* Kde jste na Balkáně působila?
Pracovala jsem v Srbsku, kde jsem pomáhala v ústavu pro mentálně postiženou mládež. Ale stejně jako v našich českých ústavech pro mládež, také tam žili klienti starší i staří. Pobyt zorganizovala česká humanitární společnost Člověk v tísni, která do této země, jež se vyčlenila z bývalé Jugoslávie, jezdí pomáhat již několik let. V jednom turnusu vždycky odjela skupina dvanácti až patnácti mladých lidí z celé republiky. Pobyt trval měsíc a já strávila v Srbsku celý srpen. Naše skupina měla deset členů a byla rozdělena do tří skupin. Ve dvou ústavech byli naši po třech a v jednom čtyři. Většinou jsme byly holky, ale byli s námi i muži.
* Jak jste se o možnosti pomáhat lidem v poválečném Srbsku dozvěděla?
O programu pomoci lidem na Balkáně jsem se dozvěděla náhodou od známých, kteří se zúčastnili jednoho z prvních pobytů. Moc se jim tam líbilo. A protože se projektu nemohl nikdo zúčastnit vícekrát, jeli ústav, kam jsem se shodou okolností pak dostala i já, navštívit na vlastní pěst během prázdnin. I při našem pobytu v ústavu pro postižené se tam přijely podívat dvě dívky, které se projektu již zúčastnily. Zůstaly pak s námi dva dny a pokračovaly v cestě do turisticky atraktivní Černé Hory. Bylo moc příjemné, že za námi přijely. Pomohly nám totiž pochopit celý chod ústavu a smýšlení zdejšího personálu. Hlavně nám ale pomohly se srbštinou, kterou žádná z naší tříčlenné skupinky neuměla. Musely jsme se ji nějak naučit, abychom se s místním personálem i klienty domluvily. Měly jsme štěstí, že srbština je podobná češtině i slovenštině. Mohly jsme si ji proto poměrně rychle osvojit odposlechem, tedy alespoň z větší části.
* Kde konkrétně jste v Srbsku působili?
Již před začátkem cesty do Srbska byli všichni dobrovolníci rozděleni do tří skupin, každá pak směřovala do jiného ústavu pro mentálně postižené. První skupina zůstala v hlavním městě Srbska Bělehradu, přičemž ústav pro postižené ležel někde na periferii města. Pro nás ostatní přijel mikrobus, který poslali z našeho ústavu. Ten ležel v malé vesnici nazvané Veliki Popovac, asi 180 km jižně od Bělehradu. Bylo v ní jen pár obchůdku a kostel a vypadala přesně jako zapadlá vesnička u nás v České republice. Nedaleko byl také další ústav, i tam jely pomáhat Češky, takže jsme se s kamarádkami z druhé skupiny často setkávaly v blízkém městečku. Nebylo to ale jednoduché, protože doprava, zvláště autobusová, není v této části Srbska příliš frekventovaná.
* Jak vypadá ústav pro mentálně postižené v Srbsku?
Nebyl nijak rozlehlý, areál tvořily tři bloky ubytoven, dílny a ředitelství. Budovy obklopovaly travnatý dvůr a přilehlé hřiště s přístřeškem. V areálu žilo celkem asi 250 klientů. Některým bylo sotva sedm, jiným třeba i šedesát let.
* Jak se k nim choval personál a co vás překvapilo?
Abych řekla pravdu, o místním personálu toho moc nevím. Směny se střídaly pravidelně v blocích a v různých časech. Takže jsem jim nevěnovala pozornost a oni nám také ne. Působily jsme v ústavu dost na vlastní pěst, ačkoli na nás občas dohlíželo ředitelství, když bylo potřeba. Ubytovali nás v areálu ústavu, takže jsme měly blízko ke klientům. Měly jsme větší pokoj s předsíní a takzvanou tureckou toaletu. Turecké „šlapky“ jsou v Srbsku zcela běžné.
* V čem spočívala náplň vaší práce?
Náplní práce, kterou jsme celý měsíc vykonávaly, bylo pracovat se zdejšími klienty. Věnovaly jsme jim veškerou pozornost a hrály si s nimi. Pomáhaly jsme jim také s rozvojem hrubé a jemné motoriky. Chtěly jsme ukázat ostatnímu personálu nějakou alternativu k tomu, jak s klienty pracovali oni. Ukazovaly jsme jim, jak se dá s mentálně postiženými pracovat. Chtěly jsme, aby si místní personál uvědomil, že i oni mohou a chtějí mít náplň života. I když třeba pouze v rámci možností, jaké mají v důsledku svého postižení a při umístění do kolektivního zařízení.
* Co jste tedy s klienty dělaly?
