Mobbing - slovo, které pro mě bylo ještě nedávno zcela neznámé. Poprvé jsem tento pojem zaslechla někdy v prvním ročníku na vyšší odborné škole. Do té doby nikdy. A přitom jsem chodívala na praxi do nemocnic a téměř každý den jsem se s daným problémem setkávala - jen jsem ho neuměla pojmenovat.
Mobbing - psychoteror, psychické týrání na pracovišti. K mobbingu dochází výhradně mezi zaměstnanci na stejné pracovní úrovni.
Bossing - psychické týrání ze strany nadřízeného.
Mobbing v praxi
Téma mobbingu mě natolik zaujalo, že jsem v roce 2009 provedla průzkum v několika zdravotnických zařízeních. Na můj dotazník odpovědělo 70 respondentů. Výsledky jsou alarmující: ze 70 dotazovaných má 48 zdravotníků s lobbingem zkušenosti buď jako svědek nebo jako oběť. O získané informace bych se chtěla podělit a tím přispět k rozšíření vědomostí o tomto problému.
Kdo je mobbingem ohrožen?
K mobbingu dochází nejčastěji v sektoru zdravotnictví, na druhé místo se řadí školství. Proč právě tyto oblasti? Zaměstnanci těchto sfér pracují ve větších kolektivech, jsou závislí na spolupráci, a proto spolu také více komunikují. Strategie mobbingu se liší také podle pohlaví. Ženy volí metody mobbingu založené na pomlouvání, zesměšňování a kritice. Muži volí strategie přidělování méně hodnotných prací, ignoraci druhého, vyhrožování v náznacích atd. Bylo dokázáno, že oběti násilných incidentů z řad zdravotnických pracovníků mají některé společné znaky. Nejčastěji se terčem útoků stává mladá žena, zpravidla sestra. Platí to i pro ČR, kde bylo výzkumem zjištěno, že 70 % obětí násilných činů byly sestry. S vyšší pravděpodobností čelí násilí zaměstnanci, kteří zatím ve zdravotnictví nepůsobí dlouho, a nemají tudíž dostatek zkušeností, jak v určitých rizikových situacích reagovat. Je rovněž pozorováno, že někteří lidé se stávají oběťmi násilí opakovaně. Tento poznatek dovoluje předpokládat, že potenciální oběť má pravděpodobně určitý typický vzhled, postoje a chování, které jsou pro možného pachatele spouštěcím signálem násilnického chování.
Ve svém dotazníku jsem se ptala, jak si zdravotníci představují osobu, která se lehko stane obětí mobbingu. Nejčastěji se objevovaly tyto odpovědi:
* lidé se sníženým sebevědomím, stydliví, citliví, nevyrovnaní, trpící pocitem méněcennosti, neprůbojní, mladí, krásní, sociálně slabší, osoby bez vlastního názoru, příliš hodní, nové pracovní síly apod.
Jaká je prevence mobbingu?
Prevence by měla plynout jak od zaměstnance, tak od zaměstnavatele:
* Musíte si vybrat zaměstnání a kolektiv, kterého se nebojíte.
* Váš nadřízený by měl být srdečný, velkorysý, tolerantní a úspěšný.
* Spolupracovníci by měli být inteligentní, nezávistiví a zodpovědní.
* Zaměstnavatel by měl o tomto problému uspořádat osvětu, například zorganizovat seminář na toto téma.
I tuto otázku jsem zdravotníkům položila: Jaká prevence mobbingu se uplatňuje u vás na oddělení? Nejčastější odpovědi byly: otevřený, tolerantní vztah, řešení problémů ihned, spravedlivá staniční sestra, vstřícnost, upřímnost, mimopracovní akce, smích a dobrá nálada.
Jak mobbingu čelit?
* Když zjistíte, že jste se stali objektem agrese, nesmíte se s tím v žádném případě smířit, musíte jednat! Jinak začnete být nepřátelští, odmítaví a nevrlí, budete reagovat nedůvěřivě a za každou nevinnou otázkou hned vytušíte spiknutí.
* Uvědomte si svá slabá místa a snažte se změnit chování, nedávat podněty k útokům.
* Zkuste si s původcem mobbingu promluvit, vyříkat si to.
* Svěřte se partnerovi, kamarádce, dospělým dětem, kolegům, nadřízeným.
* Pokud tento problém nevyřešíte včas, objeví se dřív nebo později potíže, jak zdravotní, tak pracovní!
Onemocnění vyvolaná nebo podpořená mobbingem se vyvíjí zprvu pomalu, ale jejich příznaky jsou čím dál víc závažnější a zjevnější. Mohou se objevit:
* migrény, poruchy spánku, apatie, bušení srdce, deprese, anorexie, bulimie, žaludeční a střevní onemocnění, nervové zhroucení apod.
* mobbing má vliv i na kvalitu péče - z mého dotazníku vyplývá, že se objevuje: beznaděj, nesoustředěnost, nechuť k práci, nekvalitní péče, apatie, stres, neplnění úkolů apod.
Já osobně jsem se za svého studia a praxe (SZŠ a VOZŠ) setkala s mobbingem téměř všude. Co tedy popsat? Například to, jak se sestry chovají k novým zaměstnancům: „Ty jako nevíš, kde máme emitní misky? To snad není pravda!“ Sestra se obrací k ostatním se slovy: „Ta je úplně nemožná! To asi na minulým pracovišti neměli takovou vymoženost, jako jsou emitky,“ říká ironicky sestra. A nová sestřička pláče a nikoho to nezajímá. Každý si jde po své práci. Žádné pochopení, soucit, nic… Prý je nejlepší hodit do vody a plavat! Další názor, který jsem slyšela od jedné sestry! Otázkou ale zůstává, jestli to platí i v tak náročném povolání, jako je povolání sestry. Vždyť tady jde přece o zdraví pacientů! Není to jako někde v továrně, kde když pokazíte součástku, tak ji jednoduše vyhodíte.
Tento jev se tedy opravdu vyskytuje všude kolem nás. Jen ho nevidíme anebo nechceme vidět. Bojíme se říci svůj názor a zastat se nevinného. Bojíme se vlastně sami o sebe, že my z toho budeme mít problémy, že my budeme potrestáni. Toto dokazuje i výsledek mé další otázky: Udělal/a jste něco pro to, aby byl mobbing na pracovišti vyřešen? Ze 70 dotazovaných odpovědělo 48 zdravotníků, že neudělali nic. Jednoduše mlčeli, protože se báli.
Na úplný závěr chci proto napsat jedinou větu: Milí zdravotníci, buďme na sebe hodní a chovejme se k ostatním kolegům tak, jak bychom si přáli, aby se oni chovali k nám.
O autorovi: Věra Pivoňková, DiS. interní oddělení, Vojenská nemocnice Brno (pivonkova.vera@seznam.cz)