Odhlédněme od politické rétoriky opozice, která v tom vidí další prohloubení konfliktu zájmů Andreje Babiše, a soustřeďme se na to, co to bude pro pluralitní model veřejného zdravotního pojištění znamenat. Nic jiného než další ztrátu autonomie zdravotních pojišťoven, z níž postupem času v podstatě už nic nezůstalo.
Příjmová stránka pojišťoven závisí v podstatě na vývoji zaměstnanosti a průměrného příjmů v národním hospodářství, a jako takové jsou vysoce cyklické. Sazby pojistného jsou stanoveny ze zákona, tady nějakou autonomii pojišťovny neměly nikdy. Rozumně nastavený systém by proto na tyhle výkyvy měl reagovat vytvářením rezerv, jenže ty stačí i těm nejlépe řízeným pojišťovnám pouze na několik týdnů.
Stát prostřednictvím ministerstva stanoví v úhradových vyhláškách, kolik se má zdravotnickým zařízením za péči platit, a existuje silná vůle platit všem ve všech pojišťovnách stejně. Smluvní svoboda existuje v podstatě jen na papíře- většina pojišťoven s celostátní působností má smlouvy s každým zdravotnickým zařízením.
Když se zeptáte, co by se muselo stát, aby pojišťovna někomu smlouvu vypověděla, to už by muselo být cosi za hranou trestního zákoníku. Případné diskrepance mezi příjmy a výdaji, jež tradičně postihují největšího hráče Všeobecnou zdravotní pojišťovnu, se řeší zlepšováním cash-flow prostřednictvím „předsunutých plateb“ a výsledovky zvyšováním plateb za státní pojištěnce.
A teď pojišťovny přijdou ještě o sice klesající, ale přece jenom nějaké úrokové výnosy ze svých bankovních vkladů, které představovaly asi třetinu zdrojů na fondech prevence. Z nich přitom financují programy, které fakticky představují jediný způsob, jak mohou trochu diferencovat svoji nabídku a lákat pojištěnce (zrovna se začíná bojovat o přestup).
Nejde v celkovém zdravotnickém rozpočtu o velké peníze, nejvybavenější fond prevence má Zdravotní pojišťovna ministerstva vnitra se zůstatkem 160 milionů korun (stav ke konci loňského září), ale o to, že to je jedna z mála věcí, jimiž se ještě pojišťovny kromě svého loga mohou lišit.
Stát by rovněž rád pro svůj specializovaný ústav ÚZIS (zřizovatelem je ministerstvo zdravotnictví) získal data o čerpání zdravotní péče, aby mohl péči a její kvalitu lépe řídit.
Vůbec nepochybuji o tom, že potenciál, který je v databázích pojišťoven uchováván, je ohromný, ale „open data“ by měla být striktně anonymizovaná, a nemá je dostat k dispozici jenom ÚZIS, ale třeba i firmy, které chtějí začít něco seriozně dělat ve zdravotnické informatice.
Přitom Česko má v digitalizovaných záznamech zdravotních pojišťoven fantastickou nevyužitou konkurenční výhodu. Bůh ví, že až dosud s daty pojišťovny pracovaly opravdu minimálně, a že by vyznávaly filozofii otevřeného přístupu, o tom také nemůže být řeč.
Teoreticky tak sice stát mohl analyzovat data zdravotních pojišťoven už dávno, stačilo vypracovat jednotnou metodiku a říct, co a proč chce. Naproto je však nutné odmítnout zpřístupňování ostrých dat, bez anonymizace pojištěnce, což vyvolává značné podezření.
Tady se stát nemá co vrtat, naopak transparence v úhradách zdravotnickým zařízením je naprosto legitimní. „Big data“ o platbách z programu Medicare uvolnila tímhle způsobem americká vláda, a začaly se dít zajímavé věci.
Kyvadlo se v Česku vychýlilo směrem k centralizaci, postátňování, sjednocování. Komu nestačilo výše uvedené, pak dalším příkladem je návrh platit zdravotnickému personálu v nemocnicích podle stejných tabulek, bez ohledu na formu vlastnictví.
Tohle je tak absurdní, že to bude inspirovat- proč nemít tabulkové platy u jakéhokoli soukromého dodavatele, který plní veřejnou zakázku a vlastně nedělá nic jiného?
Nakonec někoho napadne, že když už jsme pokročili tak daleko, máme ty neziskové nemocnice, stejné platy všude, tak proč nemít jenom jednu zdravotní pojišťovnu, když všechny dělají to samé. Argumentovat se bude úsporami, navzdory tomu, že z hlediska produkční efektivnosti je nejmenší zdravotní pojišťovna efektivnější než ta největší.