Medicína ve válečném ohni i u ropných šejků

MUDr. Božetěch Jurenka

Pocházím ze severomoravského Frýdku-Místku. Pro medicínu jsem se rozhodoval už na gymnáziu, ale poměr počtu zájemců a přijímaných byl na nejbližší lékařské fakultě v Olomouci velmi nevyrovnaný. V úvahu samozřejmě přicházela i pražská fakulta, kde však byly šance na přijetí asi ještě menší. Nakonec jsem se, vzhledem k tomu, že jsem ještě dělal vrcholový sport – plavání, rozhodl pro vojenskou lékařskou fakultu v Hradci Králové, kde byl poměr přijatých příznivější. V roce 1978 jsem tak začal studovat tenkrát ještě královéhradecký Vojenský lékařský výzkumný a doškolovací ústav Jana Evangelisty Purkyně.

Od toho se pak odvíjel můj následující vojensko-lékařský osud. Někdy v polovině studia se změnil branný zákon. Původně jsem podepsal závazek zůstat u armády po ukončení studia deset let, ale podle nového ustanovení jsem měl dodržet takzvanou věkovou hranici, což znamenalo zůstat zhruba do pětačtyřiceti let. Moc se mi, stejně jako mým spolužákům, do toho nechtělo, opustit vojenskou školu však znamenalo uhradit poměrně vysokou finanční částku spojenou ještě s dalšími negativními okolnostmi například v oblasti postgraduálního vzdělávání, a tak tu změnu většina z nás podepsala.

Po fakultě jsem absolvoval dvouletý postgraduál v pražské Ústřední vojenské nemocnici, takové kolečko před zařazením do přípravy na atestaci ze všeobecného lékařství. Pro připuštění k této atestaci musela být v té době mimo jiné splněna určitá kritéria (stáže, zkouška z marxismu/leninismu a z organizace vojenského zdravotnictví za války a v míru). Po těchto dvou letech jsem byl přidělen jako hlavní lékař k vojenskému útvaru v Mostu. Přece jen jsem však měl trochu štěstí, protože jsme tam dostali byt. už jsem byl totiž ženatý a měl dítě.

22.10.2009 10:54:17

MUDr. Božetěch Jurenka

Byl to šok, ale manželka shodou okolností z Mostu pocházela. Tři roky jsem tam tedy sloužil a současně stážoval na odborném oddělení v Ústřední vojenské nemocnici, která v té době měla velmi dobrý zvuk u odborné veřejnosti. Chtěl jsem se sem za každou cenu dostat, abych odborně nezakrněl. Jenže kam? Lákala mě chirurgie, na kterou byl obrovský nával, ale zajímala mě i anesteziologie a resuscitace v ÚVN – historicky nejstarší pracoviště svého druhu v republice, v té době velmi dobře personálně i technicky vybavené. Domluvil jsem se s vedením oddělení a trávil tu vždy jeden den v týdnu a měsíc v roce.

Tři roky jsem tam z Mostu dojížděl a učil se propedeutickým základům oboru, dokud nebyl vyhlášen konkurz na lékaře ARO. Umístil jsem se a v roce 1990 dostal místo sekundáře. Většinu času jsem trávil na základních oborech a později na neuroanestezii pod vedením plukovníka docenta Václava Trávníčka, který mi předal velmi dobré základy oboru stejně jako primář Bohumil Limberk, jenž převzal vedení ARO právě po docentu Trávníčkovi.

22.10.2009 10:54:17

MUDr. Božetěch Jurenka

Tehdy jsem byl pracovně velmi spokojený, ale zase jsem musel řešit bydlení, protože v Praze byla jiná bytová situace než v Mostě. Rok jsem dojížděl, nebylo to jednoduché. Už jsme měli dvě děti, takže veškerý chod domácnosti a starost o rodinu spadala na ženu, která má velké pochopení a svatou trpělivost. Bez její podpory bych jistě nebyl tam, kde jsem. Neuspokojivá bytová situace byla vyřešena přidělením vojenského bytu v roce 1991. Od roku 1993, kdy se doktor Limberk stal primářem ARO ÚVN, jsem pak vedl resuscitační stanici.

