OTÁZKA: Co vás přivedlo ke studiu fyzioterapie?
ODPOVĚĎ:
Mgr. Alžběta Babková
Pocházím z Polska. Několik let jsem dělala závodně sportovní gymnastiku a po maturitě na gymnáziu jsem chtěla studovat na fakultě tělesné výchovy a sportu v Krakově. Ke studiu jsem však nebyla přijata, a tak jsem se přihlásila na dvouleté pomaturitní studium rehabilitace na zdravotnické škole. Po ukončení jsem nastoupila na dětskou kliniku fakultní nemocnice v Zabrze – Katowicích. Pracovala jsem s magistrem Januszem Nowotnym, který vystudoval léčebnou rehabilitaci na FTVS v Krakově. Že takový obor existuje, pro mne byla novinka. Začala jsem se o studium zajímat, kolega Nowotny mě v tom podporoval, sám pokračoval ve studiu medicíny. Dnes je profesor Janusz Nowotny vedoucím katedry fyzioterapie a velmi uznávaným odborníkem.
24.2.2010 10:53:22
OTÁZKA: A jak jste se dostala z Katowic do Prahy?
ODPOVĚĎ:
Mgr. Alžběta Babková
Po promoci jsem se o prázdninách vydala se skupinkou spolužáků do Prahy. Na doporučení kolegy Nowotného, který byl na stáži v Praze, jsme navštívili několik pracovišť, na kterých se dělala fyzioterapie na velmi dobré úrovni. V Praze jsem se seznámila se svým budoucím manželem a po svatbě se sem přestěhovala.
24.2.2010 10:53:22
OTÁZKA: Hledala jste si místo v oboru – kde jste začala pracovat?
ODPOVĚĎ:
Mgr. Alžběta Babková
Při hledání zaměstnání nastaly trochu problémy. Bylo to v roce 1974 – v té době bylo v Polsku postavení a kompetence magistry rehabilitace (dnes fyzioterapie) jednoznačně vymezeno. V českých zdravotnických zařízeních pracovaly na rozdíl od Polska především rehabilitační pracovnice, absolventky dvouletého pomaturitního studia na zdravotnické škole, které vykonávaly terapeutické postupy na základě lékařského předpisu obvodního lékaře nebo specialisty. Vyšetření pohybového aparátu spadalo do kompetencí lékařů z oboru fyzioterapie, balneologie a léčebné rehabilitace. Já byla vysokoškolačka s praxí na dětském oddělení a na neurologii, byla jsem zvyklá pracovat samostatně. Udělala jsem si diagnostiku pohybového aparátu, určila terapeutické metody, sama jsem je aplikovala a měla možnost je v průběhu léčby korigovat. Chtěla jsem se uplatnit především v oboru dětské rehabilitace. Měla jsem doporučení do Dětské fakultní nemocnice v Motole, ale ukázalo se, že tam pro mne s vysokoškolským vzděláním nemají místo. Udělala jsem si tedy nostrifikaci na FTVS UK a začala hledat práci v oboru. Nastoupila jsem pak na rehabilitační oddělení KÚNZ v Klimentské ulici na Praze 1. Mé začátky byly krušné. Měla jsem jazykové problémy, kurzy češtiny pro cizince tenkrát neexistovaly. Přišla jsem ale do velmi dobrého kolektivu a postupně vše zvládla. Hodně mi pomohl i manžel. Měla jsem štěstí na řadu velmi schopných a vzdělaných kolegů, rehabilitačních pracovníků. Také jsem poznala několik tělocvikářů a pedagogů, kteří pracovali v oboru rehabilitace. Vzpomenu profesorku Holubářovou, dnes působící na FTVS, a doktorku Evu Haladovou, která dělala krajskou rehabilitační pracovnici. Vím, že tito kolegové zase vzpomínají na moje humorné zážitky vyplývající z rozdílů mezi češtinou a polštinou.
24.2.2010 10:53:22
OTÁZKA: V Klimentské jste ale nezůstala dlouho...
