Středoevropské mozky mají ve světě velmi dobrou pověst. Čeští vědci pracují v mezinárodních týmech.
Šest vědců z Akademie věd České republiky se může pyšnit tím, že po velice přísném posouzení jejich návrhu na řešení vědeckého úkolu dostali peněžní grant význačné americké nadace Howard Hughes Medical Institute. Získal ho i ing. Peter Šebo, CSc., který je vedoucím Laboratoře molekulární biologie bakteriálních patogenů Mikrobiologického ústavu AV ČR.
O grant se ucházel také proto, aby mohl se svým týmem pokračovat ve vývoji nových způsobů očkování proti některým infekčním a nádorovým onemocněním jako je třeba infekce virem HIV, nebo nádory kůže či melanomy.
Hodně jsem zjednodušila zadání vědeckého úkolu, na kterém pracujete?
Trochu, ale naše laboratoř v Mikrobiologickém ústavu má takové významné zahraniční granty dva. První se týká toho, co jste právě popsala a je to grant z programu Evropské unie. Dostali jsme ho, řekl bych vyloženě jako důsledek letité mezinárodní spolupráce. Se dvěma Francouzi jsme vypracovali osnovu projektu, do které jsme pak přizvali několik dalších laboratoří z různých zemí Evropy, podali jsme návrh do soutěže Evropské komise a grant opravdu získali. Druhý grant skutečně přišel ze Spojených států. Tento projekt je více orientovaný na základní výzkum a vytváří teoretickou základnu pro ten první, praktičtější, podporovaný EU. Byl získán od nadace Howarda Hughse pro lékařský výzkum, která v roce 2000 již podruhé vyhlásila soutěž pro výzkumníky ze střední a východní Evropy.
Jak výběr probíhal?
Mohl se přihlásit každý odborník s vyhovujícím profilem, který navrhl adekvátní projekt, způsob jeho řešení a rozpočet. Oni to posbírali, roztřídili, nechali připomínkovat předními odborníky, především ze Spojených států, a vybrali čtyřicet šest projektů z několika tisíc přihlášených.
Čím váš projekt zaujal?
Vždy hraje roli několik různých kritérií. Tentokrát hledali určitý typ badatelů, odborníky v určitém stadiu profesní kariéry, takové, co mají zahraniční zkušenosti a věnují se základnímu výzkumu skýtajícímu případné možnosti využití získaných poznatků v medicíně. Posuzovala se kvalita projektů, jejich zaměření, možný význam i soulad s typy projektů, které chtějí podporovat. Velkou roli hrálo nepochybně také to, co již ten který žadatel ve výzkumu předvedl. Tedy jestli má významné publikace v renomovaných zahraničních časopisech.
Vraťme se k obsahu vašeho výzkumného úkolu. Čeho se přesně týká?
Jde o zkoumání toho, jak působí určité toxiny produkované patogenními bakteriemi a jak je lze upravit a využít jako nových typů očkovacích látek. Pokusím se to srozumitelně vysvětlit. Studujeme jeden speciální bakteriální toxin, jenž se dá geneticky upravit tak, aby přestal být jedovatý, ale aby si nadále zachoval schopnost pronikat do některých buněk lidského organismu. Laicky řečeno když do něj pomocí genetických „triků“ vložíme kousek určité bílkoviny z nějakého viru nebo nádoru, je takto upravený toxoid schopen tyto tzv. antigeny dopravovat do správných buněk, které vnesené antigeny zpracují a pak vystaví na svém povrchu. Takové buňky potom náš imunitní systém vyhodnotí, jako by je napadl virus, nebo jako kdyby byly součástí nádoru. Proto jsou rozpoznány „hlídacími lymfocyty“ a aktivují specifické obrané mechanismy organismu, které nás například právě proti virům a nádorům chrání. Vyvíjíme tedy nové typy očkovacích látek, které by mohly posílit a správně nasměrovat, „vybudit“, náš imunitní systém proti konkrétním infekcím a nádorům.
Tyto vakcíny zkoušíme zatím u zvířat. Získané výsledky jsou velmi slibné a průkazné, takže doufáme, že v další fázi je bude možno testovat také u lidí, například u pacientů s nádory kůže zvanými melanomy. Ale zatím hovořme raději o testech na zvířatech, protože my se zabýváme základním výzkumem a klinické testy na lidech jsou prací pro lékaře a úplně jiné odborníky, než jsem já.
To znamená, že když člověk onemocní těžko léčitelnou nebo dokonce zatím neléčitelnou chorobou, dostal by v injekci protilátku a mohl se uzdravit?
