Evropská unie by měla mít podobně jako Spojené státy společnou obrannou politiku, federální policii, hlídat své hranice. Pokud to nedokáže, rozpadne se a naše děti a vnoučata nás proklejí. Budou posluhovat Číňanům, Rusům, islamistům nebo někomu takovému, tvrdí šéf České lékařské komory Milan Kubek.
Proč prosazujete ve svých vystoupeních přijetí eura? Se zdravotnictvím to moc nesouvisí.
Určitě by to pomohlo. Lidé by jednak měli větší důvěru v ekonomiku a měli by možná tendenci si také trochu spořit. Přijde mi bizarní někoho přesvědčovat, aby si například spořil na důchod, a pak mu hodnotu jeho úspor seškrtat o deset procent jen na základě rozhodnutí vedení centrální banky. Hlavní kouzlo eura je ale v tom, že by si všichni občané natvrdo uvědomili, jak jsme udržovaní v chudobě a také jak je u nás extrémně draho. Vznikl by obrovský tlak na zvyšování platů a mezd a zároveň tlak na snižování cen předraženého zboží, kterého jsou naše obchody plné. Takto na Slovensku po zavedení eura lidé přestali nakupovat předražené zboží v Bratislavě a začali pro něj jezdit do Vídně.
Jak to souvisí se zdravotnictvím?
Máme velice nízkou cenu práce. Nejen ve zdravotnictví, ale ve veškerých službách a v celém veřejném sektoru. Když mají lidé nízké mzdy, platí nízké daně a nízké zdravotní pojištění. Z toho plynou naše problémy. Zdravotnictví musí nakupovat léky, přístroje a materiály za světové ceny, ale příjmy zdravotnictví se vypočítávají ze žebráckých mezd.
Nižší cena práce oproti Německu je ale taky konkurenční výhoda, ne?
Přijde mi směšné, když se politici tetelí blahem, že nějaký internetový obchod otevře hangár, kde zaměstná tisíc lidí za minimální mzdu. Zároveň dáváme herdu do zad mladým inženýrům a lékařům, kteří odcházejí. To jsou přece lidé, kteří by vytvořili nějakou přidanou hodnotu. Ne ti dělníci, posunující palety z místa na místo. Před pětadvaceti lety jsem se dohadoval se svým tatínkem, jestli doženeme Rakousko za dvacet let, jak tvrdil on, nebo mnohem dříve, jak jsem si myslel já. Uběhlo pětadvacet let a rozdíl mezi námi a Rakouskem z pohledu člověka, který se živí prací, je stále stejný. Vymlouvat se čtvrt století na dědictví komunismu je nesmysl. Měli bychom si přiznat, že jsme selhali, za 25 let jsme se nikam nedostali.
Těžko si na druhé straně představit, že by tlak na nižší ceny a vyšší platy mohl přinést zdejším firmám prosperitu.
Prosperita. Co je to prosperita? K čemu je ekonomický růst, když z něj pracující lidé nemají žádný prospěch? Mě nezajímá ekonomický růst pět deset procent, když stále pobírám mzdu, se kterou jsem za hranicemi žebrák. Ten ekonomický růst je dosahován jen na úkor laciné pracovní síly. To přece nemá smysl. Není pravda, že by zvyšování mezd odvedlo výrobu do zahraničí. Řada firem potřebuje vyrábět tady uprostřed Evropy, a ne dovážet zboží přes půl zeměkoule. Myslím, že se zbytečně podbízíme. Laciná pracovní síla je výhodou pro velké podnikatele, byznysmeny, oligarchy. Tedy pro lidi, kteří vlastní sdělovací prostředky. Lidem je vymýván mozek v novinách, časopisech a privátních televizích a má to své důvody.
Na přijetí eura se společnost neshodne. Nemáte problém prezentovat přijetí eura, když s tím spousta členů komory nebude souhlasit?
Nikdy jsem se nebál nahlas říkat, co si myslím, a prosazovat své názory otevřeně. Na tom nehodlám nic měnit. Problémy, které euro a současná Evropská unie má, nepramení z toho, že by byla příliš jednotná, ale naopak z toho, že zůstala na půl cesty. Řešením by bylo více Evropské unie. Má-li přežít, musí mít stejnou měnu, jednotnou fiskální politiku. Státy mezi sebou nemohou soutěžit výší daní. Měla by mít podobně jako Spojené státy společnou obrannou politiku, federální policii, hlídat své hranice. Pokud to Evropská unie nedokáže, rozpadne se a naše děti a vnoučata nás proklejí. Budou posluhovat Číňanům, Rusům, islamistům nebo někomu takovému. Tomu musíme zabránit.
Jak byste zhodnotil dosavadní působení ministra Svatopluka Němečka?
Za největší změnu považuji to, že se tato vláda chová ke zdravotníkům slušně. V minulosti jsme zažili tvrdé útoky na lékaře, a tak si toho ceníme.
Na druhé straně na to, jakou sílu tato vláda má v obou komorách parlamentu, je legislativní proces velmi pomalý. Zákon o vzdělávání lékařů se nedostal zatím ani na vládu. Návrh změn v zákoně o zdravotních službách prošel v prosinci roku 2014 připomínkovým řízením a od té doby se nikam neposunul. Čekáme na řadu dalších změn, které pan ministr slíbil, a nesplnil. Bilance by mohla být mnohem lepší.