ODPOVĚĎ:
Mgr. Alžběta Babková
Nechtěla bych, aby to vyznělo jako kritika, na rehabilitačním oddělení v Klimentské jsem se v pracovním kolektivu cítila velmi dobře. Avšak o práci fyzioterapeutky jsem měla trochu jiné představy, jež byly ovlivněny především mými začátky na klinice v Polsku. V Klimentské se pracovalo „jako ve fabrice“. Dostala jsem přesnou ordinaci od lékaře, kterou jsem provedla. Každý den mi prošlo rukama 25 i více pacientů. Já ale byla zvyklá pracovat samostatně. Základem práce fyzioterapeuta je kineziologické vyšetření, provedení analýzy funkčních poruch a stanovení plánu léčby. Fyzioterapeut si musí zvolit léčebné postupy, které se mohou měnit podle výsledku a momentálního psychosomatického stavu pacienta. Byla jsem také zvyklá odpovídat za výsledky své práce a pravidelně je prezentovat na poradách oddělení. Po roce jsem dostala svůj úsek práce s dětmi. Přemýšlela jsem co dál ve své kariéře a tu mi nahrála zcela banální okolnost. Dostali jsme s manželem byt na sídlišti v Bohnicích a já chtěla pracovat poblíž. Bylo to v roce 1976, zajímala jsem se o místo v Psychiatrické léčebně Bohnice... a pracuji tam dosud.
24.2.2010 10:53:22
OTÁZKA: Byla to pro vás velká profesní změna?
ODPOVĚĎ:
Mgr. Alžběta Babková
Považuji to za velmi šťastnou změnu. Ředitelkou Psychiatrické léčebny v Bohnicích byla v té době doktorka Dobiášová. Přijala mne velmi vlídně, moji nabídku na zřízení fyzioterapeutického oddělení přivítala a dala mi prostor pro jeho vybudování. Po nástupu do léčebny jsem byla pověřena organizačním a metodickým vedením rehabilitačních pracovníků a získala příslib vytvoření nového centrálního rehabilitačního oddělení. Vzdělávala jsem se v oboru psychiatrie, účastnila se řady odborných seminářů, prostudovala kvanta literatury. Absolvovala jsem také kurz rehabilitace na psychiatrii pořádaný IPVZ. Postupně jsem navštívila skoro všechny psychiatrické léčebny v tehdejším Československu, abych si udělala obrázek o tom, jak pracují jinde. Tři roky jsem pracovala na interním oddělení léčebny, pak následoval rok na mateřské dovolené. Po mém návratu už jsme se stěhovali do nově vybudovaného oddělení, které vzniklo v rozšířených prostorách bývalé vodoléčby. Máme zde prostory pro individuální fyzioterapii, provádíme elektroléčbu, magnetoterapii, používáme laser. Jsme vybaveni i zařízením na vodoléčbu. Součástí našich prostor je rovněž malá tělocvična pro skupinová cvičení. Individuální a skupinová rehabilitace probíhá také na odděleních léčebny. Skupinovou léčebnou tělesnou výchovu provádíme dle metodických postupů pro různé typy psychických poruch. Na základě všech svých zkušeností jsem vypracovala koncepci rehabilitace v Psychiatrické léčebně Bohnice. V současné době zde pracuje 12 zdravotnic. Jsme dobrý, úzce spolupracující kolektiv. Pracujeme samostatně, máme možnost podle potřeby změnit léčebné procedury, ale současně jsme každá zodpovědná za výsledky námi prováděné terapie.
24.2.2010 10:53:22
OTÁZKA: Má fyzioterapie psychicky nemocných pacientů nějaká specifika?
ODPOVĚĎ:
Mgr. Alžběta Babková
Rozhodně ano. Na psychiatrii dostáváme do péče pacienty s diagnózami ze všech medicínských oborů. Máme zde také pacienty po těžkých polytraumatech, s následky po popáleninách nebo řezných ranách po sebevražedných pokusech. U všech pacientů musíme přihlížet k jejich duševní poruše. Důležitá je komunikace s pacientem, psychologické aspekty kineziologického vyšetření, individuální přístup. Vyšetření vyžaduje dostatek času a klidu. Významnou roli hraje podrobné seznámení pacienta s terapeutickými postupy. Další skupinu tvoří pacienti, u kterých je fyzioterapie adjuvantní součástí psychiatrické léčby. V těchto případech využíváme vhodně volený pohyb a často i vodoléčbu. Snažíme se upravit změny v pohybovém systému, o nácvik správného dýchání, nácvik relaxace a celkové zlepšení fyzické kondice. Cíleně řešíme některé typické změny, jako jsou například spasmy, blokády u úzkostných stavů nebo úpravu svalového napětí u psychotických pacientů. Je úkolem zkušeného fyzioterapeuta, aby na základě psychiatrické diagnózy posoudil stav pohybového aparátu a navrhl relevantní fyzioterapeutické postupy. Problémem někdy bývá špatná spolupráce pacienta, nedodržování doporučeného režimu nebo odmítnutí léčby. Většina pacientů k nám ale chodí ráda. Naše práce vyžaduje zkušenost, empatii a trpělivost. Fyzioterapeut musí vše pečlivě zaznamenávat do povinné zdravotnické dokumentace.