V našem případě nejde o navození tvorby protilátek, ale o aktivaci „zabíječských“ T lymfocytů, které cirkulují v těle a vykonávají tzv. imunitní dozor. Tyto lymfocyty rozlišují naše vlastní zdravé buňky od těch nemocných, nádorových nebo napadených virem, či nějakým vnitrobuněčným parazitem, například nějakou bakterií schopnou růst v našich buňkách. Mobilizace buněčné imunity proti takovým infikovaným nebo nádorovým buňkám pak vede k tomu, že jsou zabíjeny, zatímco těch zdravých si naši „hlídači“ vůbec nevšimnou. Zkoušíme například nové typy očkovacích látek proti bakteriím, které způsobuji tuberkulózu. Tyto vakcíny by se používaly preventivně. Zvířata jsou očkována před cílenou infekcí, tak aby získala takzvanou buněčnou imunitu, která je pak může chránit proti experimentálně navozené tuberkulóze. Pokud jde o nádory, například melanomy, tam zkoušíme takzvané terapeutické vakcíny. Tedy očkovací látky které by se pacientům mohly podávat pro posílení jejich vlastní obranyschopnosti proti nádorům a jejich metastázám.
Zmínil jste se o tuberkulóze, kterých dalších nemocí by se to týkalo?
Zkoušíme i postupy imunizace proti viru HIV, ale tam bude cesta k vakcíně ještě velmi, velmi dlouhá. Zatím není reálné, že by se pomocí jednoho typu očkování dala například proti viru HIV navodit ochrana a naše toxoidy by se mohly případně uplatnit jenom jako jedna ze složek účinného očkovacího „koktejlu“. Dále chceme zkoušet, zatím alespoň na zvířecích modelech, postupy, které by pomohly chránit třeba proti malárii. Zkoušíme nový princip očkování a testujeme, jak je náš koncept životaschopný. Když se ukáže, že jdeme správnou cestou a že náš systém je účinnější nebo bezpečnější, chceme jej pak zkoušet jako očkovací látky které by mohly lépe „bojovat“ proti významným infekčním nemocem.
Dobrali jste se už alespoň částečného úspěchu?
Posledních osm let velice intenzivně spolupracujeme s francouzskou laboratoří DR. Claude Leclerc v Pasteurově ústavu. My připravujeme molekuly antigenů, toxoidů, oni je testují na zvířatech a tkáňových kulturách. V některých případech jsme již získali velmi povzbudivé výsledky. To se týká například antigenů z viru vyvolávajícího meningitidu u myší. Tam imunita může být tak dobrá, že očkovaná zvířata vystavená následné infekci jsou stoprocentně chráněna proti onemocnění, zatímco všechna kontrolní zvířata, která očkována nebyla, po podání stejné dávky viru zahynou.
Vedle toho, že máte zajímavou práci, co vám a vaší pracovní skupině přináší fakt, že jste součástí mezinárodní týmu financovaného z prostředků EU a že jste získali finanční podporu od oné americké nadace?
Ve srovnání s grantovou podporou, jaká běžně funguje v Čechách, je to značná výhoda. Jde o granty několikanásobně větší, než jakých částek běžně dosahují standardní české granty od Grantové agentury. Znamená to proto nás především ohromnou svobodu bádání. Můžeme bez velkých materiálních omezení pracovat na tom, co nám připadá zajímavé a důležité. Samozřejmě vždy to musí souviset s rámcem daného projektu a výzkumného zaměření. Dále je u těchto zahraničních grantů vyhrazena nemalá část na mzdy, což je ohromná výhoda. Díky tomu jsme na řešení projektů mohli přijmout několik mladých spolupracovníků, pro které v rozpočtu ústavu nebyly do té doby mzdové prostředky. Díky zahraničním zdrojům můžeme solidně pracovat v podobných podmínkách, jako bychom pracovali někde venku, na Západě. Můžeme si také trošku vylepšit ty nízké české vědecké platy. Tedy můžeme motivovat a stabilizovat nejlepší spolupracovníky, aby se mohli věnovat výzkumu místo řešení existenčních potíží a nemuseli odcházet „za lepším“ k firmám nebo do zahraničí.
Nejste tedy závislí na situaci u nás?
