Největším problémem zdravotnictví, ne jen našeho, je financování, respektive náklady trvale vyšší než příjmy.
Nejviditelnějším důsledkem je u nás buď dluh především ve VZP, ale i v řadě nemocnic, i více či méně oprávněné stížnosti, že ten či onen lék nebo výkon nemůže být hrazen z pojištění, protože na něj momentálně „nejsou“ peníze.
Za posledního ministra z ODS Jana Stráského byl ve VZP dluh osm miliard při ročním obratu celého zdravotního pojištění asi 80 miliard. Ve druhé polovině loňského roku předpovídala ředitelka Musílková dluh ve výši 16-20 miliard, při obratu celého pojištění 165 miliard. Díky ráznému stabilizačnímu programu v posledním čtvrtletí loňského roku dluh VZP skončil propadem „pouhých“ 10 miliard.
Když na podzim demonstrovali praktičtí lékaři, VZP jim platila až za 55 dnů, tedy 35 dnů po lhůtě splatnosti. Dnes je to 45 dnů, tedy 25 dnů po splatnosti, což nás neuspokojuje, ale jako dílčí výsledek to není až zase tak špatné.
Loni na podzim se zdála perspektiva dalšího finančního vývoje ve VZP bezvýchodná. Podle plánu ředitelky Musílkové by se lhůty splatnosti v prosinci a v lednu vyšplhaly přes 60 dnů a dále by nezadržitelně rostly.
Zdravotnická zařízení by vyčerpala všechny své finanční rezervy i překlenovací úvěry a čím dál vyšší počet by byl nucen přejít na současný „slovenský“ model, kdy pacienti za ošetření musí platit v hotovosti.
Této nepříznivé prognóze jsme se museli rázně postavit. Vyměnili jsme ředitele v klíčové VZP, neboť původní management nepochybně nesl významný podíl na neutěšeném stavu a navíc mu chyběl jakýkoliv sebekritický náhled na situaci. Konsolidační agentura odkoupila pohledávky jen od VZP za dvě miliardy, čímž mohlo dojít k částečnému zkrácení lhůt splatnosti.
Největší nemocnice s obratem desítek miliard byly v posledním čtvrtletí loňského roku požádány, aby provedly „jen“ 105 % výkonů roku 2004, a ne nějakých 115 %, jak mnozí ředitelé zamýšleli, což by znamenalo další propad VZP.
Na přelomu listopadu a prosince byla připravena úhradová vyhláška, která zavedla jednotný princip úhrad ve všech zdravotnických zařízeních a zjednodušeně znamenala, že zařízení dostanou od ledna 103 % za provedené výkony a 98 % za léky a spotřebovaný materiál.
Aby nebyla ohrožena léčba, provedli jsme pětiprocentní snížení úhrad léků od ledna a 2 % od března, a tudíž za 98 % finančních prostředků lékaři mohou v průměru napsat 105 % balení léků.
Snížení úhrad léků vždy vede ve většině případů k přechodnému růstu doplatků za léky, což nám vadí, a proto jsme snížili i obchodní přirážku - lékárenskou marži o 3 %, abychom možný růst doplatků utlumili. Snížení marže současně snížilo i cenu všech volně prodejných léků.
Abychom stabilizovali finance VZP a zajistili přitom i více péče občanům, od února jsme zvýšili platbu státu za nepojištěné osoby - důchodce, nezaměstnané a děti o zhruba 3 miliardy v roce. Nyní prosazujeme další navýšení od dubna o dalších 5 miliard za rok.
Navíc realizujeme oddlužení největších nemocnic v rozsahu skoro dvou miliard, přičemž ředitelé těch zadlužených dostali „nůž“ na krk. Pokud by se dluhy objevily i v budoucnu, budou bez prodlení odvoláni z funkce. Nutno říci, že dluhy většinou vznikaly celé poslední desetiletí.