S dětmi jsme si malovaly, kreslily a hrály hry. Používaly jsme různé přírodní materiály, snažily jsme se děti rozpohybovat a zaujmout, což ale bylo postupně stále náročnější. V ústavu totiž nebyly skoro žádné hračky a pomůcky, papír ani pastelky. Musely jsme to kupovat z vlastních peněz. Rády jsme využívaly i toho, co nám v ústavu nechali kolegové z předchozích pobytů. Hodně jsme si lámaly hlavu nad tím, co nového dětem můžeme nabídnout. Střídaly jsme se v jednotlivých pavilonech, protože jiný program byl vhodný pro děti s těžkým postižením, jiný zase pro dívky nebo pro klienty v chlapeckém věku.
* Jací klienti v ústavu byli?
Klientela ústavu v Popovaci byla celkem homogenní. Většina dětí je bez vážných poruch nosného aparátu, je mobilní a schopna samostatné obsluhy v jídle a v udržování hygieny. Pochopitelně však vyžadovaly neustálý dozor. Oproti nám měla první skupina v Bělehradě klientelu jen velmi lehce postiženou, naopak kolegyně v nedalekém ústavu ve Stamnici se věnovaly především ošetřovatelství.
* Bavily jste se s nimi o tom, jaká byla jejich práce ošetřovatelek?
Celý jejich ústav byl vyhrazen nejtěžším postižením včetně dětí trvale připoutaných na lůžka. Jsem přesvědčená, že jejich práci by jen tak někdo nezvládl. Češky to tam měly dost těžké, a to jak po psychické stránce, tak ze strany vedení, které je totiž podporovalo jen zdánlivě. My jsme v našem ústavu mohly s klienty komunikovat a viděly jsme v našem konání smysl. Ale vnášet mladé a nové myšlenky do zaběhlého zdravotnického zařízení, kde je odezva ze strany personálu naprosto mizivá až nevlídná, je velmi náročné a vyžaduje hodně síly a odhodlání. Proto jsme naše kolegyně ze sousedního areálu obdivovaly.
* S jakými osudy jste se na místě setkávaly?
Konkrétní osudy dětí, se kterými jsme se denně setkávaly, jsme moc neznaly. Neměly jsme totiž možnost nahlédnout do jejich dokumentace a nikdo ze zdejšího personálu se s námi o jejich osudy nepodělil. Ani samotné děti nám toho samozřejmě moc nepověděly. Myslím si však, že jejich osud je všude na světě stejný. Rodiče je odložili kvůli jejich handicapu, který vyžadoval velmi náročnou péči. Často jsem o všem přemýšlela a musím říct, že bych se nedokázala zlobit na člověka, který se rozhodne dát své postižené dítě do ústavu. Některým by rodiče museli věnovat veškerý svůj čas na úkor života rodiny, ostatních dětí i sebe samých.
* Za jakých podmínek děti v ústavu žijí?
Celkově byl náš ústav v dobrém stavu, s příjemným, ovšem ústavním prostředím. Co se týče hygieny a stravování, bylo o děti dobře postaráno, další péče však již neexistovala. Pár schopnějších klientů mohlo sice pracovat v ústavní chráněné dílně, ale pro ostatní nebyl žádný program připraven. Děti chodily do školy, ale vyučování, jak ho známe od nás, zde pro handicapované nefunguje. Nejschopnější děti ve třídě kreslí, vyšívají nebo stavějí ze stavebnic. V létě zůstávají pod dohledem na hřišti. Schopnější děti pomáhají v kuchyni, při úklidu, hygieně nebo v prádelně. K postiženým se místní personál choval přiměřeně. Některé děti mohly chodit po vesnici, takže byly v pohodě. Většina z nich však nemá náplň dne a tedy ani života. Přínosem našeho projektu a pobytu měla být změna jejich perspektiv.
* Uvědomovaly jste si, že lidé v Srbsku prošli válkou?
O válce, kterou Srbsko, stejně jako další jugoslávské země, prožilo, lidé příliš nemluvili. Byli jsme tam vítaní, ale stále jsme cítili, že na nás hledí jako na obyvatele států, které je bombardovaly. Dalo nám proto velkou práci sblížit se alespoň s někým z místního personálu. Považovali nás za výdobytek Západu, kterému moc nevěřili. Hodně věcí se totiž v Srbsku dělá jen na oko a myslím, že na nás takto pohlíželi i někteří Srbové.
* S kým jste tam celý měsíc strávila?
Ve skupince jsem byla se dvěma dívkami. Jedna byla z Břeclavi, druhá z Bratislavy. Obě studovaly příbuzný obor jako já, takže jsme si padly do noty. I když musím přiznat, že během pobytu se u nás pochopitelně projevila ponorková nemoc.
* Co vám pobyt v Srbsku dal?
Zkusila jsem si, jak obstojím v tak náročném prostředí. Najednou jsem se ocitla v cizí zemi, se dvěma spolubydlícími v jediném pokoji. Byla jsem zvědavá, jak dlouho to vydržím a jestli budu ochotná přijímat kompromisy. V Srbsku jsem také zjistila, jak na mne reagují jiní lidé. Především jsem tam víc poznala sebe sama a taky Srby. Naučila jsem se, jak smýšlejí a zjistila, že mají hodnoty posunuty trochu jinam než my.