22.10.2009 10:54:17

MUDr. Božetěch Jurenka

Bylo to v roce 1995, tehdy jsem cítil, že mi už Ústřední vojenská nemocnice nemá po odborné stránce více co nabídnout, a odešel jsem to zkusit jinam, kde to tehdy pro mne bylo v tomto směru zajímavější. Opustil jsem tedy armádu a nastoupil do Fakultní nemocnice Motol na místo anesteziologa na kardiochirurgii, kde jsem dva roky působil pod vedením pana profesora Cvachovce, který byl mým dalším skvělým učitelem. Ono se to možná nevyplatilo finančně, ale získal jsem širší rozhled.

Nejste na jednom pracovišti od školy do důchodu, vidíte dobré i špatné... Myslím, že pro každého mladšího lékaře by to měla být velká výzva. Několik dalších let jsem pak pracoval na úseku kardiovaskulární anestezie v Nemocnici Na Homolce. Pracovně jsem pobyl rovněž v Saúdské Arábii a Bangladéši. V roce 2003 byl vyhlášen konkurz na primariát ARO ÚVN. Cítil jsem potřebu splatit svými zkušenostmi dluh své anesteziologické alma mater. Po úspěšném absolvování konkurzu na primáře jsem se tedy do pražské Ústřední vojenské nemocnice a stal se ze mne opět voják.

22.10.2009 10:54:17

MUDr. Božetěch Jurenka

S funkcí primáře oddělení člověk většinou dostane i titul hlavního odborníka Armády České republiky a garantuje kvalitu anesteziologické péče jak v ÚVN, tak i v ostatních vojenských nemocnicích – v Brně a Olomouci. Nejen v mírových dobách, ale i v polních podmínkách a při práci polní nemocnice.

22.10.2009 10:54:17

MUDr. Božetěch Jurenka

Afghánská mise má mandát schválený parlamentem České republiky – jde o standardní válečnou misi, kde měla naše polní nemocnice takzvaný operační úkol, jehož obsahem bylo zajistit po zdravotní stránce vojáky ISAF. Starala se tedy prakticky o všechny příslušníky koaličních sil, dále o jejich civilní zaměstnance, příslušníky afghánské národní armády a VIP pacienty, ovšem pouze o ty, kteří přišli na doporučení nějaké ověřené osoby. Bylo totiž nebezpečné pustit se do ošetřování místních obyvatel, jednak kvůli bezpečnosti, ale i kvůli logistice, jelikož jsme měli poměrně omezenou materiální základnu.

Poslední kategorií pak byly poraněné děti – naštěstí se však do polní nemocnice během mého pobytu dostal jen jeden chlapec, který strkal ruku, kam neměl.

22.10.2009 10:54:17

MUDr. Božetěch Jurenka

Do Afghánistánu se sice skutečně jezdí na rozkaz, ale to neznamená, že by mi řekli: „Bez debat pojedeš, jinak tě vyhodíme.“ Prostě jsem nejen lékař, ale též voják Armády České republiky a závazkům naší republiky vůči NATO je třeba dostát beze zbytku. V Kábulu jsem zastával funkci hlavního anesteziologa polní nemocnice. Na misi se mnou jel také přednosta Chirurgické kliniky 2. LF UK a ÚVN profesor Miroslav Ryska a já považoval za povinnost jet s ním, aby měl k dispozici adekvátní perioperační zajištění kriticky nemocných.

V době mého působení v Kábulu veleli vojenským jednotkám ISAF, kde byla umístěna i česká polní nemocnice, Belgičané. Naše nemocnice měla asi sto příslušníků – šedesát zdravotníků a dalších čtyřicet, kteří zajišťovali její bezpečný chod. Anesteziologickoresuscitační oddělení zabezpečovali tři anesteziologové a zhruba deset sester. Vždy tam musí být jeden vedoucí, kvalifikovaný anesteziolog, a jak jistě víte, těch je jak v armádě, tak i v civilu jako šafránu, protože buď prchnou vydělávat do zahraničí, nebo odejdou jinam. Vzhledem k náročnosti práce a lepším pracovním nabídkám tak dochází ke značné fluktuaci těchto vysoce kvalifikovaných lékařů. To pak má mimo jiné za následek, že na zahraničních misích Armády České republiky se musí vystřídat všichni vojenští anesteziologové.

