Celkově se výzkumu v roce 2008 zúčastnilo 1341 matek, které v průběhu minulých deseti let porodily jak v porodnicích, tak plánovaně i neplánovaně mimo zdravotnická zařízení. Výzkumu se účastnily Češky a Slovenky žijící v Česku, na Slovensku a v zahraničí (státy EU, USA, Austrálie). Některé ženy rodící v cizině rodily také v porodních domech.
Jedním z cílů výzkumu bylo sledovat podporu bondingu (nepřerušování a podpora raného kontaktu mezi dítětem a matkou v prvních dvou a následně deseti hodinách po porodu) a popsat možné rozdíly v podporování míry kontaktu v České republice, na Slovensku a v ostatních zemích.
Jedním z výsledků tohoto výzkumu je zjištění, že nedostatečná podpora bondingu je nejzásadnějším důvodem pro rozhodnutí rodičky porodit mimo zdravotnické zařízení. Separace dítěte je jedním z faktorů rozvoje traumatu po porodu, trauma prožité v porodnici je zase silným faktorem v rozhodování vícerodiček rodit mimo porodnici. U prvorodiček je to obava z tohoto traumatu.
Dalším výsledkem bylo, že pouze 19 % žen, rodících v českých porodnicích, zažilo nepřerušovaný dvouhodinový kontakt s právě narozeným dítětem. Pouze 2 % žen rodících v českých porodnicích zažilo dvanáctihodinový nepřerušovaný kontakt se svým dítětem. Na Slovensku je čas, po který jsou děti separovány od matek v porodnici, ještě delší.
V ostatních zemích mimo Česko a Slovensko kontakt dítěte s matkou časem po porodu narůstá, čili čím déle po porodu, tím více dětí je s matkami. Celková doba separace je v zahraničí (mimo Slovensko) minimální.
Paradoxně v Česku čím déle od porodu (v období do porodu do doby dvanácti hodin po porodu), tím více narůstá možnost, že dítě od matky někdo oddělí. Masivně jsou oddělovány děti po medicínsky vedených porodech a porodech císařský řezem, ačkoliv zde by měla být podpora kontaktu vzhledem k imunologickým a hormonálním procesům ještě silnější.
Jedna část výzkumu hodnotí motivy žen, které se rozhodly rodit mimo ZZ (zdravotnická zařízení).
Výzkum přinesl jednoznačně nejsilnější motiv všech žen rodících plánovaně mimo ZZ: nepřerušovaný kontakt dítěte s matkou po narození, tedy minimální šance, že dítě v domácím prostředí pečovatel od matky pro rutinní ošetřovatelskou práci oddělí.
Dalším silným motivem je zajištění individuálního režimu po porodu pro novorozence, citlivý a respektující přístup k jeho potřebám, dále možnost porodu dle vlastního tempa a respekt k individuálnímu rytmu matky (svoboda emočních projevů, křiku, pohybu atd.) a dítěte (koupání, vážení, okamžik přestřižení pupečníku atd.) a vyhnutí se rutinním zásahům do porodu typickým pro nemocnici (klystýr, dirupce, nástřih atd.).
Důležitá je též kontrola rodičky nad porodním procesem, která zvyšuje celkově pozitivní hodnocení porodního zážitku.
Neoddiskutovatelným výsledkem je také to, že motiv pobytu domácím, komfortním prostředí je jeden z nejméně významných faktorů.
Každá čtvrtá vícerodička vysoce hodnotí motiv vyhnutí se traumatizujícímu zážitku.
Posttrauma, které může být způsobeno i necitlivým přístupem nemocničního personálu nerespektujícím přání a potřeby rodičky, bude možné jako motiv k porodu mimo zdravotnické zařízení (tzv. „negativní volbu“) vyloučit jedině zkvalitněním služeb a rozšířením nabídky služeb v porodnictví. Jednou z nich je například doprovod porodní asistentky, typického pečovatele o rodičku u domácích porodů.
Z uvedené škály motivů vyplývá, že podpora bondingu – čili nepřerušovaného kontaktu matky s dítětem po porodu a zajištění individuálního režimu pro novorozence – je nejsilnějším motivem českých matek pro porod mimo zdravotnické zařízení. Tyto porody, a tím i podporu, kterou matky hledají, zajišťují kvalifikované porodní asistentky dle legislativy EU.
Je zapotřebí humanizovat porodnictví a neonatologii takovým směrem, aby tyto potřeby byly dětem a jejich matkám zajištěny jako zcela normální a aby byla podpora bondingu – rané vazby mezi matkou a dítětem – silně podporována a přijímána jako běžná norma v péči o matku a dítě.
Je nutné, aby bylo o matku a dítě v českém porodnictví pečováno jako o jednu jednotku, a to omezeným počtem pečovatelů, ideálně pak zajištěním práce kvalitní porodní asistentkou pracující v terénu s matkou již v těhotenství a podpora možnosti doprovázení matky při porodu v porodnici touto individuálně pracující porodní asistentkou, která by pečovala o matku a dítě před porodem, během porodu a po porodu jako o jednu nedělitelnou jednotku.
Autorka je klinická psycholožka, psychoterapeutka, soudní znalkyně, pracuje v Ordinaci klinické psychologie a psychoterapie v Ostravě a na Porodnicko–gynekologické klinice fakultní nemocnice v Ostravě. Nejen v rámci svého výzkumu „Bonding a jeho podpora v českém porodnictví“ se zabývá problematikou podpory raného kontaktu mezi matkou a dítětem v českém porodnictví; možností informované volby v porodní péči a v péči o novorozence a matku po porodu; dopady separace novorozenců od matek na chování matek; motivy žen k domácímu porodu; posttraumatickou stresovou poruchou u žen.