Více prostředků nám od dubna umožní zmírnit regulace v úhradové vyhlášce tak, aby se navýšené finance co nejdřív dostaly přímo k pacientům. Do voleb bychom tedy měli mít naše zdravotnictví v takové finanční kondici, v jaké nebylo snad nikdy za posledních 16 let.
Je to však jen dílčí cíl. Po volbách musíme systém financování začít kultivovat mnohem více než dosud. Významným, neřku-li klíčovým krokem bude zavedení systému dobrovolného zdravotního připojištění, což nás opět posune blíž k našim západoevropským vzorům.
David Rath, ministr zdravotnictví, pro Právo
Názory čtenářů Zdraví.Euro.cz
Martin Vedral
Je velmi pozoruhodné, jak „úspěch“ dr. Ratha ve VZP postupně narůstá. Na začátku tuším hovořil o dluhu devět miliard, pak to bylo miliard šestnáct, nyní jsme na dvaceti. Deset miliard sem, deset miliard tam. Hlavně že máme řád a pořádek a prvního ministra zdravotnictví, který se jej snaží zavést. Bohužel takový pořádek po Rathovsku….
Ing. Zdeněk Charvát, daňový poradce
Snažím se pochopit myšlení pana ministra ve vztahu k tomu, že je lídrem sociální demokracie ve volebním kraji Praha. Ale nějak mi to ve vztahu k programu sociální demokracie nejde. Jak je i z názvu tohoto článku zřejmé, pak jednou z významných položek má být připojištění, tedy zvýšení spoluúčasti pacienta.
Ale to je přeci v příkrém rozporu s programem soc dem, kde se spoluúčast pacientů na zdravotnictví nebude zvyšovat. Tak, pane ministře, jedete ve volbách za sociální demokracii, nebo máte svůj vlastní program? Prosím o to, abyste buďto Vy, nebo někdo z Vašeho volebního štábu, na tuto otázku odpověděl.
MUDr. Bohumír Šimek, Křemže
Naše zdravotnictví je na špičkové světové úrovni svou kvalitou a přitom nejlevnější ve srovnání se zeměmi odpovídající úrovně. To je možné jen stamiliardovým vnitřním zadlužením nemocnic, poliklinik, ambulantních lékařů, distributorů a celého zdravotnictví. Quo usque tandem Catilina patientia nostra abuteris?
Každý ministr zdravotnictví by si toho měl být vědom. Navíc pacientské peníze vložené do zdravotnictví mizí, aniž by přinesli jakýkoliv zdravotnický efekt především ve dvou dírách. Tou první je ztráta peněz mezi výběrem zdravotní pojišťovnou a konečným příjemcem, kterým by měl být i lékař. Ale pro spoustu nejrůznějších tunelů s parametry nastavenými na ministerstvu tyto peníze k lékařům nedoputují. Žádnému úředníkovi to nevadí, že samotné zdravotnictví zkomírá na úbytě. Druhou dírou je extensivita našeho zdravotnictví spočívající ve vyšetřování pro vyšetřování místo vyšetřování pro potvrzení pracovní diagnózy. Zde se úředníci spokojí s konstatováním, že tato díra je schopna spolknout celý státní rozpočet.
Socialistický zdravotní systém, který u nás máme nastaven v supersociální verzi prakticky komunistického zdravotnictví, kdy údajně je vše zadarmo, a který je nastaven ve funkčnější podobě v celé západní Evropě, není nejlepším a definitivním řešením zdravotnictví. Jeho negativy jsou nezbytnost trvalého dosýpání peněz ze státního rozpočtu, nutná spoluúčast pacienta, trvalá restrikce zdravotní péče závislá více na finančních možnostech státu než na potřebách pacientů, která nutně vede k rozvoji korupce a protekce, k trvalé nespokojenosti pacientů pro pocit velkých plateb a malých uspokojování zdravotnických potřeb a k trvalé nespokojenosti lékařů pro nedostatečné ohodnocení a nadměrně hypertrofující byrokracii s důsledky opakujících se stávek zdravotníků.