22.10.2009 10:54:17

MUDr. Božetěch Jurenka

Velmi těžko se mi o tom mluví i přesto, že člověk mého ražení toho vydrží hodně. Největším problémem bylo opustit rodinu, ačkoli mé děti už jsou velké. Odjížděl jsem s tím, že bych se také nemusel vrátit. A protože jsem založením humanista, na místě jsem se pak velmi těžce vyrovnával se zabíjením mladých lidí, nejen Evropanů a Američanů. Po své čtyřměsíční zkušenosti mám na situaci v Afghánistánu dost vyhraněný názor – i když jsem voják, myslím si, že postup, který tam byl zvolen, nepovede k uspokojivému vyřešení problémů. Při svém pobytu jsem se nechtěně utvrzoval v tom, že přítomnost spojeneckých vojsk je obrovská akce, která stojí spoustu úsilí, prostředků, zdraví i životů, ale obávám se, že to, o co se zde koaliční síly snaží, je marnost.

Vytvářet demokracii v zemi, kde vládne doba kamenná nebo přinejlepším středověk, považuji za neprozřetelné. Představte si, s jakou by se potázal někdo, kdo by u nás za Přemysla Otakara nebo v době husitské přišel s myšlenkou moderní demokracie. Navíc se do toho připlétá obchod s drogami a zbraněmi... Po dobu pobytu vojsk ISAF se v Afghánistánu k lepšímu nezměnilo nic, zato hodně k horšímu. Větší plocha osázená mákem, víc incidentů, víc mrtvých... Jako člověk, který to zažil očima lékaře, z toho nemám dobrý pocit. Jsem si však vědom, že to může být pouze můj subjektivní názor.

22.10.2009 10:54:17

MUDr. Božetěch Jurenka

Několika lidem jsme zachránili život a je fakt, že nebýt české polní nemocnice, zemřelo by tam několik Evropanů, kteří s válkou neměli nic společného. Přivezli nám například těžce raněné členy civilní diplomatické delegace po útoku Talibánců na pětihvězdičkový kábulský hotel, žádné uniformy. V kritickém stavu, s mnohočetnými střelnými poraněními, vykrvácené, podchlazené. Těm jsme skutečně zachránili život. Na takové výsledky pak člověk vzpomíná s jakýmsi uspokojením, ale nečiní mi to žádnou radost. Tyto pocity jsou úplně jiné než například záchrana života po autonehodě. A když vzpomenu na naše vojáky, kteří tam byli zraněni, nebo dokonce zemřeli, je to pro mě velmi smutné.

22.10.2009 10:54:17

MUDr. Božetěch Jurenka

Dobrým výcvikem se dá zvyknout na mnohé. Ale v téhle válce můžete přijít o zdraví i o život velmi neočekávaně. Ani ten nejlépe vycvičený evropský či americký voják nemůže předvídat různé incidenty, protože to je partyzánská válka s úplně jinými pravidly, než s jakými jsme se dosud setkávali. Talibánští povstalci zde používají improvizované explozivní prostředky a je až neuvěřitelné, jaké lsti vymyslí. Je to zákeřná válka, ve které jen výjimečně bojuje muž proti muži, v drtivé většině po vás jdou ze zálohy.

22.10.2009 10:54:17

MUDr. Božetěch Jurenka

V Afghánistánu sídlila naše polní nemocnice v prostoru mezinárodního letiště v Kábulu obehnaného betonovou zdí, nechyběla ani několikastupňová ochrana, takže jsme byli relativně, zdůrazňuji relativně, v bezpečí. Ale zažili jsme dva raketové útoky, při nichž jsme museli běžet do protiraketového krytu, kde jsme pak byli dvě tři hodiny nad ránem zavřeni. Venku bylo pět pod nulou, v krytu minus dva... Hodiny sedíte ve tmě a nevíte, co bude a kdy vám to celé spadne na hlavu.

Co se však týče technické stránky chodu nemocnice, hluboce se skláním před českými vojáky, kteří ji měli na starosti, protože se jim to dařilo i za poměrně extrémních klimatických podmínek. Kábul leží 1800 metrů nad mořem a my tam byli od prosince do března, tři týdny jsme měli asi 20 pod nulou. Všude bylo strašlivě prachu, navíc museli zajistit, aby v nemocnici tekla studená a teplá voda, aby se svítilo, aby do našich přístrojů proudily medicinální plyny – kyslík, rajský plyn, vzduch... Naši vojáci udrželi technické zázemí polní nemocnice v chodu i za těchto mimořádných podmínek, byli bezvadně vycvičeni – patří jim za to můj velký dík.

