarská sestra v hierarchii týmu jiné postavení než česká?
Sestra na JIP „nestojí“ za lékařem, ale vedle něho. Přemýšlí s ním a při vizitě smí navrhovat postupy. Lékaři ji berou vážně a nový, začínající asistent je rád za každou její radu. Měsíčně máme týmové sezení, porady. Prodiskutováváme různá témata, například nové přístroje, nový personál, jak se nám pracuje s tím či oním. Probírají se různé problémy týkající se provozu a zároveň se navrhují cesty k vyřešení.
* Příjemné na vaší práci je také finanční zajištění, že?
Zdejší plat se mi líbí, na rozdíl od mzdových podmínek v ČR. Přestože pracuji jen na 40 %, vydělám rozhodně víc než sestra v ČR, která pracuje celý měsíc na plný úvazek, na směny, o víkendech a ještě s přesčasy. Sestra, která ve Švýcarsku pracuje 100 %, si na plat rozhodně stěžovat nemusí. Plat je důvodem, proč tu pracuje obrovské množství Němců. Slováci jezdí do ČR, Češi do Rakouska, Rakušané do Německa, a Němci zase do Švýcarska nebo do nějaké skandinávské země.
* Chcete zůstat ve švýcarské nemocnici natrvalo?
Vzhledem k tomu, že zde mám rodinu a zázemí, tak samozřejmě ano. Návrat do ČR, tedy aspoň do pracovního procesu, si už nedovedu představit. Možná na krátkou dobu v rámci vzdělávání sester, ale natrvalo určitě ne.
* Doporučujete ostatním, aby se vydali na zkušenou jako vy?
Každému, kdo neví, zda má jít do světa, nebo ne, radím, aby to zkusil. Ne proto, aby opustil ČR a usadil se jinde – vždyť je jasné, že někdo v Česku zůstat musí – ale pro získání zkušeností. Člověk v zahraničí změní pohled na hodně věcí. Zjištění, jak to funguje za hranicemi, může být později přínosem v ČR pro celý nemocniční tým.
