Ředitelka Ústavu experimentální medicíny AV ČR v Praze, profesorka Eva Syková, se v posledních letech stala autoritou ve využívání kmenových buněk pro léčbu těžce nemocných lidí.
V poradní funkci se podílela na návrhu zákona o klonování. Vítá, že zákon omezí možnost zneužití této metody pro účely mimo výzkum a lékařství.
Co se ve vašich laboratořích vlastně odehrává?
To, co veřejnost sleduje nejvíc, je výzkum lidských embryonálních buněk, získaných z přebytečných zárodků. Jde o embrya vzniklá „ve zkumavce“, u kterých není z různých důvodů šance, že by se z nich mohlo narodit dítě, a v souladu s našimi zákony by byla zničena.
Vy ale pracujete také se zvířecími kmenovými buňkami…
Ano, implantujeme je zvířatům s modelem některých onemocnění centrálního nervového systému. Například po poškození míchy, ale také s chorobami mozku, jako je Alzheimerova a Parkinsonova choroba nebo roztroušená skleróza.
Jak probíhají testy u pacientů s poraněním míchy?
U pacientů s poraněním míchy probíhá fáze I. klinické studie s implantací vlastních kmenových buněk z kostní dřeně. Zatím využíváme pro tuto experimentální léčbu dospělé kmenové buňky.Především z kostní dřeně, ale i buňky tukové, které lze přeprogramovat na buňky jiné tkáně.
Oba druhy mají výhodu, že pocházejí z těla pacienta, a organismus se proto nebrání jejich přijetí jako cizímu prvku. Zkoumáme čichové buňky, protože stejně jako předešlé dva typy, tak i ony se obnovují celý život. Cestu vidíme v kombinování různých typů kmenových buněk.
Jak jsou na tom dnes tito pacienti?
Dnes víme, že tato terapie je zcela bezpečná. U některých pacientů, zvláště u těch, kteří se k nám dostanou velmi brzy po úrazu, vidíme dílčí úspěchy.
Kdy bude jasné, jestli tato terapie pomáhá?
Takové studie musí dokumentovat stovky případů. Výsledek a konečná podoba léčby bude známá až za několik let. I když se někteří naši pacienti zlepší, nemůžeme říci, že to bylo díky našemu zákroku. U míšního poranění je poškození každého pacienta jiné a nemáme kontrolu, jestli by se ten člověk nezlepšil i bez buněčné terapie.
Kterými dalšími nemocemi se zabýváte?
Jde o vývoj chrupavek z kmenových buněk. Na nosičích vytváříme chrupavčitý implantát pro pacienty například s artritidami. Jsme v etapě výzkumu, která j e velmi blízká klinickému užití.
Další projekt, který řešíme v Centru buněčné terapie a tkáňových náhrad v IKEMu, je příprava buněk Langerhansových ostrůvků, což by mohlo pomoci při léčbě cukrovky. V centru naší pozornosti jsou také kožní buňky, používané na nosičích k překrytí rozsáhlých popálenin. Věnujeme se i jaterním buňkám.
Využíváním kmenových buněk se otevírají možnosti, o nichž se před několika lety nikomu ani nesnilo. Jenže - je tu mravní problém. Máme právo využívat lidské zárodky?
Souhlasím s názorem předních světových vědců, že se buňky z embryí dají přirovnat k dárcovství orgánů. Když člověk umírá, tak ani žádná církev není proti tomu, aby byly umírajícím lidem odebrány orgány.
Jsou to umírající, ale stále ještě žijící lidé s poškozeným mozkem, jejichž orgány mají být transplantovány. Vědci používají vždycky jen embryo, které bude zničeno. Nikdy takové, které by mohlo být použito.
Jestliže je mu odebrána buňka, tak já se na to dívám jako na odebrání orgánu. Je to umírající organismus. Dokonce si troufám říci, že to není lidský jedinec, protože jedinec je pro mě ten, kdo má alespoň částečně fungující orgány, zvláště pak nervovou soustavu.
Co když ale rodiče s využitím přebytečných embryí nesouhlasí?
Skupina vědců v našem ústavu, která vytvářela linie embryonálních buněk, se vždycky setkala s pochopením rodin, majících jedno, dvě děti ,,ze zkumavky“.
Asistovaná reprodukce není jednoduchá procedura, a představa, že by ji žena mohla absolvovat mnohokrát, je z lékařského hlediska nepřijatelná. V Česku platí zákon, kdy po deseti letech jsou přebytečná embrya zničena.
Mně volají maminky, když končí ta desetiletá doba, a nabízejí je pro další využití. Vážím si toho. Vždyť chtějí pomoci. Pokud některé páry s využitím zbylých embryí nesouhlasí, pak budou v zákonné lhůtě vyjmuta tak jako tak z tekutého dusíku a zničena.
Stále hovoříme o využívání kmenových buněk k léčbě. Manipulace s vajíčkem a buňkou však mohou vést až ke klonování lidské bytosti jako takové. Jaký je váš názor na tuto, byť zatím velmi hypotetickou možnost?
V současnosti musíme být proti. Vůbec totiž nevíme, co by klonování přineslo. Jestli by to nebyli méněcenní, časně umírající lidé s mnoha vadami. Lidé se zatím dostatečně rozmnožují normální cestou, takže nevím, k čemu by riskantní klonování bylo dobré.
Stejně tak si nemyslím, že by se měly touto cestou rozmnožovat homosexuální páry. Vadilo by mi to i z etického hlediska. Každé dítě má přece právo na to, aby dostalo dokonalou dědičnou informaci ze dvou zdrojů, od otce a matky.
Ale co kdyby se stalo, že se lidé opravdu nebudou schopni po nějaké katastrofě normálně pohlavně rozmnožovat a nepomůže ani asistovaná reprodukce?
V podobné science fiction by se asi lidstvo k takové metodě muselo uchýlit. Určitě to nenastane v našem životě.
Marie Šotolová,
Deníky Bohemia