22.10.2009 10:54:17

MUDr. Božetěch Jurenka

Samozřejmě, protože se v takové nadmořské výšce organismus člověka chová trochu jinak než v naší nížině. Například má větší sklon k selhání plic a oběhu, k akcentaci ischemické choroby srdeční. Setkávali jsme se i s tím, že lidé přiletěli, za dva dny šli šlapat na rotoped do posilovny a záhy byli přijati s koronární příhodou – zřejmě na podkladě hypoxie s maladaptací na nadmořskou výšku. I umělá plicní ventilace, kterou jsme byli u mnoha pacientů nuceni použít, se musela vést jinou strategií než tady u nás.

22.10.2009 10:54:17

MUDr. Božetěch Jurenka

Ne, několikrát jsme se podívali i „mimo zdi“. Například na vojenskou základnu v Bagramu, kde sídlila americká polní nemocnice – svou koncepcí o stupeň výš, než jsme byli my. Měla širší zázemí v tom smyslu, že byla kamenná a disponovala větší šíří odborníků, měli třeba i gynekologa, kardiologa, otorinolaryngologa. Přístrojové vybavení však bylo plně srovnatelné s naším. Z Kábulu jsme se přesunovali vrtulníky – vždy létají ve dvou, zhruba pět metrů nad zemí, rychlostí kolem 200–250 kilometrů za hodinu, aby je nezaměřili a nesestřelili talibánští povstalci. Ochranu tohoto letu palubní střelci s ostře nabitými zbraněmi na obou stranách letounů. Podruhé jsem již do Bagramu letěl pro našeho těžce raněného vojáka. Asi dvakrát jsem se byl podívat v Kábulu. Vypadalo to tam zhruba jako v Bangladéši. Chudoba, špína, přelidněné ulice, čerstvé ruiny honosného královského paláce a pocit nebezpečí, zvlášť pro člověka, který by se tam pohyboval v uniformě spojeneckého vojáka.

22.10.2009 10:54:17

MUDr. Božetěch Jurenka

Víte, tady doma se udělají rozpisy programů a pracujete víceméně systematicky a hodně. Tam se dva týdny nedělo nic a pak najednou přivezli pět těžce raněných a hned jsme byli během pěti minut na nohou. A teď, protože máte určitou kapacitu nemocnice, která je nepřekročitelná, zvažujete jak z toho ven. Existují pro to určité postupy, například takzvané triážování (z francouzského triage – třídění). Je nezbytné zvolit takovou strategii ošetřování, aby to neohrozilo ani personál a aby se zachránilo co nejvíce lidí. Prostě – při hromadném příjmu raněných není přípustné pět hodin operovat jednoho pacienta. Vyvážete na sebe celý tým, spotřebujete spoustu není nadbytek, dopadne to špatně a mezitím vám tři potenciálně zachranitelní lidé zemřou. Někdy byla tato „triáž“ dost náročná na psychiku, ale nebylo zbytí...

22.10.2009 10:54:17

MUDr. Božetěch Jurenka

V Bangladéši, kde jsme působili v hlavním městě Dháce, se lidé v průměru dožívají asi 40 let, dvakrát ročně přijde období záplav, kdy spousta dětí umírá na zápaly plic, na infekční a parazitární nemoci. Tato země leží v pásmu vysokého ohrožení malárií. Přímo za zdí nemocnice, kde jsme operovali, byla bažina plná komárů, kteří skrz děravá síta vnikali dovnitř na operační sál. Vždy, když byla zapnuta klimatizace, z ní vypadla spousta mrtvých suchých komárů přímo do otevřené rány, na bijící srdce, doslova nám tam poskakovali. Pro kardiochirurgii to opravdu nebyly optimální podmínky.

V Bangladéši lidé zmírají hlady nebo je zahubí nemoci z kontaminované vody. Němci tam vykopali studny, které nebyly bakteriálně kontaminované, ale voda zase obsahovala vysoké koncentrace arzenu, takže lidé buď umírali na parazitární nemoci z vody, nebo na intoxikaci arzenem. Bangladéš má rozlohu bývalého Československa, ale nás bylo 15 milionů a jich je 140 milionů. Tato rozloha však není kompletně obyvatelná, protože část pokrývá džungle a část vyschlá koryta řek. Domnívám se, že různé humanitární pomoci v těchto krajích mohou vyvolat vážnou poruchu křehké rovnováhy, kterou tam po léta příroda v symbióze s místním obyvatelstvem vytváří.