Tvrdíte, že se blíží historická šance prosadit významné změny pro lékaře. Proč?
Dnes už je všeobecně přijímaným faktem i mezi politiky, že lékařů je nedostatek. Když je něčeho nedostatek, v tržní ekonomice se za to zboží, službu nebo práci musejí zaplatit vyšší částky. Proto myslím, že se blíží příležitost prosadit skutečné narovnání ceny lékařské práce. To je něco, co podcenili naši předchůdci před 25 lety. Ti s určitou mírou naivity předpokládali, že společnost časem sama od sebe uzná, že práce lékaře je náročná a odpovědná, a musí být tedy zaplacená stejně jako třeba práce právníka. Vždycky je snazší prosazovat změny v revoluční době, než když je společnost stabilizovaná. Situace ve zdravotnictví začíná připomínat přetopený kotel. Katastrofální nedostatek lékařů, chybějí peníze, zdravotnictví již přestává být schopno plnit tu základní funkci, tedy zajišťovat dostupnou, bezpečnou a kvalitní péči každému, kdo ji potřebuje.
Představitelé lékařů říkají, jak je situace katastrofální. To mi ale nepotvrdí téměř v žádné konkrétní nemocnici.
Nikdo nechce takříkajíc kálet do vlastního hnízda. Zdravotnické zařízení se podobně jako banka musí těšit důvěře. Kdyby přiznalo, že nemá odpovídající personál a musí odkládat péči o pacienty, svoji pověst poškodí. Někdy se to dostává do absurdní podoby. Nemocnice nemá zdravotnický personál, tak zavře oddělení a tváří se, že maluje.
Jak to poznáme, až přijde zlomový bod?
Zdravotnictví se nikdy nezhroutí úplně, na nějaké úrovni bude fungovat. Že se prodlužují čekací doby na plánovaná vyšetření, že už se v nemocnici s personálem nedomluvíte česky, to musí vidět každý. A právě to jsou příznaky rozkladu.
Lékaři tedy ten rozklad využijí a budou protestovat za významné zvýšení platů?
Víc než protestů by se politici měli bál balkánské cesty. Ta vypadá tak, že existují neoficiální ceníky, jaký úplatek musíte dát, abyste se dostala k lékaři. Například k běžnému lékaři 20 eur, ke specialistovi 50 eur. Byl bych nerad, aby řešením kritické situace u nás bylo něco takového. Lékaři mají být dobře zaplaceni za práci, a ne být závislí na tom, co jim pacienti více či méně dobrovolně strčí.
O kolik by mělo jít do zdravotnictví více státních peněz?
Řádově desítky miliard korun ročně navíc. Rozhodně nepomůže zvýšení platby za státní pojištěnce o 90 eurocentů měsíčně, které pro příští rok schválila vláda (celkem 1,8 miliardy korun – pozn. red.). To zdravotnictví vůbec nepozná. Především je nutné zavést alespoň elementární spravedlnost v platbách zdravotního pojištění. Platba za státního pojištěnce by se měla zvednout přinejmenším na úroveň platby osob, které nemají žádné příjmy. Není přece morální, aby stát platil jen dvě třetiny toho, co musí zaplatit žena v domácnosti.
Kolik by takové navýšení plateb znamenalo ročně ze státního rozpočtu?
Hovoříme o částce kolem třiceti miliard korun za rok. Stále by bylo zdravotnictví podfinancováno, stále bychom vydávali menší díl HDP na zdravotnictví, než je průměr zemí Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj, ale poznalo by se to. Systém je postavený jako solidární, všichni by tedy měli platit částku, která odpovídá jejich příjmům. Dnes mají osoby samostatně výdělečně činné poloviční vyměřovací základ. Nemám nic proti tomu, aby stát podporoval živnostníky, ať tak ale činí na vlastní úkor, a ne na úkor zdravotnictví. Navrhujeme také přesun části spotřební daně na tabák a alkohol do zdravotnictví. Kdyby z každé vykouřené krabičky cigaret u nás šla pětikoruna do zdravotnictví, tak je to ročně pět miliard korun. To je víc, než kolik se vybíralo na regulačních poplatcích. Na rozdíl od poplatků by platili lidé, kteří si zdraví dobrovolně ničí. Dále je třeba nabídnout možnost připlatit si těm, kteří peníze mají. Je to rozumnější než ždímání těch, kteří je nemají. Tedy zavést připojištění a definovat standardy hrazené péče. U nás je sice spoluúčast pouze 16 procent, ale na těchto platbách se podílejí především nemocní senioři a ti platí více, než si mohou dovolit.
Od politiků zřejmě uslyšíte, že Česko nemá na výrazné zvýšení veřejných výdajů na zdravotnictví…
Peníze nikdy nejsou, anebo naopak vždy jsou. Záleží na prioritách. V souvislosti se zdravotnictvím bychom neměli mluvit o výdajích, ale o investicích. Investice do zdravotnictví jsou jedny z nejefektivnějších. Jen zdraví lidé jsou schopni pracovat, vytvářet hodnoty, platit daně.