Do této doby totiž SÚKL po lékárnách vyžadoval instalaci síťového hardwarového zařízení (tzv. router), kterým prý zabezpečuje připojení do centrálního úložiště receptů. Okamžitě jsem se tedy dotázal na SÚKL, jestli mi tuto skutečnost mohou potvrdit.
Bohužel přímo tiskové oddělení SÚKL (pan Ondřej Veselý) výroky pana ředitele vyvrátilo (co se týče připojování lékáren pro hlášení dle LEK-13 pak je třeba router mít, v tomto směru se nic nezměnilo).
Jinými slovy, pro připojení zdravotnického zařízení (minimálně tedy lékárny), musí provozovatel instalovat do své vlastní síťové infrastruktury hardwarové zařízení, nad nímž nemá žádnou kontrolu, u něhož není jasné, komu vlastně patří a kdo za jeho provoz zodpovídá.
SÚKL sice občas argumentuje tím, že router není součástí síťové infrastruktury zdravotnického zařízení, avšak všechno, co je mezi přípojným bodem poskytovatele a prvním síťovým zařízením firmy, je (alespoň v našem případě) naší síťovou infrastrukturou a nelze takové prvky zařadit do žádné „zóny nikoho“.
Nedá mi to, abych se na tomto místě nepozastavil nad samotným smyslem nákupu routerů, z nichž každý stál přibližně 10 tis. korun. Systém centrálního úložiště receptů lze z hlediska zabezpečení považovat za podobný jak bankovní systémy. (Mě osobně by asi víc trápilo, kdyby mi někdo odčerpal z účtu peníze, než kdyby se dozvěděl, že mi pan doktor předepsal léky na hemoroidy, ale je to věcí osobních preferencí.)
Je snad třeba k využití některého internetového bankovnictví hardwarový router? Jak to, že si všechny banky vystačí s elektronickým podpisem, SMS zabezpečením, certifikáty na čipových kartách? Mají snad nižší zabezpečení?
Se znalostí kterou o této problematice mám, s čistým svědomím odpovídám, že nemají. Věřím, že i informatici ze SÚKL objeví cestu, která umožní připojení zdravotnických zařízení bez narušování firemní infrastruktury.