„Klíšťata útočí! Chraňte se všemi dostupnými prostředky! Nechte se očkovat!“ Podobné výzvy varující před nebezpečným zvířátkem jsou vidět každé jaro téměř všude - na reklamních letácích i v lifestylových časopisech. Přes hrozivě znějící líčení, co všechno se člověku po kousnutí klíštětem může stát, se ale každý rok v Česku nechá očkovat jen sedmnáct procent lidí. To je třetí nejmenší počet v celé Evropě. Samo o sobě by to nemusel být problém, kdyby zároveň Češi nebyli evropští rekordmani v počtu lidí zasažených klíšťovou encefalitidou.
Nemoci, která může vést k naprostému ochrnutí mysli i těla, se Češi evidentně příliš nebojí a každý rok ji v Česku dostane přes dva tisíce lidí (v sousedním Rakousku jen sedmdesát).
Lékaři ji přitom nedovedou vyléčit a její tlumení stojí každý měsíc statisíce korun.
Je to vlastně paradox. Přestože se zdraví Čechů ve srovnání s dobou před dvaceti lety radikálně zlepšilo, držíme si v některých chorobách ve srovnání s ostatními zeměmi překvapivé rekordy.
A nejde jenom o následky kousnutí klíštěte.
I když se nám za posledních dvacet let radikálně prodloužil lidský život, zlepšilo se životní prostředí a přešli jsme ke zdravější stravě, pořád vedeme světové tabulky ve výskytu rakoviny tlustého střeva a dalších onkologických onemocnění, patříme mezi desítku nejtlustších zemí OECD a rekordmany jsme i v popíjení alkoholu. Jak se experti shodují, problém není ani tak v lékařské péči nebo nedostatku informací. Obojí se v posledních desetiletích výrazně zlepšilo a zvlášť lékaři mají v rukou radikálně účinnější nástroje, jak choroby léčit nebo jim předcházet. Problém je spíš v tom, že u Čechů stále přetrvává zvyk spoléhat na to, že se o jejich zdraví postará systém státního zdravotnictví.
A nestarají se o sebe sami. Jak ale ukazují příklady ze zahraničí, dá se to změnit. Malé změny už ostatně probíhají přímo v Česku. Ale nastartovat je ve větších rozměrech nebude snadné.
Neprozíraví hrdinové
„V každé společnosti určitě existují lidé, kteří o něčem s jistotou vědí, že je to dobře, ale přesto se tím neřídí. Ale myslím, že se dá tvrdit, že v Česku je takových lidí víc,“ říká Jana Dufková, která se zabývá sociologií životního stylu na pražské filozofické fakultě. Týká se to podle ní toho, jak se chováme nebezpečně ve svých autech na silnicích, našich stravovacích návyků, naší ochoty se pohybovat.
„Není snadné určit důvody, proč to tak je,“ pokračuje socioložka. „Něco zřejmě je dědictvím čtyřiceti let komunismu, kdy měla spousta lidí pocit, že nedodržovat zákony či nebrat vážně propagandu oficiálních institucí je téměř disidentský, morální postoj. Taková rezistence vůči úřadům s přídechem téměř něčeho jako hrdinství ale sahá patrně až do rakouské monarchie. A je možno říci, že je to hodně neprozíravé hrdinství.“ U Čechů lze vypozorovat na první pohled protichůdné rysy, které však působí ve společném směru: vedle onoho „hrdinství“, kdy z principu odmítáme nějaká obecná pravidla, stojí na druhé straně touha ztratit se v davu, pocit, že na nás zase až tak moc nezáleží, že není zapotřebí s něčím začínat právě u sebe.
I tento postoj může kořenit v naší minulosti a u mladé generace se samozřejmě začíná měnit. „Ale,“ jak říká socioložka Dufková, „když pozoruji generaci svých studentů, musím říci, že to jde pomalu. Nelze si myslet, že naše chování se změní během několika let.“ S něčím, co by se snad dalo považovat za „českou povahu“, souvisejí i dva primáty v rizikovém chování Čechů: jsme rekordmani v pití alkoholu a naši teenageři v Evropě vedou v užívání konopných drog.
