Jako dobrovolník do hospice jsem se přihlásila na podzim roku 2011. K tomuto rozhodnutí mě vedla hlavně dlouhotrvající potřeba být prospěšná, zpestřit někomu život a v neposlední řadě být někomu, kdo to opravdu potřebuje, nablízku.
Dobrý pocit namísto tísně
V hospici je různorodá skupina pacientů, jeho podstatou je kvalitní komplexní péče nejen o pacienty s nevyléčitelnou diagnózou, ale často i o pacienty s dlouhodobým vleklým onemocněním, které nemá dobrou prognózu. Někteří pacienti jsou v hospici na takzvanou odlehčovací péči. Rodina se o tyto lidi stará doma, ale potřebují si něco zařídit nebo odpočinout od neustálé péče, a tak svého blízkého dají k péči do hospice. Tato péče je možná až na 3 měsíce. Kromě péče o často nevyléčitelné pacienty se hospic stará a podporuje příbuzné, a to často i po smrti blízkého člověka.
Již při příchodu do hospice na člověka nepadá tíseň, ale naopak dobrý pocit z pěkného prostředí. Na vrátnici jsou položené domácí výrobky, jako med, svíčky, často tam hraje hudba.
Dobrovolníci v hospici mají svoji vlastní vedoucí, která tuto práci dělá srdcem, a takových pracovníků není v hospici jen pár, ale mohu tvrdit, že většina. Naše dobrovolnická vedoucí sídlí v dobrovolnické místnosti, kde nikdy nechybí dobrý čaj a něco malého k zakousnutí. Tam se dobrovolnicí scházejí, mohou si popovídat či odpočinout.
Každý člověk, který se chce stát dobrovolníkem v hospici, prochází pohovorem s vedoucí dobrovolníků a pak i s psychologem. Následuje celodenní kurz, na kterém se dobrovolník učí být dobrovolníkem, a to dobrým, s velkou trpělivostí, zájmem a srdcem na dlani. Pravidelně se pořádají supervize – sezení dobrovolníků s psychology, na kterých se řeší jednotlivé situace, potřeby a přání pacientů i dobrovolníků.
Jak dobrovolníci pomáhají
Forem pomoci je několik. Sám dobrovolník si může vybrat, co je pro něj příjemné a přijatelné. Jde o činnosti jako pomoc s provozem hospice, příprava na různé akce nebo pomoc pracovníkům hospice. Dále pak pořádání a účastnění se různých činností s pacienty – výtvarná činnost nebo promítání. I když jsou tito lidé často připoutaní na lůžko a neschopni většího pohybu, výtvarných i jiných činností se účastní velmi rádi. Dobrovolník slouží jako jejich ruce, oči, pomáhá jim a plně se jim věnuje. Pacienti si pak výrobky často nechávají, mají z nich radost nebo je dají příbuzným jako dárek. Klienti mají i možnost navštěvovat pravidelné mše, často se zde sejde několik desítek pacientů hospice i dobrovolníků. Opět není výjimkou, že je kaple plná nejen sedících lidí, ale i těch ležících. V hospici není důležitý čas, podstatná je kvalita života a splněná přání. Nedaleko stojící domov důchodců pravidelně pořádá oslavy narozenin svých seniorů a na tuto akci zve i naše hospicové pacienty. Toto posezení je i s hudbou a malým občerstvením. Stejně tak naopak, i hospic zve klienty z domu seniorů na své akce. Nezapomenutelná akce, kterou pořádá hospic, je opékání špekáčků a turnaj v kuželkách. Samozřejmostí je možnost účasti rodinných příslušníků, a to nejen při velkých akcích, ale i běžných denních aktivitách. Příbuzní, kteří jsou zdaleka, se mohou v hospici ubytovat a být tak svému příbuznému stále na blízku. Formou pomoci v hospici je i scházení se přímo s pacienty. Dobrovolník čte, naslouchá, povídá si nebo jen dělá tichou společnost. Tato forma pomoci je pro hodně dobrovolníků velmi náročná, člověk si k lidem v hospici vytvoří pouto a občas jsou chvíle strávené s pacienty, nebo i vzpomínky na ně velmi silné.
