Pozdvižení lékařů považoval jsem proto za legitimní sebeobranu, která by mohla postupně vyústit i v potřebnou reformu zdravotnictví.
Po pondělním vystoupení šéfa lékařské komory Kubka a lékařského odborového bosse Engela derou se mi však na jazyk výrazy jako sobci a vyděrači. Jejich požadavek, aby ze dvou miliard korun, které jim - mimo rozpočet - vyčaroval ministr Heger, ani korunu nedostaly zdravotní sestry, je sobectví zavrženíhodné.
Prý se k akci lékařů nepřipojily, tak co? Jenže sestry žijí v jiných poměrech. Nemohou si dovolit dát výpověď, protože nemají úspory, z nichž by třeba musely měsíc či půl roku žít, kdyby je ředitelé nevzali zpět. A to nemluvím o samoživitelkách mezi nimi. Také nemají platy bůhvíjaké a co by si ostatně lékaři počali bez nich? Nafoukaní grófové, ti šéfové „odcházejících“ lékařů, trapní vicišpáni.
Jejich vyděračská sebejistota je však obratem mění v žebronící ubožáky, když požadují jistotu, že všechny lékaře, kteří podali výpověď, vezmou nemocnice zpět. Podivní hrdinové, kteří jdou do útoku s požadavkem záruky svého života. Proč to? Vždyť za hranicemi na tři a půl tisíce českých lékařů už netrpělivě čekají. Nebo že by na většinu z nich nikdo nečekal?
Přesto si stále myslím, že lékařství není povolání jako každé jiné, že je to poslání, že lékař je lékařem dvacet čtyři hodiny každý den, vždycky připravený poskytnout pomoc. Doufám, že oni dva bossové z tiskovky jsou výjimkou. Troufám si stav lékařský přirovnat, snad nepříliš nepřípadně, ke stavu učitelskému. I učitelství je či mělo by být posláním.
Nemá však onen vyděračský potenciál, a tak musel skousnout ponížení, které mu připravila vláda. Nástupní plat učitelského kandrdase zvedla na 20 tisíc korun, starým zkušeným pedagogům přidala pár šupů, takže jejich platy od noviců se příliš neliší. Nemluvě o nepedagogickém personálu škol, tomu deset procent prostě stát sebral.
I zde by byla na místě solidarita, ovšem učitelský hlas do vládního nebe nedorazí. Lékaři by však mohli vědět, že solidarita není cizí slovo. Společnost se bez lékařů arciť neobejde. Přízemní otázka: obešla by se bez pekařů? Co kdyby ohlásili, že k 1. květnu přestávají péct chleba, pokud jim okamžitě třikrát nezvýší plat, ale jenom jim, pomocníkům nic. A že chtějí jistotu návratu do zaměstnání.
Asi by zaskočili pekaři ze zahraničí. Že by to nešlo u lékařů? Na Slovensku už nyní, před Hegerovými dvěma miliardami, vydělávají o čtvrtinu méně než v Čechách. Snad to je jedna z příčin toho podivného nafoukaného žebronění.