To zas ne. Musíme respektovat mantinely českých platových tabulek. Můžeme ale připlácet studentům, vylepšovat jejich stipendia a máme také na osobní ohodnocení pro nejlepší spolupracovníky zapojené do řešení projektů. Takže, jestli laboratoř takovéto zahraniční granty má nebo nemá, je velmi podstatný rozdíl. Je ale pravda, že dnes již existují i dobře srovnatelné české zdroje v programu tzv. výzkumných center. Momentálně je jich ustaveno pětadvacet v oblasti základního výzkumu a další pro výzkum aplikovaný. Jde o poměrně velké týmy, kolem třiceti až čtyřiceti lidí, a tato centra jsou financována z rozpočtové kapitoly ministerstva školství. Plynou do nich opravdu slušné částky jak na mzdy, tak na materiál a přístrojové vybavení.
Vy jste svou vědeckou kariéru začínal ve Francii?
Pracoval jsem tam skoro šest let. Tady jsem udělal doktorát, kterému se říkalo kandidatura a záhy jsem odjel na zahraniční stáž. V jejím průběhu jsem měl možnost hodně cestovat na různé konference a podařilo se mi navázat řadu kontaktů v různých zemích. Moje laboratoř z toho žije dodnes. Máme velmi bohatou zahraniční spolupráci a většinu publikací vypracováváme společně se zahraničními kolegy. Každý tým přispívá tím, co umí nejlépe a dáváme to dohromady. Děláme experimenty, které se vzájemně doplňují.
Pasteurův ústav, kde jste pracoval několik let, je ve světě velmi uznávaný. Jak se vám podařilo se dostat právě tam?
Ve Francii má Pasteurův ústav skutečně vynikající renomé a i v mezinárodním měřítku je považován za vynikající vědeckou instituci. Je to obrovský ústav, pracuje tam kolem 1500 vědeckých pracovníků a stážistů a skoro stejně tolik techniků a jiného personálu. Spektrum výzkumu je orientované na infekční onemocnění a jejich původce, na imunologii, na genomiku a na molekulární biologii. Obrovská výhoda je v tom, že kdykoliv člověk potřebuje poradit s nějakým technickým nebo odborným problémem, téměř vždy najde přímo v areálu ústavu kompetentního člověka. Vědecká kultura, prostředí, podmínky pro výzkum jsou tam naprosto úžasné.
To jste se předem rozhodl, že zamíříte do Francie a do Pasteurova ústavu?
Ne, byla to shoda okolností. Když jsem končil doktorát, pomohl mi jeden kolega zařídit přes svého známého stáž ve Francii. Bylo to ještě za minulého režimu, a tak to bylo velmi složité, obzvlášť když člověk nebyl v KSČ. Měl jsem štěstí, že se to povedlo a když už jsem tam byl, navázal jsem další kontakty a sehnal si další stáž právě na Pasteurově ústavu, který mě přitahoval jednak kvůli svému renomé a jednak kvůli projektu, na kterém jsem mohl pracovat.
Má práce, kterou děláte návaznost na konkrétní velké firmy, máte zakázku z praxe?
O výsledky takových výzkumů přece mají zájem třeba farmaceutické společnosti. Prvotním posláním laboratoří Akademie věd není dělat aplikovaný výzkum, který by skončil v nějakém konkrétním výrobku. Naším cílem je v první řadě získávat nové poznání a dávat jej k dispozici celosvětové odborné veřejnosti. Budujeme jakási předmostí, na kterých pak může stavět firemní a aplikovaný výzkum. Na druhou stranu by ale bylo hloupé se praktickém použití našich výsledků bránit. Když objevíme něco, co je prakticky použitelné, nebo tam je naděje, že by tomu tak mohlo být, usilujeme o to, aby se to dostalo k patřičným firmám. Podívejte se, jedním z hlavních cílů onoho pátého rámcového programu Evropské unie je podpořit biotechnologický nebo biologický výzkum a průmysl v Evropě. A podmínkou získání grantů z tohoto programu bylo, že mezi zúčastněnými laboratořemi bude také průmyslový partner. V našem případě je to italská pobočka jedné velké farmaceutické firmy. Pomohou nám i s testy u lidí a případnou výrobou. Dá se říct, že jsou připraveni koupit licenci na to, co se ukáže zajímavé z hlediska jejich firmy, rozvíjet to a dotáhnout do konkrétního produktu. Jen je třeba si uvědomit, že v oblasti očkovacích látek a farmaceutického průmyslu obecně, je krok z laboratoře do výroby a do fáze, kdy se něco začne podávat lidem, velice dlouhý a drahý.
Vývoj nového léku nebo očkovací látky, která má šanci se uplatnit na světových trzích, trvá v průměru tak deset let a stojí okolo 300 miliónů dolarů.
DANA FRANTÁLOVÁ, Severočeské noviny, 27.6.2002