22.10.2009 10:54:17

MUDr. Božetěch Jurenka

Zde jsem zažil zase úplně jiný způsob fungování medicíny. Pracoval jsem v soukromé nemocnici v Džiddě na pobřeží Rudého moře, kde jsem byl součástí mezinárodního kardiochirurgického týmu. Základ anesteziologického týmu kardiochirurgie jsme po lékařské stránce tvořili dva Češi a jeden Egypťan, chirurgové byli také tři – dva Češi a Ind. Perfuzionista byl rovněž Ind, sestry Filipínky a Indky, většinou velmi dobře trénované z Dillí, Kalkaty nebo Káhiry. Dělali jsme jen kardiochirurgii, ale když začala válka, tedy americko-irácký konflikt, kardiochirurgičtí pacienti nebyli. Za výkony se platilo cash – buď sami nemocní, nebo měli sponzora, kterým byl dost často ropný gigant Aramco.

Saúdské Arábii jsem se ovšem setkal s jiným problémem, totiž se vztahem žena – muž ve společnosti. Na vlastní oči jsem viděl, jak lékař fyzicky napadl sestru, normálně ji zbil pěstí, zkopal. Nevěřil jsem vlastním očím. Lékař byl místní muslim, sestra Filipínka. Celý konflikt s vážnou komplikací stavu nemocného vznikl nepozorností lékaře, ten však všechnu vinu svalil na sestru, kterou pak fyzicky velmi hrubě napadl. Když jsme si šli stěžovat k řediteli nemocnice, se zlou jsme se potázali a málem jsme byli na hodinu vyhozeni.

22.10.2009 10:54:17

MUDr. Božetěch Jurenka

Obyvatelé Saúdské Arábie mají spoustu peněz z ropy, takže místních soukromých nemocnic mohou nakupovat odborníky z celého světa a dobře je zaplatit, ale nemyslím si, že to je výhoda. Přirovnal bych to k fotbalovému týmu, pro který se nakoupí pět primadon, jež se pak mezi sebou hašteří a nedokáží se domluvit. Jako celek tento systém rozhodně nefungoval optimálně, protože jsme nebyli sehraní a dokonale neznali své zvyklosti léčebných postupů. Lepší je mít sehraný tým zaškolených lidí než nakoupit hvězdy, které jsou jako jednotlivci určitě dobří, ale týmově to vázne. Také zde platila některá nesmyslně rigidní pravidla.

Když například pacient nezaplatil, nemuselo se mu vždy dostat péče v rozsahu odpovídajícím jeho zdravotnímu stavu. Stalo se mi, že jsem byl přivolán na kardiologickou JIP k rozsáhlému infarktu. Pacientka měla klinické známky kardiogenního šoku. Ihned jsme zahájili komplexní léčbu a umělou plicní ventilaci s farmakologickou podporou a indikovali neodkladnou koronární angioplastiku. Avizovali jsme katetrizační sál, ale objevila se nějaká nejistota s placením.

Pacientka byla v kritickém stavu, já neustále zvyšoval dávky katecholaminů a inspirovanou frakci kyslíku na plicním ventilátoru, ale při cestě na katetrizační sál nás zastavil mudir, což je jakýsi „zástupce ředitele“. Zakázal provedení katetrizačního vyšetření až do ujasnění platby. Tento mudir (kterých bylo v naší nemocnici celkem pět) také neustále obcházel odborná oddělení, dvakrát i vícekrát za službu přišel a chtěl vědět určité údaje, které jsem musel sypat z rukávu. Kdybych jeho otázky nezodpověděl, hrozila by mi okamžitá výpověď.

22.10.2009 10:54:17

MUDr. Božetěch Jurenka

Mudir někam pro mne neuvěřitelně dlouhých deset minut volal mobilem. Platba se nakonec za nějakých pro mne záhadných okolností uskutečnila. S pacientkou jsme vyrazili na sál. Během katetrizace byla opakovaně prováděna kardiopulmonální resuscitace a po revaskularizaci myokardu bylo nutno zavést intraaortální balonkovou kontrapulzaci. Vše nakonec dobře dopadlo...