„Proč je u nás marihuana tak populární, prostě nevíme,“ říká odborník na drogové závislosti Ladislav Csémy z Psychiatrického centra Praha. „Celkově je totiž u nás situace s drogami lepší než v mnoha jiných evropských zemích.“ U marihuany může podle Csémyho působit řada faktorů: „Snadná dostupnost, nízká cena, vysoká atraktivita - jak to asi bude působit, co to se mnou udělá -, nízké riziko postihu, nízké stigma, tedy nízké společenské odsouzení za užívání marihuany.
V těchto faktorech se ČR patrně liší od dalších zemí,“ vysvětluje psychiatr.
Pokud jde o alkohol, jsou podle dr. Csémyho kulturní příčiny zřejmé. „Alkohol je opravdový český problém. S více než deseti litry lihu ročně na obyvatele včetně dětí patří Česko k předním konzumentům.
Vysoká spotřeba má historické a kulturní souvislosti. Relativně liberální vztah k pití je tady typický,“ pokračuje Csémy. „S požíváním alkoholu jsou spojena veskrze pozitivní očekávání - lepší zábava, větší otevřenost, zapomenutí na starosti, snazší překonávání zábran, zlepšení požitku z jídla i ze sexu a podobně. Celospolečensky je i politiky alkohol vnímán jako prospěšný i z hlediska ekonomiky a jeho negativní důsledky jsou nesprávně omezovány pouze na závislé, kteří jsou zařazeni jako nemocní, jimž se musí pomáhat, a na bezdomovce, tedy společenské dno.
Ve skutečnosti je alkohol velmi závažný činitel, který hraje roli u řady nemocí a jehož celkový podíl na roční mortalitě je šest procent.“ Nicméně ve výše uvedeném kontextu se není co divit, že hlas zdravotníků je slabý a nedostává se mu odezvy. Preventivní programy zaměřené na alkohol jsou popelkou, pokud někdo propaguje střízlivost nebo poukazuje na nutnost výrazně snížit spotřebu alkoholu ve společnosti, je vnímán málem jako podivín z jiného světa.
Jezte jablka, jsou zdravá
Ale jak už bylo řečeno - zkušenosti ze zahraničí ukazují, že i relativně silné návyky lze postupně měnit. I když to zpočátku může vypadat jako boj s větrnými mlýny.
Když v sedmdesátých letech minulého století objížděl finský lékař Pekka Puska se svými kolegy obchody ve finské Severní Karélii, aby potom před nimi hodiny stál a rozdával nakupujícím letáky o zdravé výživě, nikdo si nedovedl představit, že by mohl být ve své přesvědčovací kampani úspěšný. Tamní prodejny byly plné masa a mléčných výrobků, jejichž produkci finský stát podporoval, a místní lidé si těžko dovedli představit, že by mohli jíst něco jiného. Jejich zdraví tomu odpovídalo a Severní Karélie byla místem, kde se nejvíc z celého Finska umíralo na srdeční choroby způsobené tučnou stravou a na rakovinu plic, která byla následkem kouření.
Málokdo si s tím věděl rady a většina finských lékařů a zdravotnických expertů počítala s tím, že v Karélii se prostě bude umírat dříve než ve zbytku Finska, protože místní lidé jsou chudí, nevzdělaní, zeleninu považují za jídlo pro zvířata a kouření za nedílnou součást životního stylu. Tehdy sedmadvacetiletý mladý charismatický lékař Puska ale usoudil, že když se doktoři nespokojí jenom s léčením nemocných jednotlivců a pokusí se přesvědčit celou komunitu, aby změnila svoje životní návyky, podaří se prokletí Severní Karélie zlomit.
S posvěcením finské vlády a za pomoci finské televize rozjel přesvědčovací kampaň, jejímž prvním cílem bylo, aby všichni místní lidé začali více přemýšlet o tom, co prospívá jejich zdraví. Ze začátku to přitom nebylo vůbec jednoduché.
