K soudu dorazil druhý „rittigovský“ případ. Po firmě Oleo Chemical přišla na řadu Nemocnice Na Homolce a její ředitel-kokainista Vladimír Dbalý. V mnohém jsou si oba případy podobné – chybějí v nich odposlechy a základním postulátem obhajoby je tvrzení, že si státní zastupitelství obžalobu kompletně vyfabulovalo (Dbalý tato slova vyřkl u soudu snad padesátkrát).
Jenže se i hodně liší. V kauze Homolka má státní zástupce na rozdíl od Olea reálnou šanci uspět, ovšem Ivo Rittig na lavici obžalovaných pro změnu chybí.
To, co dělá z Homolky jiný případ, je počítačový soubor honosně nazvaný Director’s Diary, do kterého si Dbalý pečlivě (jde o 261 stran textu) zapisoval, co dělal, jaký úplatek dostal či dal („meet s Rittigem – předávám vděčnostní moo“) nebo kolik toho vyšňupal („celé dopoledne sněžím – během osmi dnů 10 g to je síla – a diazepamuji“).
U soudu sice tvrdil, že jde o literární fikci, protože prý „měl a stále má v záměru napsat knihu“ z lékařského prostředí, jenže tomu se dá věřit asi tak stejně, jako kdyby Ivan Horník tvrdil, že jeho odposlechnutí kapříci byli přípravou na – později Petrem Čtvrtníčkem skutečně sepsanou – divadelní hru. Koneckonců ty části Dbalého deníčku, které lze exaktně ověřit, například zapsané výběry platební kartou, odpovídají realitě.
Neznamená to ale, že by některé argumenty Dbalého & spol. neměly váhu. Třeba skutečnost, že zástupce společnosti ICZ vyřazené z tendru na digitalizaci chorobopisů, ačkoli chtěla zakázky provést o polovinu levněji než podle obžaloby předem vybraná firma Disol, policii řekl, že „vyřazení bylo oprávněné“.
Jenže jinak toho obhajoba moc nepředvedla, a pokud se nezlepší, Dbalý půjde za mříže. Tím spíš, že existují i další důkazy – policie například u Dbalého našla vzorovou akcii (specimen) zmíněné společnosti Disol. Důležité bude i svědectví „bílého koně“ Zdeňka Berana (více na následující dvoustraně) z jedné ze spřízněných firem. Roli zřejmě sehraje i ostrá soudkyně Silvie Slepičková, která má na kontě ne zrovna vyvedenou kauzu exministra informatiky Vladimíra Mlynáře, ale rovněž nadstandardně zvládnutý případ Central Group.
Po Homolce se navíc před soud zřejmě dostanou i další případy spojené s nemocnicí. Nejtěsněji se smyčka zadrhla kolem hlavní účetní Homolky Emílie Bialešové či Rittigova dvorního advokáta David Michala. Samotný Rittig, i když z některých pasáží Dbalého zápisků vychází jako šedá eminence, kvůli Homolce obviněn nebyl.
MALÁ DOMŮ
Dbalý a Toběrný se na začátku roku 2009 dohodli, že Nemocnice Na Homolce koupí nový Leksellův gama nůž. Podle obžaloby nemocnice výměnu zařízení nepotřebovala a ve skutečnosti šlo jen o úplatek. Oba muži oslovili společnost Transkontakt-Medical a 18. srpna 2009 s jejím jednatelem Kalavským domluvili dodávku „nože“ za 139,8 milionu korun. Součástí dohody byla žádost o úplatek ve výši čtyř procent z dohodnuté ceny. „10:00–11:30 meet se zástupci Transkontaktu kolem dokončení výběrového řízení (…) pak ještě chvíli s Kalavským s návrhem moo,“ zapsal si Dbalý do deníčku.
Kupní smlouvu podepsaly obě strany 24. srpna a o tři dny později objednala firma Transkontakt-Medical „nůž“ u výrobce, a to za 91 milionů korun. Úplatek ve výši 215 tisíc eur (5,7 milionu korun) předal Kalavský Dbalému 16. prosince 2009 v restauraci pražského hotelu Mövenpick (dnes NH Hotel).