Z hospice mám velmi mnoho vzpomínek, je v nich ukrytá hodnota lidského života a jsem za ně moc ráda.
Vzpomínka první
K panu Karlovi jsem chodila skoro rok. Trpěl onemocněním, při němž mu postupně ochrnovalo tělo. Hodně jsem jej navštěvovala a postupně jsme se dostali až k detailnímu vyprávění životních příběhů. I já jsem se pánovi svěřila se svými trápeními a on byl rád, že může někomu slovem pomoci. Společně jsme měli radost z každých kroků v chodítku, které ze začátku zvládal. Postupně však sil ubývalo, on měl přesto radost i z toho, že se sám bez pomoci nají a že stále dýchá. Tu vůli a smíření se s osudem jsem na něm velmi obdivovala. Jeho dobrým společníkem byl počítač, skrze který komunikoval nejen s rodinou, která mu byla celou dobu velkou oporou, ale pár jednoduchých emailů jedním prstem naťukal i mně. Celý život byl velmi aktivní a postupné ochrnutí těla zvládal až obdivuhodně dobře a s velkou trpělivostí. Bylo to na Vánoce, kdy se s rodinou rozloučil, a po Vánocích v tichu odešel.
Vzpomínka druhá
Paní Olgu si pamatuji jako milou, usměvavou paní, plnou energie. V hospici se starala o svého manžela, který měl onkologickou diagnózu a medicína již pro něj vyčerpala své možnosti. Paní byla ubytovaná přímo v hospici a s manželem trávila většinu dne. Vždy když jsem přišla na návštěvu, předčítala mu zrovna noviny nebo knížku.
Na Silvestra jsem šla do hospice a na chodbě jsem se potkala s paní Olgou. Vyprávěla mi, jaké měli Vánoce v hospici. Děti přinesly kapra a bramborový salát a v jedné z místností si udělali pěkný vánoční večer i přesto, že její muž už byl v závěru svého života. Vykládala mi to s takovým nadšením, které zažije jen málokdo, i když mu nikdo neumírá. Věděli, že jsou to jedny z posledních chvil s jejich milovaným člověkem. Na konci povídání se však rozplakala. Objala jsem ji a jen jsme chvíli stály v tichém smutku budoucích nejistých dní. Za pár minut si paní otřela oči a zase plná elánu vyrazila doprovodit manžela na jeho poslední cestě životem.
Vzpomínka třetí
Bylo krásné jarní sobotní odpoledne, šla jsem na návštěvu za paní Marií. Ležela v posteli a povídaly jsme si. Po chvilce mě napadlo jí navrhnout, zda by nechtěla jet na vozíčku ven. V očích paní se zasvítilo a jen se mě zeptala: „To můžu?“ V hospici je možné vše, co umožní zdravotní stav pacienta, takže jsem se dovolila sestřiček, ty mi potom paní oblékly, posadily na vozík a vyrazily jsme. Dodneška paní Marii vidím, jak si plnými doušky užívá čistý jarní vzduch, jak ožila a co to pro ni bylo za zázrak. Před ubytováním v hospici byla totiž několik měsíců hospitalizovaná a ven se dostala prakticky jen při převozu do hospice.
Byla mi natolik vděčná, až plakala radostí, že jsem jí dala za posledních pár měsíců ten největší dar – možnost podívat se ven. Tento článek bych chtěla věnovat všem statečným pacientům, dobrovolníkům i personálu hospice a myslím, že zakončení citátem bude nejvíce vystihovat, co pro mě hospic znamená: „Život není o počtu nadechnutí, ale o chvílích, co nám dech berou.“ Jména osob v textu byla změněna.