To je zhruba zdravotnický systém sociálně demokratický, který si však neumí účinně poradit s popsanými černými dírami, kde při té naší relativní chudobě utíkají miliony korun. Tunely v první černé díře neuzavře, protože svým přesvědčením o nutnosti vše řídit do posledního haléře tyto tunely právě nastavuje. Druhou černou díru řeší restrikcí péče, spoluúčastí pacienta a dosýpáním peněz ze státního rozpočtu. U nás jsou z možnosti ovlivnění systému vyřazeni jak pacienti, tak lékaři a nyní i zdravotní pojišťovny. Vše nadiriguje úředník ministerstva a potlačí veškerou plodnou iniciativu na všech úrovních. Ambulantní lékař zde supluje činnost zdravotních pojišťoven a supluje špatnou činnost státu. Pacient nemůže chtít lepší, luxusnější a komfortnější léčbu, protože formou regulačních mechanismů by mu ji hradil jeho ošetřující lékař. U nás se dokonce podařilo Davidu Rathovi nastavit restrikce v likvidačním kurzu tím, že regulační mechanismy nevztahnul k relativně stabilnímu průměru celorepublikovému, ale k velmi proměnným kvartálním hodnotám jednotlivých lékařů.
Protikladem je zdravotní systém opírající se o přirozené vztahy ve zdravotnictví. Ambulantní zdravotní péče je v pokladenském režimu. Pacient zaplatí svému lékaři za jeho zdravotní péči a obrátí se na svoji pojišťovnu k proplacení v předem smluvené výši. Tento jednoduchý mechanismus je schopný postavit naše zdravotnictví na nohy, i když se zde spotřebovává jen 10% zdravotních nákladů. Jedině pacient sám sobě ohlídá své peníze nejekonomičtěji, rozhodně levněji, než by mu je ohlídal jakýkoliv sebelevnější úředník. Pacient se konečně stane aktivním článkem systému, který si musí vybrat smysluplně svou zdravotní pojišťovnu s určitým konkrétním programem, který mu vyhovuje. Vybere si i svého praktického lékaře, kterému dokáže důvěřovat a kterého považuje za odborně zdatného, protože jen schopný praktický lékař mu bude šetřit jeho peníze při nezbytném pohybu ve zdravotnickém systému. Pacient sám se může ovlivněn radou svého praktického lékaře rozhodnout pro kvalitnější, luxusnější a náročnější péči, protože tytu plusy už mu nehradí jeho ošetřující lékař, ale tyto plusy, na kterých se domluví, si hradí sám. V tomto systému se obnovuje dobrý vztah mezi lékařem a pacientem, protože lékař přestává být ekonomicky ohrožen svým pacientem a nemá ani jiný důvod či zájem šidit svého pacienta, ze kterého má konkrétní užitek. Péče o pacienta nabývá přirozených rozměrů a pacient sám dostává přirozenou cestou do plodné konkurence jak lékaře, tak i zdravotní pojišťovny.
Pro dobré fungování zdravotní péče je tato přirozená konkurence nezbytná. Zdravotní pojišťovny přestávají fungovat jako prostí správcové zdravotní daně, ale vytvářejí skutečné pojišťovací programy na zdraví a život, ve kterých si pacienti pak vybírají. Správce daně by stačil jeden, ale takovýchto zdravotních pojišťoven se zde uživí více a za méně peněz, což přinese jejich plodná a přirozená konkurence. Role státu spočívá v odvaze dát všem subjektům ve zdravotnictví důvěru, svobodu a odpovědnost a zajistit vymahatelnost práva. Zdravotnictví nemusí být náplní politických tahanic před volbami! Většina z nás na tuto péči peníze má. Stačí si zajít do lékárny a sledovat, jak tam pacienti vyhazují peníze za nesmysly. Ale stát musí pamatovat na zajištění ekonomicky slabších občanů i ve zdravotnictví formou určitých sociálních dávek. Není možné, aby lékaři suplovali stát v zajišťování péče ekonomicky slabších občanů, jako je tomu ve Švýcarsku. Politici se musí rozhodnout, zda chtějí lékaře, kteří mají čas na své pacienty i na své vzdělání, nebo lékaře, kteří dnes suplují stát i zdravotní pojišťovny.