24.2.2010 10:53:22
OTÁZKA: Jak hodnotíte současnou praxi ve fyzioterapii?
ODPOVĚĎ:
Mgr. Alžběta Babková
Předem podotýkám, že to, co řeknu, není kritika lékařů, ale stávajícího systému indikace fyzioterapie. Obor fyzioterapie a jeho koncepce se za poslední léta hodně změnily. Změnil se systém vzdělávání – na vysokoškolské na lékařských fakultách nebo na katedře fyzioterapie FTVS. Následuje celoživotní vzdělávání, registrace v oboru, atestace, desítky odborných kurzů. Vše je popsáno v zákonu 96/2004, o nelékařských zdravotnických povoláních. Bohužel, s tímto vývojem se nemění některé pravomoci a kompetence. Týká se to mimo jiné systému indikace konkrétních fyzioterapeutických postupů. V PL Bohnice tento problém úspěšně řešíme velmi úzkou spoluprací s ošetřujícími lékaři hospitalizovaných i ambulantních pacientů. Já sama, podobně jako stovky fyzioterapeutů v ambulantní sféře, řeším denně problémy nesprávných ordinací od lékařů různých odborností. Nejčastějšími nedostatky, se kterými se ve své praxi setkáváme, jsou chybějící důležité údaje o pacientovi, například zda má kardiostimulátor nebo implantát. Dalším důležitým údajem jsou informace o nemocech, kterými pacient trpí nebo trpěl (diabetes, epilepsie, stav po infarktu nebo rentgenové nálezy na páteři a kloubech). Indikace uvedená na poukazu velmi často neodpovídá závěrům našeho vyšetření a je v rozporu s tím, co vyžaduje stav pacienta. Když přijde pacient s bolestmi a poruchou pohybového systému, indikace typu „TENS 6x, Trabert 7x, měkké techniky 7x“ nebo „masáž 10x“ (bez uvedení „jaká a proč“) problém nevyřeší a pacient bude nadále požadovat další léčbu v různých ordinacích.
24.2.2010 10:53:22
OTÁZKA: Jak by podle vašich zkušeností měla fyzioterapeutická praxe vypadat?
ODPOVĚĎ:
Mgr. Alžběta Babková
Každý fyzioterapeut by měl mít možnost provést kineziologické vyšetření nebo rozbor (dle typu poruchy) a na základě zjištění, zhodnocení a analýzy zvolit terapii. Základem by mělo být léčebné tělesné cvičení, manuální měkké a mobilizační techniky, dle potřeby také fyzikální terapie. Často se stává, že musím telefonovat ordinujícím lékařům, vysvětluji problém a pak zpravidla dostávám odpověď: „Napište do poukazu a udělejte to, co je potřeba.“ To je ta nejlepší varianta. Pokud není správně indikovaná terapie, nemůže být splněn cíl léčby. Tento systém je neefektivní a neekonomický. Jsem přesvědčena, že by změnu uvítali i sami lékaři. Učila jsem 15 let na VOŠ a několik let na VŠ a vidím velký rozpor mezi výukou a praxí. Pokud se situace nezmění, budou dobří fyzioterapeuti odcházet do nezdravotnických zařízení nebo jiných oborů. Už dnes je tento „odliv“ značný.
24.2.2010 10:53:22
OTÁZKA: Jak byste zhodnotila spolupráci s lékaři a sestrami přímo v léčebně?
ODPOVĚĎ:
Mgr. Alžběta Babková
Pracujeme podle ordinací ošetřujícího lékaře a vždy ve spolupráci s lékaři, sestrami a dalšími pracovníky. Mezioborová spolupráce je nutná. V PL Bohnice nejvíce spolupracuji s neurologem a radiologem, ale plán léčby a výsledky konzultuji s ošetřujícím lékařem. Problémy vidím také v nemocnicích, zejména na odděleních, kde jsou převážně ležící pacienti. Tam zpravidla dochází k zaměňování fyzioterapie s rehabilitačním ošetřováním. Často mi volají kolegyně z jiných nemocnic a ptají se, jak řešíme určitý problém. Rehabilitační ošetřování a úkony, jako je polohování, vertikalizace, chůze s pacientem a celková mobilizace, jsou součástí ošetřovatelské peče na lůžkovém oddělení. Je to jeden ze závěrů konference WHO na téma ošetřovatelství, která se konala ve Vídni v roce 1988. Rehabilitační ošetřovatelství je také součástí výuky zdravotních sester. V Bohnicích pořádáme již řadu let pravidelné semináře z našeho oboru, současně probíhá praktická část vždy na oddělení v týmu sestra – fyzioterapeut. Jak důsledně se pak rehabilitace pacienta provádí v praxi, už je na osobní zodpovědnosti ošetřujícího personálu a na úrovni kontroly staničních sester. To je ale téma na komplexní odbornou diskusi.
