Medik v jakémsi larválním stadiu studuje od zkoušky ke zkoušce a má za to, že musí plno věcí v mezidobí zapomenout, aby si udělal v hlavě místo na další porci informací potřebných ke zkoušce příští. Potom je nutno projít státnicemi a teprve pak začne život. Nezačne. Začne postgraduál, jenž je zacílen k atestaci a je z větší části vyplněn diagnostickými kritérii, doporučenými léčebnými postupy a předpisy či vyhláškami, které už za rok nebudou platit.
Atestací dospělý jedinec opouští kuklu a začíná studovat převážně svým vlastním způsobem. Z předchozích znalostí má v paměti jen zlomky a to, jak moc se jejich čitatel bude blížit jmenovateli, záleží na mnoha okolnostech. Věřím, že nejvýznamnější z těch okolností jsou dobří kantoři.
Dobrý kantor je především charakterní osobnost rozlišující dobro od zla, pravdu od lži a významné od nepodstatného. Podle toho také jedná. Pro moji generaci byl prvním takovým, s nímž jsme se na fakultě setkali, profesor Bohumil Sekla, který v dobách, kdy genetika byla vyhlášena za reakční pavědu, tuto dále přednášel a neváhal prohlásit, že „biologii dělíme na normální a sovětskou“.
Představiteli té druhé podle něj byli odvážný železničář Mičurin, senilní bába Lepešinská a podvodník Lysenko. Jeho pravda byla potvrzena již za dva roky, do té doby však netrpěl přehnanou přízní mocných.
Z dobrého kantora musí svítit nadšení, které je nakažlivé, ale nikde nepřerůstá v plápolání ohrožující ho vyhořením, naopak mu poskytuje nadhled spojený s pochopením pro začátečníky. To měl v hojné míře profesor Zdeněk Frankenberger, zapálený pro embryologii a shovívavý k naší blbosti. Přidá-li se k tomu humor, je kombinace učitelských kvalit optimální.
„Kolééégyně, můžete zůstat zavřená ve skříni, ale odpovídejte na mé otázky,“ zní v mé duši nezapomenutelně výrok profesora Josefa Hepnera, který podnikal nájezdy na praktika z patologické fyziologie, kde jeho nejčastější replikou bylo: „Správně, a teď mi řekněte, proč je tomu právě naopak…“ Za nejzdařilejší považuji dialog od zkoušky, v němž padla otázka, co je to oligostenurie. To byla za mého mládí oligurie podmíněná stenózou, často prostatickou, s typickým obrazem přeplněného močového měchýře a ischuria paradoxa.
Dutý medik zalovil v krajině fantazie a odvětil, že jde o vylučování oligostenu močí. Pan profesor ho pochválil a zeptal se, co že je to ten oligosten. Zkoušený, jak už měl schody namydlené, po nich jel dál a pravil, že to je složitý mukopolysacharid. To však ještě nebyl jeho konec, protože examinátor požádal, aby nakreslil vzorec. Zoufalec dospěl ke své popravě tím, že nakreslil to jediné, co uměl, tedy švába glukózy. „Ven!“ zahřměl Hepner, „a nemusíte sem chodit už ani po prázdninách!“ Od té doby vím, co je to oligostenurie.
***
Profesor Vladimír Vondráček, který mě magneticky přitáhl k psychiatrii, zde byl omáchán už mnohokrát a jeho hlášky si pamatuji dodnes. Když jsem se z Božího dopuštění stal také pajčulkou na fakultě, ujasnil jsem jak sobě, tak svému týmu, co před námi stojí za úkol: Nakazit je! Bylo mi jasné, že smysl lékařské psychologie pochopí teprve doktor, který nese plnou odpovědnost, a že čarodějův učeň se musí jen pořádně učmoudit, aby mu později stálo za to se tomuto umění věnovat naplno. Věřím, že se nám to povedlo.
Kroužku mediček a mediků, který projevoval větší zájem, jsem komunikační pravidlo týkající se zákazu jakýchkoli záporů v dohodě ilustroval vzpomínkou, jak nás naši rodiče – inspirovaní zřejmě čerstvou historkou – při odchodu z domova nabádali: „Děti, ne aby vás napadlo strkat si fazole do nosu!“ Do té doby nás to opravdu ani ve snu nenapadlo, ale jen za nimi bouchly dveře, stáli jsme u kredence. Asi dva roky na to jsem od několika z nich, kteří se někde sešli, dostal pohlednici s textem: „Milý tatínku, posíláme ti pozdrav, máme se dobře a právě si strkáme fazole do nosu.“
Doufám, že dopad bude mít i moje varování, tlumočené medikům 1. LF UK, které je vzkazem profesora Františka Patočky přes několik generací. Týká se stráně nad Albertovem táhnoucí se až k Apolináři: „Ne, aby vás napadlo obcovati v této stráni,“ burácel pateticky pan profesor. „Tam nahoře byly koňské stáje a ta stráň je plná tetanických spor. Stačí malá oděrka! A tetanus je strašná smrt…“ Zatím jsem tam žádné obcovat neviděl; ale kdoví, chodím tam už jen jednou týdně.