Tým lékařů totiž jenom nerozdával letáky o zdravé výživě, ale také se třeba snažil zaanga žovat místní farmáře, aby místo tradičního másla a hovězího začali produkovat třeba zdravější jablka nebo borůvky. Přesvědčit o něčem takovém tradičně smýšlející zemědělce byl skutečný oříšek a lékaři se přitom nemohli spolehnout na nic jiného než na trpělivé vysvětlování. Čas ale hrál v jejich prospěch a jednotliví farmáři se postupně začali přidávat na jejich stranu.
„Šlo to postupně, ale okolnosti nám vycházely vstříc. Jeden výrobce dlouho odmítal naše návrhy, aby dával do svých párků směs z hub. Pak prodělal srdeční infarkt a najednou to šlo,“ vzpomíná Pekka Puska, dnes šéf finského Národního institutu veřejného zdraví sloužícího jako státní informační agentura mající za úkol informovat finskou veřejnost o tom, jak předcházet nemocem a bojovat s nimi.
Jeho akce v Severní Karélii založená na práci s celou komunitou vešla do dějin jako velmi úspěšný projekt. Za třicet let intenzivní kampaně se počet úmrtí na srdeční choroby a následky kouření snížil o více než polovinu a lidé radikálně změnili své návyky. Finský model teď přebírají po celém světě, naposledy třeba v severoamerické Minnesotě.
Bylo to tabu
Dnes to slovo hrdě září na billboardech v každém větším městě. „Když jsme ale před lety začínali, nesměli jsme ho vůbec použít. To bylo tabu, které by lidi naprosto odradilo,“ říká Alena Pytlíčková z kosmetické firmy Avon, která se už dvanáct let snaží ve velké každoroční kampani přesvědčit české ženy, aby chodily na preventivní prohlídky proti rakovině prsu. Právě slova „rakovina“ se ale ještě před deseti lety bála většina české populace natolik, že firma ve svých propagačních materiálech používala raději neutrálnější sousloví „nádorové onemocnění“.
„I to bylo na hraně,“ vzpomíná Pytlíčková. „Každoroční opakování, že prevence proti rakovině je normální záležitost, ale přineslo výsledky,“ dodává.
Dnes se k akci Pochod proti rakovině prsu hrdě hlásí tisíce českých žen a na plakátech ji podporují tváře známých celebrit. Právě tato kampaň je příkladem, že i v Česku se vztah ke zdraví proměňuje.
V počtu žen postižených nádorovým onemocněním patříme ke světové špičce a čísla stále rostou. V posledních letech se ale díky dobré propagaci úmrtnost na zákeřnou chorobu podařila snížit. Úspěšná léčba rakoviny prsu totiž závisí na tom, jak brzo se ji podaří objevit. Kampaň přesvědčující ženy, aby podstoupily včasné vyšetření, v tomhle udělala své.
„Přichází stále více žen,“ říká Pytlíčková. Předminulý rok se nechalo preventivně vyšetřit po kampani Avonu sedmnáct tisíc žen, minulý rok to už bylo dvacet sedm tisíc. Přesto pořád v Česku umírá na rakovinu prsu dva a půl tisíce žen, čímž se řadíme k evropské špičce.
„Z výzkumů jsme zjistili, že na preventivní prohlídky chodí hlavně mladší ženy,“ vysvětluje Pytlíčková.
Nejohroženější je ale přitom skupina žen nad 45 let. „Ty ale pořád mají z preventivních prohlídek strach, považují je za něco nenormálního,“ dodává. Firma proto pro letošní kampaň angažovala matku s dcerou - populární herečky Lenku Termerovou a její dceru Marthu Issovou. Paní Termerová shodou okolností hraje v populárním televizním seriálu Rodinná pouta ženu, která rakovinou prsu trpí. Tato kombinace je podle Aleny Pytlíčkové dostatečně silná marketingová bomba, která zapůsobí na starší ženy. Jak totiž průzkumy ukazují, v Česku má s péčí o svoje zdraví problémy hlavně starší generace. A mladší se jen postupně učí, jak to změnit.
Léčíte jako Bůh
Zdá se, že hranice nad čtyřicet let je magická.