24.2.2010 10:53:22
OTÁZKA: Jak vnímáte úroveň fyzioterapie v PL?
ODPOVĚĎ:
Mgr. Alžběta Babková
Léčebná rehabilitace je součástí komplexní psychiatrické rehabilitace. Rehabilitace pacientů se zde prováděla od založení léčebny. Mám na mysli různé pohybové aktivity, například ranní rozcvičky, pohybové hry a sporty. Na vysoké úrovni byla pracovní rehabilitace, práce v dílnách, v zahradnictví a na statku. V 50. letech byla zřízena vodoléčba a elektroléčba, začala se provádět cílená individuální rehabilitace. Po krátkém období útlumu došlo opět k rozvoji, který trvá dodnes. Dnes máme na vysoké úrovni pracovní terapii, možnosti cílené kinezioterapie, jiné pohybové terapie, například taneční, různé sporty a hippoterapie. Musím zdůraznit důležitou práci, kterou odvádějí sociální pracovnice v rámci rehabilitace našich pacientů. Já se snažila o co nejlepší úroveň fyzioterapie. Rehabilitace je celospolečenský proces a ve zdravotnictví se na něm musí podílet všichni.
24.2.2010 10:53:22
OTÁZKA: Vy sama si stále doplňujete vzdělání?
ODPOVĚĎ:
Mgr. Alžběta Babková
Samozřejmě, jinak to ani nejde, ale učím se ráda. Začala jsem v Polsku metodou Bobathových u dětí s dětskou mozkovou obrnou a studiem základů manuální medicíny na neurologii. Když jsem nastoupila do PL Bohnice, bývalý primář LDN doktor Jindrák mě vzal na seminář k profesoru Lewitovi. Už tenkrát byl pan profesor uznávanou kapacitou v oblasti neurologie a manuální medicíny. Byli jsme u něj v malé ordinaci vždy namačkáni jak sardinky a pozorně sledovali jeho ruce. Je skvělým učitelem. Pak jeho semináře pokračovaly i na Železniční poliklinice. Také velmi ráda poslouchám pana docenta Véleho, absolvovala jsem jeho kurz aplikované kineziologie, spinální cviky a semináře o psychosomatických vztazích. Poznala jsem kolegyni Mojžíšovou a její metodu, jejíž prvky běžně používáme. Vzpomenu také pana profesora Pfeiffera, se kterým jsem se setkala na neurologii už v roce 1974 a mluvili jsme o komplexní ucelené rehabilitaci pacienta. Cítím, že dodnes tato koncepce není dořešena... Absolvovala jsem desítky kurzů, i když tenkrát nikdo nepočítal kredity. Všichni jsme se ale učili rádi. Stále vznikají nové metody, které je dobré poznat. V praxi fyzioterapeuta je také důležité umět poslouchat, pozorovat, palpovat a umět vhodně použít prvky z různých léčebných postupů.
24.2.2010 10:53:22
OTÁZKA: Čím vás obor rehabilitace i po letech v praxi stále znovu přitahuje a motivuje?
ODPOVĚĎ:
Mgr. Alžběta Babková
Jsem jednou z těch, jimž se podařilo vybrat si profesi, která je uspokojuje – trvale mě zajímá, protože spojuje pohyb s medicínou. Přilnula jsem také ke svému pracovišti v psychiatrické léčebně s její historií. Vedení mělo pro mou práci vždy pochopení... Někdy mám ale pocit, že se snažíme zbytečně. Nedávno se mi stalo, že jsem celou hodinu vyšetřovala a instruovala pacienta, dohodli jsme se na jednotlivých léčebných postupech, a když jsme se pak při jeho odchodu z ordinace loučili, řekl mi, že si to všechno ještě promyslí a dá mi vědět. Často se ve své praxi setkávám s laxním přístupem pacientů, zejména těch, kterým je zatěžko změnit svůj režim. Naše práce pak není k ničemu.
24.2.2010 10:53:22