Takže kdo chce léčit lidi, musí si nejprve pořídit doktorát a pak jde znovu na pět let do učení, tentokrát už v praxi.
Takhle to chodí odjakživa a každý medik předem ví, že plnohodnotným doktorem bude až po atestaci. Žádný absolvent vysoké školy však nemůže přistoupit na tak špinavou hru, jaká se nyní v této zemi hraje s neatestovanými lékaři.
Zatímco leckterý šikovnější spolužák z gymnázia už dřepí na pozici imidžmejkra ve firmě Anything Consult a pobírá slušný peníz za dobře uvázanou šlajfku, čerstvý MUDr. dělá poskoka za pár grejcárků. Třeba jen desetinový úvazek na minimálně osm hodin denně, to jest práce vážně, odměna pro srandu.
Ale nedosti na tom, navíc si ministerstvo vymyslelo další kanadský žertík. Mladí lékaři-specialisté musí první dva roky zácviku absolvovat na interně nebo na chirurgii.
Když se pak bezmála v poločase své praktické přípravy dostanou na to oddělení, na něž patří a které je potřebuje ke kvalifikované práci, jsou z nich znovu úplní začátečníci. Jistěže k velké radosti své i svých starších kolegů.
Smysl cvičení zdá se mi být zřejmý. Lékařů máme přebytek, potřebujeme se jich zbavit. Je třeba jim vytvořit co nejhorší podmínky, pak půjdou dobrovolně jinam.
Tím jednak vyřešíme svůj problém, jednak poskytneme nezištnou pomoc chudým západním sousedům, kteří nemají dost peněz na vzdělání pro své doktory, a proto přeplácejí ty naše.
Tohle už se ostatně léta děje a má to ještě další výhodu. Český pacient se domluví všude. České ministerstvo zdravotnictví může tedy být na své vyhláškové výkony právem pyšné a ani přísný ministr financí se příliš nečílí, že nám tohle luxování mozků plundruje státní kasu.
Lamentují jen staří zasloužilí doktoři, kteří mají strach o budoucnost ordinací, v nichž nechali kus života, no a pak ti mladí. Ti už toho mají tak akorát a radí se o kolektivní výpovědi, kterou by mohli celé české zdravotnictví spolehlivě položit. Těšme se.
Tak nevím - diagnóza je jasná, lék žádný, ani tamiflu nezabírá. Tím končím, politická korektnost mi nedovolí tu chorobu pojmenovat.