„Pak kafe v restauraci, meet s ing. Kalavským z Transkontaktu – přináší 215 000 E za gama nůž,“ zní další poznámka literáta Dbalého.
Hned druhý den se ředitel podělil o úplatek s Toběrným: „Michalovi předávám za gama polovinu (100 000 E).“
To je verze obžaloby vycházející z Dbalého ředitelského deníčku. U soudu nicméně Dbalý tvrdil, že je to celé nesmysl a že Kalavský byl v době, kdy se měl úplatek předávat, „prokazatelně na pobočce Raiffeisenbank v Brně“.
VELKÁ DOMŮ
Dbalý, Toběrný, Kutil a Kocourek se v září 2008 podle obžaloby domluvili, že přes nastrčenou firmu vydělají na digitalizaci 75 milionů stran nemocničních chorobopisů. Podle Dbalého deníčku v tom nebyli sami a na akci se nějakým způsobem podíleli politický podnikatel Ivo Rittig, tehdejší náměstek ministerstva zdravotnictví Marek Šnajdr a dnešní šéf Všeobecné zdravotní pojišťovny Zdeněk Kabátek – to ale jen v rovině podezření a spekulací.
Kutilův známý Tomáš Kadlec každopádně v říjnu toho roku založil společnost Disol a kvůli potřebným referencím se účelově spojil s tradičním fantomem veřejných zakázek – družstvem invalidů VDI Meta Trans. Dbalý mezitím nechal připravit – a Kocourek schválil – zadávací dokumentaci k výběrovému řízení. Společnost Disol se přihlásila do tendru (Toběrný byl mimochodem předsedou hodnotící komise) a nabídla, že digitalizaci provede za 146 milionů korun.
Jenže když se 15. června 2009 otevřely obálky s nabídkami, objevil se vetřelec – společnost ICZ, která chtěla stejnou práci odvést za pouhých 78,5 milionu. „… se všechno posralo: konkurenční firma ICZ podstřelila cenu téměř o polovinu – Kabátek Rittigovo zadání nesplnil, uvidíme, co s tím, nejspíš budu muset soutěž zrušit. SHIT!!!“ brečel do deníčku Dbalý.
Řešení se nakonec našlo. Stačilo vyloučit ICZ z výběrového řízení a zdůvodnit to tak, že nemá pro digitalizaci vhodné prostory, a nemůže s ní tedy hned začít: „Podepisuji výsledek soutěže na digitalizaci, dva uchazeče včetně ICZ vylučuji, určuji naši firmu, uvidíme, zda vše proběhne v klidu a ICZ se neodvolá – úloha pro Šnajdra.“
Digitalizaci pak fakticky, za 29 milionů korun, provedl subdodavatel – společnost K2P. Práce nicméně nabraly obrovské zpoždění (digitalizace byla hotova až v květnu 2012) a Disol měl platit smluvní pokutu ve výši 130 milionů korun. Dbalý ji ale nikdy nechtěl, což u soudu k obveselení státního zástupce vysvětlil tím, že „zpoždění způsobily potíže s přípravou dokumentů a finančními problémy na straně nemocnice“, a peníze měl proto „dostat spíš Disol“.
Podle obžaloby by ale Dbalý platil pokutu fakticky ze svého, protože Disol mu skrytě patřil. Už v září 2009 založil „bílý kůň“ – a dnes důležitý svědek – Zdeněk Beran společnost Virmil, jejíž akcie podle obžaloby tajně drželi Dbalý s Kutilem. Když přišly Disolu z Homolky první peníze, převzala firma Virmil – za 200 tisíc korun – Kadlecův podíl v Disolu a kruh se tím uzavřel. Teď už bylo třeba peníze jen trochu vyčistit. Část z nich proto putovala na účet další společnosti Druppi Kadlecova a Kutilova známého Josefa Veselého. Ten pak „kořist“ vybíral v hotovosti a dával ji Kutilovi k rozdělení.