Dovolte mi, abych vás v sérii článků, které v časopise Sestra budou průběžně vycházet, seznámila s filozofií a strukturou modelu E. Bohma, jehož hlavní ideou je vstřícnost k člověku. Tento model mám možnost poznávat v přímé spolupráci s prof. E. Böhmem prezidentem mezinárodní organizace Europäisches Netzwerk für Pflegeforschung nach Prof. E. Böhm. „Pokud nemůžeme změnit zdravotnický systém, změňme ošetřovatelský model…nejdříve musíme pohnout psychikou a potom tělem…“, těmito slovy s oblibou začíná své přednášky prof. Erwin Böhm, autor psychobiografického ošetřovatelského modelu používaného na geriatrických a gerontopsychiatrických odděleních v německy mluvících zemích.
Model vstřícný člověku
Model podporuje a prohlubuje profesionalitu v ošetřovatelství a dává možnost porozumět, kdo je náš klient/pacient. Zajímá se o jeho biografii a o to, jakým způsobem mu můžeme nabídnout adekvátní péči. Tento model podporuje profesionální kreativitu ošetřovatelského personálu. Je to jedna z nových cest pro ošetřovatelství v geriatrii. Dosavadní způsoby poskytování ošetřovatelské péče byly zaměřeny především somaticky a role psychiky byla až sekundární. Nyní se nám dostává poznatků o tom, jak nejprve poznat našeho klienta po stránce psychické a jak porozumět jeho starostem. Právě na geriatrických a gerontopsychiatrických odděleních ztrácí technická medicína svou moc a nastupuje profesionální ošetřovatelství s „lidskou tváří“. Péče je zde založena především na vztahu s naším seniorem. Pojem senior ale prof. Böhm nepoužívá rád a říká „to jsou lidé, kteří jsou jen trošku starší“. Být starým člověkem je problém psychický - tělesné změny a omezení nastávají následkem psychických změn.
Model, ve kterém je rozhodující psychika
Hovoříme-li o polymorbiditě, jedná se především o polymorbiditu naší psychiky. Starý člověk se vrací ve svých myšlenkách do svého mládí a je na nás, zda mu porozumíme anebo se budeme aspoň snažit mu porozumět a pochopit jeho svět. Mnoho let jsme se dívali na naše klienty z pohledu medicínského a ošetřovali je jako „diagnózy“ (senilní či Alzheimerova demence apod.) a očekávali jen zhoršení stavu. Tato negativní očekávání dávala i směr našemu konání s následným negativním „haló-efektem“. Důležitým prvkem je motivace. Když se snažíme naše klienty mobilizovat, oni stejně nechápou proč. A tady je klíč, který je třeba k člověku najít - jde o to dosáhnout, aby sám chtěl vstát a jít - aby byl motivován. Zde se uplatní široká škála technik Böhmova modelu, který radí, jak vstoupit do jeho světa.
Ke klientům… jako k sobě?
V našich domovech důchodců se klient musí nejdříve „napasovat“ na náš systém a jeho reakce jsou pro nás nepochopitelné. Můžeme tomu dát i pěkný název „maladaptivní syndrom“. A právě tady se plně uplatní náš profesionální egoizmus -vždyť přece ošetřujeme nejlépe - tak, jak bychom chtěli býti sami ošetřováni, míněno v dobrém slova smyslu. Ale chce to i náš klient? Co o něm víme? To, že se nechová tak, jak já předpokládám, neznamená vzpouru proti nám, ale vyjadřuje to jeho skryté strachy, o kterých my profesionálové nic nevíme. Vydejme se proto na cestu za poznáním v doprovodu prof. Böhma a jeho modelu: k hlubinám duše našich trošku starších obyvatel v domovech důchodců i v domovech jejich vlastních.