Když před dvěma lety pořádalo ministerstvo zdravotnictví průzkum, jak o sebe pečují cukrovkáři v Česku, ukázalo se, že lidé pod čtyřicet pět let si průběžně hlídají hladinu cukru a dávkují si inzulin, zatímco lidé starší se o svou nemoc začnou starat teprve týden před povinnou prohlídkou u lékaře. „To je dědictví komunismu: nestarám se o svoje zdraví, ale plním úkol, který po mně požaduje systém,“ myslí si zdravotnický expert Pavel Vepřek ze Všeobecné zdravotní pojišťovny. V tom s ním souhlasí i lékař David Marx z 3. lékařské fakulty Univerzity Karlovy, který se zabývá kvalitou českého zdravotnictví. „Částečně za to můžeme i my lékaři. Prezentujeme svoje úspěchy a tím vzniká mylný dojem, že každá choroba je léčitelná a doktoři to už prostě nějak zařídí,“ dodává.
Změnit tento pohled Čechů na zdraví ale bude dost náročné.
Potvrzuje to i dramaturgyně na české poměry výjimečného pořadu Diagnóza, Zita Drdová.
V tomto dokumentárním cyklu už několik let tvůrci zaznamenávají příběhy pacientů, jejich strádání i léčby, snaží se o nemocích otevřeně hovořit.
„Je to ale velmi obtížné, nejsme na to zvyklí, a tak i Česká televize například váhá se zařazením pořadu do večerních časů, o prime timu nemůže být ani řeč - pohled na krev, operace, utrpení se u nás považuje za nevhodný,“ říká Drdová. Nicméně podle ní je základní problém v typicky českém vztahu mezi lékařem a pacientem. „Mám pocit, že tady stále přežívá model, v němž lékař je bůh a pacient někdo, kdo se před božstvem třese, je rád, že vůbec dostane nějaké informace, bojí se zeptat, a především si oddychne, když má stresující ponižující setkání s lékařem za sebou,“ popisuje své zkušenosti Drdová. „Dokud se tohle nezmění, pochybuji, že se začneme nějak masově chovat ke svému zdraví novým způsobem.“
Zvažte to
Bojovat s kulturními stereotypy, které ovlivňují naši starost o vlastní zdraví, nebude snadné. Určité úspěchy tu už nepochybně jsou, mladí lidé jsou navíc konfrontováni s evropskou a světovou kulturou a nejsou uzavřeni v našem malém „rybníčku“.
Nicméně se zdá, že stát zatím programům prevence nevěnuje potřebnou pozornost. „Není v tom žádný pořádný systém, chybí koncepce a není ani dostatek peněz,“ tvrdí Eva Kernová ze Státního zdravotního ústavu, která má na starosti téma zdravého životního stylu. „Samozřejmě, že každý má dnes možnost vyhledat si informace a starat se o to, aby žil zdravě. V tom je obrovský posun dopředu. Ale to neznamená, že to většina lidí dělá. Změny nejsou podle mě výrazné. A není automatické, že se mladší generace bude chovat jinak - jestliže například obecně přibývá obézních lidí, tak se z obezity stává určitá norma a obézní mezi obézními se cítí docela dobře a nemá důvod něco měnit.“
O to důležitější je, že tu už přece jen fungují úspěšné programy, které dokážou strnulý způsob komunikace měnit - zapojí silný marketing, reklamu, známé osobnosti, jsou srozumitelné. Akce Avon proti rakovině není jediná. Chystají se další, například právě i na podporu očkování proti klíšťové encefalitidě: „Jednáme o tom se zahraničními partnery,“ říká Roman Prymula z České vakcinologické společnosti. Reklama na očkování podle něj zatím jenom lidi straší a to nezabírá. „Budeme pojištěncům rozesílat dopisy, ve kterém jim budeme vysvětlovat, proč je očkování dobré. Ať to sami zváží.“ A jsme opět u podstaty věci: nakonec nemůže stejně jít o nic jiného, než aby „to lidé sami zvážili“.
Fakt, že odborníci na všech úrovních více přemýšlejí, jak je k tomu motivovat, je v záplavě chmurných diagnóz jednoznačně dobrá zpráva.
ADAM ŠŮRA, MICHAL KOMÁREK, Respekt