Mise v Iráku byla pro záchranářku tvrdá škola

9. 11. 2006 8:16
přidejte názor
Autor: Redakce
Markéta Groulíková (27) pracuje tři roky u Vojenské letecké záchranné služby v Plzni. Její zaměstnání a především zdravotnická mise v Iráku, které se zúčastnila, byla tématem našeho rozhovoru...


Sedlčany -

Jak jste se do Iráku vůbec dostala?

Letecká služba patří pod armádu. Podstoupila jsem náhradní vojenskou službu a stala se ze mě vojákyně z povolání. Účast na misi jsem tedy dostala rozkazem. Předtím tam působila česká polní nemocnice, když tam její činnost skončila, převzali její funkci Britové. Do britské polní nemocnice odjel náš český chirurgický tým - tři lékaři a tři zdravotní sestry.

Jak jste v něm byla dlouho?

Od září do prosince minulého roku.

Lišily se hodně vaše představy se skutečností? Jak vypadal váš běžný den?

Působila jsem na sále jako anesteziologická zdravotní sestra. Měla jsem čtyřiadvacetihodinové služby s tím, že jsem byla ráno od osmi do čtyř odpoledne v nemocnici a potom jsem držela pohotovost na mobilu. Když bylo potřeba, dostala jsem zprávu, abych se akutně dostavila do nemocnice. Když došlo k hromadnému příjmu pacientů, dostávali jsme pokyny prostřednictvím hlášení - ampliony byly umístěné v kempu britské základny. Hlášení upřesnilo, zda potřebují celý chirurgický tým, nebo pomoc celého osazenstva polní nemocnice. Takže jsme se ze základny nedostali prakticky vůbec nikam.

Co vám zkušenost dala do života?

Byla to především tvrdá škola. Nejen mě, ale i ostatní kolegy tato práce posílila. Srovnali jsme si životní hodnoty a začali si daleko víc vážit života. Když jsem se z Iráku vrátila domů, připadala jsem si jako v jiném světě. Zdálo se mi, že mám všechno. Tam na lidi nebezpečí číhalo na každém kroku.

Jak dalece jste si uvědomovala nebezpečí vy?

Několikrát nám bylo ohlášeno, že na nemocnici bude proveden útok. Obzvlášť taková zpráva na člověka působila v noci. Věděli jsme, že od nás se střílí ve vzdálenosti dvou kilometrů…

Jde si na takový psychický nápor trochu zvyknout?

Ale ano. Je pravda, že zpočátku jsem nesla těžce, když jsem se v noci musela obléknout do vesty a do přilby a čekat, co bude. To bylo velmi nepříjemné, ale i na to si jde zvyknout a brát takové situace s nadhledem. To pomáhá. Byli jsme dobrá parta na sále i v době osobního volna. Snažili jsme se udržet takový ten obyčejný život. Povzbuzující pro nás bylo, když jsme mohli společně posedět a popovídat si.

Vy jste ošetřovali výhradně vojáky, nebo i civilisty?

Vojáky, což byli převážně mladí chlapci se zraněním od střepin. Člověku hodně uvíznou v paměti obrázky amputovaných končetin a dalších nepěkných zranění. Některé se už nedalo zachránit. Povzbuzovalo nás naopak, když ošetření vojáci, kteří se z toho dostali, nám na oddělení děkovali . Neměli tam nikoho blízkého, a tak komunikovali s námi. To byl pěkný pocit. A jim každé vstřícné slovo pomáhalo.

Jaké jste tam měli zázemí po technické stránce? Co jste tam postrádali?

Vybavení polní nemocnice bylo na dobré úrovni, srovnatelné s tím, co je u nás. Problém nebyl ani s léky. Pokud jde například o stravu nebo ubytování, bylo dobré a na místní podmínky až luxusní.

Šla byste do podobné mise znova?

Po prodělané zkušenosti bych věděla, do čeho jdu. Kdyby se jednalo o stejnou nemocnici a stejné místo, tak by se to dalo vydržet. Kolegyně je ale teď na půl roku v Afghanistánu, a tam bych se dostat nechtěla.

Jakou máte hodnost?

Mám stříbrnou „frčku“ podpraporčíka - jako všechny zdravotní sestry v armádě.

Minulý týden jste přednášela na kongresu středočeských a pražských zdravotníků, který byl v Sedlčanech. Jaké téma jste si vybrala?

Hovořila jsem právě o práci v polní nemocnici a také jsem mluvila o zásadách první pomoci, které by měl každý člověk vědět.

Jakou krátkou radu byste čtenářům v tomto ohledu dala?

Hlavně jen nekoukat! Důležité je rychle zavolat odbornou pomoc na lince 155 a v mezidobí se snažit nemocného alespoň masírovat. Ustálil se názor, že nejlepší je poměr třicet masáží a dva vdechy.

Plzeňská letecká záchranná služba zasahuje občas také v Sedlčanech…

Jen výjimečně. Máme na starosti Západočeský kraj. V Sedlčanech jsme pacienty přepravovali, jen když pražská letecká služba právě nemohla, v noci nebo když byly zhoršené povětrnostní podmínky.

Máte při svém povolání čas na koníčky a rodinný život?

Po čtyřiadvacetihodinové službě mívám volno, které především strávím s přítelem. Na koníčky, což je hlavně sport, si čas udělám: jezdím na kole, běhám a ráda hraju volejbal.

Příbramský deník

  • Žádné názory
  • Našli jste v článku chybu?