Na našem území žije ofi ciálně 30 000 Vietnamců, jejich skutečný počet je však vyšší (neofi ciální pobyt). Jejich příchod je rozdělen do dvou proudů - první vlna přišla do naší republiky v 50. letech 20. století, druhá po roce 1990. Jsou velmi fl exibilní, přizpůsobují se majoritě, učí se českému jazyku a snaží se orientovat v našem, pro ně zcela neznámém prostředí.
Rysy komunity
Mezi nejvýraznější rysy vietnamské komunity patří uzavřenost, což mohu potvrdit z vlastní zkušenosti. Jsou přátelští, budou se s vámi bavit o obchodování, o zboží i o počasí, ale jakmile rozhovor sklouzne do soukromí, okamžitě se stáhnou a přestanou komunikovat.
S tím souvisí důraz na soukromí, především na rodinu, kterou si bedlivě střeží. Rodina, převažuje rozšířená, je na prvním místě a je respektováno prvorozenectví. Preferována je patriarchální struktura, rozhoduje otec nebo nejstarší syn, manželky jsou podřízené.
Vietnamci kladou velký důraz na vzdělání, chtějí zabezpečit lepší budoucnost svým dětem. V některých rodinách studují děti navzdory špatné ekonomické situaci. Jsou velmi nábožensky založení, převažuje buddhismus (60 %), následuje konfucianismus (13 %) a taoismus (12 %). Velkou pozornost Vietnamci věnují dodržování svátků a tradic, především při přípravě jídla, u něhož se schází celá rodina a řeší nejdůležitější otázky domácnosti, obchodu, vzdělávání dítěte. Pravidla slušného chování je učí neztěžovat situaci svým blízkým stížnostmi na vlastní problémy. Často se usmívají nebo se nahlas smějí, a to především chtějí-li zmírnit nepříjemnou situaci, jsou-li v nesnázích, či nerozumějí nebo si nejsou jisti.
Nedívat se do očí
Sestra by měla mít základní vědomosti o kultuře Vietnamců, aby správně postupovala při získávání údajů. Je nutné zvolit vhodný, citlivý přístup tak, aby pacient získal důvěru a byl schopný spolupracovat. Při rozhovoru Vietnamci vnímají jako nepříjemné a nezdvořilé, díváte-li se jim přímo do očí, může to vyjadřovat domýšlivost nebo povýšenost.
Při léčení pacienta z vietnamského etnika by sestra měla vysvětlovat důležité procedury a testy pokud možno co nejpřesněji a nejjednodušeji. Mohou přikývnout, že to slyšeli, ale nemusejí rozumět nebo souhlasit. Požádejte proto pacienta, aby zopakoval, co jste řekli, abyste si potvrdili, že rozumí. Když požádá o přítomnost člena rodiny, je důležité mu vyhovět a přizvat ho.
Není vhodné sdělovat pacientovi závažnost jeho stavu bez konzultace s hlavou rodiny, rodina často nechce, aby byl pacient ve stresu a měl ještě více obav. Soukromí a stud jsou důležité při pobytu Vietnamců v nemocnici, především ženy jsou velice stydlivé a skromné, proto je nutné při prohlídce zajistit soukromou místnost.
Byliny, náboženství, jazyk
Vietnamci jsou proslulí tím, že nejprve zkoušejí domácí léčení (byliny, spirituální obřady…), do nemocnice přicházejí, až když je jejich stav závažný. Problém přiznají v pokročilém stadiu nebo mají-li velké bolesti. Sestra by se měla neustále ptát, jestli něco nepotřebují nebo zda nemají bolesti, sami nic neoznamují, aby „neobtěžovali“. Při bolestech také nepožádají o lék ze strachu z návyku a vedlejších účinků.
Vietnamci mají respekt před lékařskými autoritami, proto by sestra (příp. lékař) měla zdůraznit nutnost preventivních prohlídek, je dobré dát na sebe kontakt, telefonní číslo.
Samozřejmostí by mělo být respektování jejich náboženských potřeb. Nejčastějším problémem je však jazyková bariéra, především u starších pacientů - jako tlumočník může být využit člen rodiny, ale je nutné dávat pozor na citlivost tématu, které diskutujete, především u témat týkajících se pohlaví.
Závěr
Znalost historie, zvyklostí a tradic, postoj ke zdraví a nemoci tvoří základ multikulturního přístupu sestry při ošetřování pacientů vietnamské komunity, ale nejdůležitějším prvkem by měl být lidský přístup plný pochopení, laskavosti a trpělivosti.
| LITERATURA |
| Sedláková, G.: Posuzování stavu vietnamského klienta ve zdraví a nemoci. Příbram: sborník Ošetřovatelství v pohybu, 2006. Ivanová, K., Špirudová, L., Kutnohorská, J.: Multikulturní ošetřovatelství I, II. Praha: Karolinum, 2005. . |
O autorovi: Anna Teslíková, studentka oboru všeobecná sestra, SZŠ a VZŠ, Duškova, Praha (TeslikovaAnna@seznam.cz)