22.10.2009 10:54:17

MUDr. Božetěch Jurenka

S muslimskými pravidly byly velké problémy. Především, muž-lékař nesmí ženu sám moc vyšetřovat, takže jsme s pacientkami mohli něco provádět jen za přítomnosti jejich muže. Jednou přivezli mladou ženu, evidentně v kritickém stavu, celou zahalenou v abáji. Nesměli jsme ji odhalit, takže jsem ji intuboval na nemocniční chodbě s burkou na obličeji a zasunul laryngoskop někam mezi ty hadříky. Po intubaci, s pacientkou již napojenou na umělou plicní ventilaci, následoval přesun na emergency room, kde už bylo deset velmi emotivně se chovajících příbuzných. Eliminovali jsme je mimo sálek a pak teprve jsme pacientce mohli strhnout šaty a zahájit adekvátní invazní léčbu.

Zajímavé byly i důvody, proč to vzniklo. Bohatí lidé, mezi něž nepochybně patřila i zmiňovaná pacientka, většinou navštěvují mnoho lékařů stejné odbornosti současně. Když se jim znelíbí, jdou ke druhému, přičemž neexistuje žádná komunikace o tom, co kdo podal. U té paní šlo o tromboembolickou příhodu spojenou zřejmě s používáním antikoncepce a poruchou srážení krve. Stalo se to v období Ramadánu, kdy věřící muslimové celý den nic nejedí a nepřijímají tekutiny, takže jsou dehydratovaní a hypoglykemičtí; v noci se ovšem přecpou a pak zase lační. Když přičtete nedostatek pohybu, protože tam ženy spíš sedí, zdravotní komplikace z tohoto způsobu života jsou vždy velmi nepříjemné... Samozřejmě včetně vedení celkové anestezie.

22.10.2009 10:54:17

MUDr. Božetěch Jurenka

Za tu dobu došlo ve všech oborech, které jsou závislé na technickém zázemí, k obrovskému posunu díky rozvoji výpočetní techniky a materiálovým a elektronickým technologiím. Pokud se dodržují základní pravidla lege artis, jsou současné postupy díky tomuto pokroku stále bezpečnější. Přibyl například systém evidence based medicine, který nám pomáhá orientovat se při zvažování, zda něco děláme dobře, či špatně. Díky pomoci širokých databází pacientů se sofistikovaným statistickým vyhodnocováním se lze daleko lépe orientovat, protože medicína není nikdy jen černá nebo bílá. Navíc máme v našem oboru za zády hi-tech přístroje a technologie, které nám umožňují pouštět se do daleko náročnějších výkonů. Kolikrát jsme před patnácti dvaceti lety ani neuvažovali o tom, že bychom mohli pacienty v některých stavech vůbec anestezovat nebo že je pustíme k operaci. Dnes na našem pracovišti podáváme anestezie u tří až pěti vysoce rizikových pacientů denně a procházejí poměrně dobře.

22.10.2009 10:54:17

MUDr. Božetěch Jurenka

Jistě. Druhou stranou je to, že jsme někdy schopni pacientovi pomocí udržet účinnou cirkulaci, výměnu plynů i eliminační činnost tak, že se dostáváme do slepé uličky – k dalšímu zlepšování zdravotního stavu pacienta již nedojde, ale odpojit od přístrojů jej nemůžeme, protože česká legislativa nám tuto možnost nedovoluje. Tudíž jsme nuceni vkládat v některých případech investice i tam, kde víme, že již nedojde k uzdravení. Takový pacient je pak dlouhodobě – řádově několik měsíců i let – odkázán na vysoce specializovanou a nesmírně náročnou péči.

V současné době neexistují jasné právně-etické normy, které by opravňovaly tuto léčbu ukončit. Tento problém se netýká pouze České republiky. Bývají to někdy těžká rozhodnutí, která zůstávají plně na bedrech lékařů. Před dvaceti lety by pacient zemřel, neoperoval by se nebo by k němu třeba nestačila dojet záchranka. Dnes rychlá zdravotnická pomoc dojede k pacientovi do deseti patnácti minut a záchranáři jsou schopni jej úspěšně resuscitovat a neodkladně transportovat na vysoce specializované pracoviště. Bohužel v některých případech, kdy uplynula příliš dlouhá doba do obnovení průtoku okysličené krve mozkem, dochází k těžkým nevratným poruchám nervové činnosti s následnou trvalou poruchou vědomí.

