Můj život s epilepsií

Můj život se změnil 16. srpna 1998, kdy mě ve spánku postihl epileptický záchvat. Já si to nepamatuji, ale z vyprávění vím, že jsem prý měla oči v sloup a nedýchala. Táta mi poskytoval první pomoc, zatímco mamka volala sanitku. Kvůli epilepsii se léčím od sedmi let. Toto onemocnění mělo do značné míry vliv na můj život a postoj k němu. Naštěstí průběh mé nemoci není tak závažný jako u některých pacientů a už několik let jsem bez potíží. Epilepsie ovlivnila i mé studium oboru návrhářství skla a šperku na fakultě textilní. Studia jsem zakončila bakalářskou prací rovněž s tématem epilepsie. Zvolením tohoto tématu jsem chtěla symbolicky ukončit své trápení s nemocí a završit tak své umělecké studium. První vzpomínky Při prvním epileptickém záchvatu mi rodiče museli zavolat záchranku. Do nemocnice se mnou v sanitce jela mamka a další dva lidé ze záchranky. Chvílemi jsem se dostávala k vědomí, ale ne ustále jsem kolem sebe kopala a všechny odháněla. První vzpomínky mám až z nemocnice. Ležela jsem v posteli s ohrádkou napojená na kapačku. Ještě několikrát jsem ztratila vědomí, ale milé sestřičky u mě neustále byly a staraly se o mě. Byla jsem ráda, že nejsem na pokoji sama. V televizi právě dávali německý seriál z nemocničního prostředí „Sestra Stefanie“, ale sestra mi nedovolila seriál sledovat, protože se prý kvůli svému onemocnění na televizi nemám dívat. Bylo mi to líto. To už se nikdy nepodívám na s