Byla jste oficiálně představena jako kandidátka na prezidentku České lékařské komory. Jaká byla cesta k této kandidatuře?
Byla jsem oslovena, zda bych tuto kandidaturu nepřijala. Zpočátku jsem byla velmi překvapena, něco takového mě osobně nikdy nenapadlo. Na druhou stranu mi není lhostejné, jakým směrem se komora ubírá, a beru to jako výzvu. Mám pocit, že jsem trochu předčasně zestárla. Šéfuji klinice již 16 let a za tu dobu se mi toho podařilo poměrně dost vybudovat. Je to podobné, jako když jste někde dlouho v práci a říkáte si, zda tam máte zůstat do důchodu, nebo jestli ještě zkusíte něco nového.
Jak odhadujete své šance? Současný prezident má poměrně silnou pozici.
Ptala jsem se svých kolegů kolem a nikdo mi na tuto otázku neumí odpovědět. Já jsem si tedy řekla sama pro sebe, že v žádném případě nechci být kontroverzní kandidát, ale chci ukázat jiný způsob komunikace než ten, který je nyní nastaven. Jestliže lékařům vyhovuje současný stav, určitě se to odrazí ve volbě delegátů. Já však měla možnost hovořit s řadou svých kolegů, kteří současnou situaci nevidí jako optimální.
Co na dosavadním vedení kritizujete nejvíc a jak celkově hodnotíte současnou situaci v komoře?
Myslím, že se panu prezidentovi některé věci podařily. A to zejména, že se o komoře konečně hovoří; donedávna to byla úplně zapomenutá struktura, se kterou nikdo nejednal. Nelíbí se mi ale, že za poslední léta ztratila své pozice, byla vyřazena z různých jednání i z ministerských komisí. Její hlas byl za minulé vlády hodně utlumen, byla zde snaha nahrazovat názor komory názory odborných společností. Její zástupci byli například vyřazeni z jednání kategorizační komise či z komise pro pořizování drahých přístrojů.
Když se zeptáte mladých kolegů, řeknou vám, že ČLK je jen k tomu, aby vybírala poplatky. S tím já nesouhlasím, ale hrozně těžce se mi obhajuje opak. Problém je, že v komoře máme mnoho skupin, jež se spolu neumí domluvit. A pokud doktoři nemluví jednotně, je jejich moc úplně mizivá. Všichni víme, jak to potom dopadlo třeba se vzděláváním lékařů. Místo toho, aby se doktoři jako jeden muž postavili za jednotný návrh, byly předloženy kolidující návrhy a ministerstvo si z nich vybralo, který chtělo. A to si myslím, že je spolu s platy zásadní důvod, proč tu lékaři nechtějí být. Nejde jen o peníze, mladý člověk potřebuje také perspektivu a jasná pravidla.
Jaké jsou tedy vaše návrhy, co přesně by se mělo změnit? Pravděpodobně máte připravený nějaký program.
Mám, ale s kolegy jsme se domluvili, že přesné body prozrazovat nebudu. Některé problémy lze řešit poměrně jednoduše, zejména ty, které nejsou o penězích, ale o domluvě. Například právě zmíněná otázka vzdělávání – zde si myslím, že role prezidenta je ohromná. Měl by se dohodnout se všemi a dohody by se měly dodržet.
Další velký problém je financování zdravotníků, to zřejmě tak snadno vyřešit nepůjde…
Ano a je třeba si uvědomit, že to bude ještě horší, než je to teď, protože dopady krize ve zdravotnictví pocítíme zejména příští rok. Najít pro každý segment zdravotní péče nějakou pomyslnou spravedlnost bude hrozně těžké. Volání po tarifních platech také nevyřeší vůbec nic. Lékaři, kteří pracují v této zemi nejsou jen zaměstnanci, kteří jsou placeni podle tabulek. Bude třeba najít vyvážené návrhy. Současné ministerské snahy o zvýšení poplatku u specialistů sice vypadají dobře, ale stejně musíme kompenzovat ty lékaře, u kterých toto nebude. Je to o jednom rozpočtu, který je třeba rozdělit.
Jak reagujete na kampaň „Děkujeme, odcházíme“? Myslíte si, že může v současné situaci něco vyřešit?
Je otázkou, jestli je správně načasována. Problém, že lékaři, zejména ti mladí, jsou špatně ohodnocení, není nový. To už je zde dvacet let, od revoluce se nic nezměnilo. Využívat současnou ekonomickou situaci k nátlakové akci nepovažuji za úplně šťastné, ale tím nechci říct, že nemá své opodstatnění. Když se mě někdo zeptá, co bych dělala já, jako mladá lékařka, odpovím, že bych odešla také. Sama jsem tuto situaci dokonce nedávno zvažovala. Ale myslím si, že není řešením jít na barikády; správnou cestou je sednout si ke společnému stolu.
Vztahy mezi ministerstvem zdravotnictví a komorou jsou dlouhodobě špatné, tím ani komunikace není na příliš dobré úrovni. Kde je podle Vás chyba?
Já nemám představu, že ministerstvo, tak jak je mnohdy prezentováno, má za cíl škodit lékařům. My máme stejné cíle a to je pacient. Akorát, že se na něj mnohdy zapomíná. Byla jsem přítomna jednání s bývalou ministryní Juráskovou a neměla jsme pocit, že by neměla snahu se dohodnout.
Pokud byste v boji o prezidentské křeslo uspěla, jaké by byly vaše první kroky?
Nejprve bych svolala všechny, kdo se podílejí na zdravotní péči v této zemi. Nejen ty, kteří se zabývají vzděláváním, ale i ty, kteří poskytují péči, dále pojišťovny, ministerstvo a další. Pokusila bych si s nimi nejprve sednout a zjistit jak dál. Republika není v nejlepší situaci a je třeba najít řešení, které bude reálné, ne jen populistické. Hlavním cílem by mělo být, že já jako lékař v České republice budu hrdá na to, že jsem lékař. A to úplně nevím, jestli jsem.
Jak chcete spojit všechny své funkce? Nedávno jste byla mimo jiné zvolena do čela Evropské akademie dermatovenerologie.
Ano, stala jsem se něčím jako viceprezidentkou akademie. Znamená to, že jsem nyní dva roky ta, která se má dívat, co dělá prezident. Pak se stanu prezidentkou této společnosti a poté budu jakýsi past prezident. Akademie je ovšem řízena funkčně, práci vykonává sekretariát, prezident má spíše roli reprezentační. Práce spočívá v tom, že máme čtyři schůze za rok. Nedomnívám se, že by mě to nějak výrazně zaměstnávalo, stejně jezdím každých čtrnáct dní po světě na kongresy. Jinak bych tuto nabídku vůbec nepřijala. Mluvila jsem o tom i se svými dvěma zaměstnavateli, což je fakulta a nemocnice, a vysvětlila jim, že by to znamenalo trochu změnit lokální fungování, ale navenek by se to projevit nemělo.