Na akutním lůžku pracoviště resuscitační péče je pacient stabilizován do úrovně spontánní ventilace, pro těžkou kvantitativní poruchu vědomí mnohdy s nutností dlouhodobé tracheotomie. Ale kam pak dále s takto postiženým, který již nevyžaduje plné využití technického zázemí této jednotky? Dá se říci, promiňte mi ten výraz, že „blokuje“ resuscitační lůžko akutní péče. Nadále přitom vyžaduje vysoce specializovanou chronickou péči, lůžek chronické resuscitační péče je však u nás v současné době velký nedostatek a tento problém není systémově řešen.

22.10.2009 10:54:17

MUDr. Božetěch Jurenka

Pokud se nemýlím, má bezkrevní medicína své začátky někdy v 60. letech. Došlo k tomu proto, že žádná transfuze, žádný krevní derivát není úplně bez rizika a jeho podání může mít nežádoucí účinky. Ale současné poznání je dál, než bylo v 60., 70. i 80. letech. Známe určité hranice, kdy můžeme třeba držet hladinu hemoglobinu na mnohem nižší než fyziologické mezi; ovšem kde se pohybuje jeho bezpečná hladina u různých patologických stavů, to je otázka, která není ani dnes uspokojivě definována. Ani v dobách high-technology odpověď často nemusí být zcela jasná.

Jiná situace nastává, pokud pacient podstupuje plánovaný výkon a nemá přidružená onemocnění. Tam si toho můžeme dovolit hodně a bez podání transfuze se lze obejít. Celý problém má ale více rovin. Nejdůležitější je, aby chirurg bezkrevní techniku znal a uměl užít a aby dokázal operovat s co nejmenší krevní ztrátou, což někdy samozřejmě nelze, ale tam se zase dá použít ji- ný postup. Další rovina je na straně anesteziologa. Musíme vědět předem, co si můžeme u konkrétního pacienta s akutně vzniklou anemií dovolit, abychom jej neohrozili.

22.10.2009 10:54:17

MUDr. Božetěch Jurenka

Spory se nejvíce točí kolem optimální hladiny hemoglobinu, která dodnes není zcela přesně definována a ani být nemůže, protože některý pacient má úplně normální hladinu 85 gramů na litr, žije s ní a chodí, zatímco pro jiného je 100 gramů na litr málo. Nelze uvést izolované číslo, ale celý problém z velké části závisí na dodávce a spotřebě kyslíku, kam však perioperačně vstupuje řada predikovatelných i nepredikovatelných proměnných.

Navíc ještě při operaci mohou nastat situace, jež anesteziolog nemůže svými prostředky vůbec ovlivnit a které pak mohou způsobit patofyziologické řetězce mající za následek komplikovaný pooperační průběh. Určitě lze postupovat i jinak, jenže je to drahé. Známe kupříkladu perfluorokarbony a podobně. Nad tématem „optimální hemoglobin“ se pravidelně scházíme na různých odborných úrovních několikrát ročně.

22.10.2009 10:54:17

MUDr. Božetěch Jurenka

Pro mě existuje jediná cesta jak z toho ven – sport. Vysportovat se, cestovat a něco pěkného vidět. A pokud je ošklivo, tak divadlo, koncert nebo aktivní muzika. Vedle dobrého rodinného zázemí jsou to věci, které mi pomáhají fungovat.

22.10.2009 10:54:17

MUDr. Božetěch Jurenka

O adrenalin v žádném případě nejde, spíš o endorfiny, protože člověk má dělat všechny sporty tak, aby přežil a aby si nezpůsobil zdravotní újmu. I když musím připustit, že jsem si zlomil šest žeber při jízdě na kole. Ale u potápění se v žádném případě nesmí jet na adrenalin, protože ten se rovná risku, což znamená, že dělám něco, na co nemám. Z potápění mám radost a dobrý pocit. Byli jsme například v mexických jeskyních na Yucatánu v doprovodu profesionálních speleopotápěčů. Absolvovali jsme ponory na lokalitách, kam se oko sportovního potápěče nepodívá. Jeskynní podvodní prostředí je svět sám pro sebe, úžasný, neopakovatelný, a až si našetřím, chtěl bych se tam podívat znovu.

22.10.2009 10:54:17

MUDr. Božetěch Jurenka

Jak jste správně říkala, času je pořád málo, takže jen občas s rodinou a přáteli promítneme nějaké fotky, zavzpomínáme a dělá nám to radost. A chystáme další expedice. Ale fotografuji i nad vodou. Je to koníček zděděný po otci, který byl a stále je vášnivým fotografem.

22.10.2009 10:54:17