Náš pan doktor

Pan doktor Javorský odešel zmístního obvodu někam vejš. Mezi lidmi se říkalo, že snad do nemocnice dělat primáře, ale vůbec nebylo důležité, že šel dělat okresního posudkáře. Důležité bylo, že jej lidi měli rádi, a zvláště ti starší se s ním neradi loučili. Pan doktor to s pacienty uměl, věděl, koho zlobí srdíčko, páteř nebo bércové vředy. Někdy vyslechl nářky stařenek o problémech s dětmi a vnoučaty, jindy jen změřil tlak a pochválil rekonstrukci domku. Vyhuboval starému Málkovi, že kouří smradlavou fajfku. Lidi brali rady a pokyny pana doktora vážně, jen Málek popotahoval z fajfky dál, ačkoli plíce občas protestovaly a léků měl doma plnou krabici, stejně je neužíval. Nikdo z domorodců si nedokázal představit, že jednou doktor Javorský z obvodu odejde, ale co naplat, stalo se. Na jeho místo nastoupil mladý doktor Zbyněk Šmíd. Sotva vyšel školu, odkroutil vojnu a odbyl odborné kolečko ve špitále, už jej ředitel nemocnice poslal do jámy lvové, do terénu. ?????????? Doktor Šmíd neměl s prací na obvodě žádné zkušenosti. Zpočátku se léčení trochu obával, přece jenom byl zvyklý na komfort nemocnice, ale díky sestře Kracíkové, kterou podědil po doktoru Javorském, se postupně zapracoval do každodenních povinností obvodního lékaře. A protože byl nadaný a chytrý, naučil se v tom chodit, jak se patří. Jen ti starší zavzpomínali na jeho předchůdce a raději by viděli na prahu statnou postavu doktora Javorského. Marie Šádková mu dokonce říkávala: „Víte,