Nemocniční péče musí být zajištěna jejím nasmlouváním zdravotními pojišťovnami předem a včas jimi také proplacena. Není funkční, aby se do těchto vztahů míchal stát tak nemístně, jako to dělá dnes. Stát za tuto péči nemůže zodpovídat. Zodpovědnost ohledně objemu péče leží na zdravotních pojišťovnách a kvalita péče leží na lékařské komoře. Mimořádně drahá péče musí být jištěna rezervou ve státním rozpočtu, neboť sbírky mezi občany na tuto péči nepovažuji za korektní ve fungujícím státě.
Co nás čeká po volbách? Při vítězství sociálních demokratů očekávám rozvoj socialistického zdravotnictví, definování rozsahu solidární péče hrazené ze zdravotního pojištění a spoluúčast pacienta částečně řešící černou díru extensivity našeho zdravotnictví. První černá díra ztráty financí nejrůznějšími tunely nastavenými na ministerstvu nebude řešena vůbec. Vzhledem k možnostem zvyšování přísunu peněz do zdravotnictví od státu a vzhledem k dosud neřešeným příspěvkům ze strany pacientů ještě dlouho nemusíme pocítit neudržitelnost tohoto systému. Zajímavou je dnes (27/3-2006) prezentovaná myšlenka Davida Ratha, která není v linii s programem sociální demokracie, že na tu péči, která nebude definována jako péče hrazená ze solidárního pojištění, budou možná připojištění u pojišťoven.. Všichni víme, kde si tuto myšlenku půjčil. Přesto jde o nedostatečné řešení zdravotnictví. Pacient i lékař zůstávají převážně vyloučeni z ovlivnění systému, nevytváří se plodná konkurence lékařů a lze snad jen doufat v konkurenci pojišťoven v oblasti připojištění. Černé díry ztrát se neuzavírají, trvá restrikce se všemi neblahými důsledky.
Současně prezentovaná modrá šance mi připadá anarchičtější než program komunistů. A tak přesto, že Tomáš Julínek je zatím se svým programem velmi tvárný, nejsem si jist, že jej budu moci podporovat. Tomáš Julínek chce snížit zdravotní pojištění. Toto snížené zdravotní pojištění se má rozdělit na solidární a na individuální účty. Tedy místo jednoho správce zdravotní daně, budou správcové pacientských peněz dva. Dva víc spotřebují a ubude peněz pro samotné zdravotnictví. Na rozdíl od sociálních demokratů, kteří budou muset trvale dosypávat ze státního rozpočtu do pojišťoven, Tomáš Julínek chce tyto státní příspěvky dosypávat na individuální účty, ze kterých by se hradila péče nehrazená ze solidárního pojištění. Podle jeho informace by již během několika let mohli pacienti platit svou péči svými platebními kartami ze svých individuálních účtů. Pokud bychom tomu měli věřit, byla by to určitá forma pokladenského způsobu financování ambulancí. Minusem je, že pacient přímo neuvidí své peníze vynakládané na své zdraví. To má svoji hodnotu. Zatím nevím, jak bude vztah řešen, bude-li karta již prázdná. Spíše se mi to jeví, že Julínkovo pojetí převede sociální problematiku patřící státu opět na lékaře. A to je špatně. Mám obavu, že zdravotnický program Tomáše Julínka neřeší ani černou díru extensivity zdravotnictví, ani černou díru nejrůznějších tunelů nastavených na ministerstvu. Pokladenský systém financování ambulancí by mnohem účinněji přivedl lékaře i zdravotní pojišťovny do plodné konkurence.
A tak po volbách Pán Bůh s námi a zlý pryč!