Miroslava Skálová - Úkol nebyl těžký

5. 6. 2006 0:00
přidejte názor
Autor: Redakce
Podpraporčice Miroslava Skalová si z letošní soutěže Sestra roku odnesla ocenění v kategorii Sestra v nemocniční a ambulantní péči. Byla členkou týmu britské polní nemocnice v regionu Basra v Iráku. Po příjezdu z mise se vrátila na místo zdravotníka letecké záchranné služby.


* Proč jste si vybrala zrovna Irák?

Ani sama nevím, proč jsem se rozhodla vycestovat zrovna do - tehdy již poválečné - země. Nikdy jsem o tento druh cest ani pracovních příležitostí nesnila a ani v koutku duše jsem si nepomyslela, že někdy budu jednou z těch sester, které zúročují své profesionální zkušenosti nejen na domácí půdě, ale třeba - jako i v tomto případě - na Blízkém východě.

Moje cesta za dobrodružstvím už začala na náhradní vojenské službě pro sestry v Hradci Králové. Tam jsem se setkala s dalšími sestrami, které se chystaly obléci vojenskou uniformu a v rámci plnění svých úkolů je čekala nejedna zahraniční mise.

Ještě během našeho výcviku jsme byly informovány o možnosti brzkého výjezdu, neboť právě probíhala válka v Iráku a naše polní vojenská nemocnice se připravovala k výjezdu do oblastí postižených válkou.

* A jak probíhalo vaše rozhodování?

Je to těžké popsat, jedno mé já říkalo ANO, zkus to, bude to zkušenost. Na druhé straně existovala obava z přece jen neznámé země, v té době válčící, ale sami dobře víme, že ani dnes není v těchto zemích klid. Nakonec asi vyhrála moje povaha dobrodruha a touha zkusit něco jiného. A tak jsem na začátku září roku 2003, po pečlivé a náročné přípravě, spolu se svými kolegyněmi z výcviku odjela s další rotací na svou první tříměsíční zahraniční humanitární misi se 7. polní vojenskou nemocnicí do jihoirácké Basry, kde byla nemocnice situována.

* Mohla jste si předem vybrat, jakou práci budete vykonávat?

Byla jsem zařazena na funkci anesteziologické sestry, a tak moje pracoviště byl nejen operační sál, ale také lůžka intenzivní péče a tzv. příjem raněných (emergency).

Kdybych měla popsat práci, kterou jsem vykonávala na místě, nebyla by až tak odlišná od práce v normálních podmínkách u nás doma. Museli jsme si hlavně zvyknout na jiné klimatické podmínky, které pro nás, Evropany, byly opravdu citelné - padesátistupňová horka, písečné bouře, rozpálené stany a ani v noci teploty neklesající pod třicet stupňů - což člověka z našeho klimatu vyčerpá i při minimální zátěži. A o práci jsme se opravdu nemuseli bát. Naše nemocnice plnila humanitární úkol a také měla na starost zdravotnické zabezpečení pro koaliční vojáky v dané oblasti. Ošetřovali jsme běžná onemocnění u dospělých i dětí, velmi časté byly dětské úrazy, nejčastější popáleniny a ztrátová poranění po výbušninách. Byla to pro mě velká profesionální zkušenost, neboť se spoustou nemocí, jako jsou například vzácné srdeční a hematologické vady, které se vyskytují právě jen v dané oblasti, nebo se střelnými či střepinovými poraněními, jsem se setkala ve svém životě poprvé.

* Jak na vás tato země působila?

Irák je země zdevastovaná válkou a prostí lidé tam žijí v neskutečných podmínkách, voda je tam cenným zbožím. Obrázek o místních lidech jsme si mohli udělat nejen podle iráckých obyvatel, kteří přicházeli na ošetření, ale měli jsme možnost vyjet s humanitární pomocí do chudých oblastí, a vidět tak dopad války na vlastní oči. Žebrající nahé děti u cesty, skromné příbytky, spousta odpadků a zvláštní zápach v okolí - to byl obrázek, který se nám naskytl.

Irák je také zemí muslimskou, a proto bylo nezbytné obeznámit se s tímto náboženstvím a především jej respektovat. Nemalou zkušeností pro mne bylo i několikaměsíční odloučení od mých blízkých, pracovat a žít v nezvyklých podmínkách, naučit se soužití se svými kolegy, neboť ze základny o velikosti fotbalového hřiště, kvůli nebezpečným podmínkám v okolí základny, nebylo útěku.

Člověk se pak musí naučit odreagovat se a vyrovnat se se situací, jaká právě nastala. Díky těmto zkušenostem si začnete vážit i maličkostí, kterých byste si jen málokdy všimli.

* V čem byl váš druhý pobyt odlišný?

Tato zkušenost nebyla ojedinělá, měla jsem příležitost se vrátit do Basry, a to v létě roku 2005 spolu s polním chirurgickým týmem, tvořeným chirurgy, instrumentářkami, anesteziologem a anesteziologickou sestrou. Už to nebyla cesta do neznáma, ale přece nás tam čekalo spousta nového. Tým byl zařazen do britské polní nemocnice, která zastávala zdravotnické zabezpečení pro spojenecká vojska. Byla jsem opět na funkci anesteziologické sestry. Náš tým pracoval samostatně, nebo jsme byli zařazeni jednotlivě do britských týmů. Několik prvních dnů jsme si zvykali na jejich styl práce, standardy a postupy a také na skotský dialekt.

Díky vstřícnosti našich skotských kolegů a neustálým tréninkům a nácvikům jsme se bez větších problémů brzy začlenili do jejich týmů. Takže pořekadlo „Těžko na bojišti, lehko na cvičišti“ jsme si opakovaně vyzkoušeli na vlastní kůži a pak, při opravdovém příjmu raněných, nebyl sebemenší zádrhel či komunikační bariéra. I tento, téměř čtyři měsíce trvající pracovní pobyt, v náročných podmínkách a v zahraniční nemocnici mě obohatil o množství profesních, jazykových, ale i osobních zkušeností.


O autorovi: Připravila Hana Černá-Šípková

  • Žádné názory
  • Našli jste v článku chybu?