Čekárna je plná lidí. Davem občas prosviští fantom v bílém plášti se svazkem klíčů v ruce a s intenzivně zamyšleným výrazem ve tváři.
Lidé mlčí, jen čas od času si někdo sám pro sebe potichu zakleje. To když do ordinace samozřejmou chůzí a přede všemi vejde další úředník ve vojenské uniformě.
Celebritu žádnou nevidět. Asi chodí jinudy. Naposledy se tu významné osobnosti včetně prezidenta Václava Klause procházely po chodbě před třemi týdny. To byla velká sláva: Vojenská nemocnice dostala jako první špitál ve východní Evropě mezinárodní certifikát kvality.
„Zdejší lékaři a personál by měli sloužit jako vzor pro ostatní,“ prohlásil při té příležitosti Paul van Ostenberg, ředitel organizace Joint Commission International, která certifikáty vydává. A potěšený šéf Vojenské nemocnice Štefan Brunclík pak do kamer sdělil, že tady u nich ve Střešovicích „se změnila celá filozofie přístupu k pacientovi“ a že nejtěžší pro lékaře a sestry bylo „začít pacienty respektovat jako partnery“.
Všichni v čekárně se na to partnerství těšíme, ale za dveřmi si dávají na čas. Po pár hodinách čekání začínají lidé ztrácet nervy. „Vy si klidně odejdete na oběd, když je nás tu tolik,“ vykřikne někdo na fantóma ze sádrovny, který se náhle zjevuje mezi námi.
| DÁLE ČTĚTE: |
|---|
|
Jak vypadá příprava k akreditaci Střešovická nemocnice je mezi Evropskou špičkou |
„Já nebyl na obědě, ale na záchodě. Na oběd jdu teď, někdy se najíst musím,“ odpovídá důstojně fantóm a mizí v bludišti chodeb.
Pak čekání přece jen končí, jsem na řadě. „Jste policajt, hasič nebo voják? Ne? Tak proč jste tady? Co tady děláte?“ vítá mě ortoped Zdenko Denk. Snažím se mu to vysvětlit: mám frakturu chodidla a z pohotovosti jsem zamířil k ošetření sem, protože to mám z domova nejblíž. Doktora Denka moje řeč popuzuje. Obrací oči v sloup a bere si od sestry dokumenty z pohotovosti.
„Tady máte napsáno plnk., to znamená poliklinika. Víte snad, jakej je rozdíl mezi nemocnicí a poliklinikou.“ Když přiznávám, že ne, posílá mě na rentgen. (Ten rozdíl mi zůstal utajen dodnes.) Po hodině a půl dalšího čekání s výsledky rentgenu jsem opět pozván do ordinace.
„Musíte na operaci. Pošlu vás na Bulovku,“ říká rázně dr. Denk. Ptám se, co bude operace obnášet, a lékař mě začíná partnersky poučovat: „Takhle vám to rozříznou, tady nad tou boulí. Pak vám do kosti vrazí drát a stáhnou - nebo ne, možná narvou šroub rovnou do té boule a budou stahovat a stahovat a stahovat.“
Dochází mi, že mě doktor Denk chce partnersky vyděsit, a namítám, že na pohotovosti v Krči nic o operaci neříkali.
„No jo. To jsou kokoti,“ uzavírá své šetření Denk. Belhám se pryč. Zlomeninu jsem bez operace doléčil s pomocí lékařů z Bulovky, na doktora Denka podal stížnost k řediteli Vojenské nemocnice.
Přísně tajné stížnosti
Ředitel Brunclík dostal moji stížnost v půlce února a o deset dní později jsem mu poslal další e-mail, aby mi přijetí stížnosti potvrdil. Obojí bez výsledku. Po čtyřiceti dnech od podání jsem se proto obrátil na nemocnici telefonicky.
„S tím musíte na tiskovou mluvčí,“ sděluje mi na můj dotaz po osudu stížnosti úředník sekretariátu. „Ta má ale tento týden dovolenou,“ dodává. Kdo ji zastupuje?
„Nikdo, máte smůlu.“ Vedoucí sekretariátu ředitele Jiřina Guttenbergová nakonec svolí, že otázky ohledně ředitelské stížnosti mohu poslat jí, ale nad odpovědí ještě v tomtéž týdnu pochybovačně kroutí hlavou. Nakonec Brunclíkův náměstek Ladislav Šerák odpovědět stihl.
„Je mi líto, ale nejsme schopni vaši stížnost ani žádost o potvrzení nalézt,“ sděluje mi faxem. Jak je to možné? „Nevím. Prostě vám nedokážu říct, kam to spadlo,“ říká Šerák později už do telefonu.
Žádám o záznam všech příchozích e-mailů, které server nemocnice přijal, jenž se musí archivovat. Po několika hodinách přichází odpověď ze Šerákova oddělení informatiky: „Stížnosti adresované přímo panu řediteli zasílá nemocniční server rovnou do počítače pana ředitele,“ praví se v ní.
„Bohužel, na konci února došlo k havárii pevného disku na počítači pana ředitele a obnova dat z tohoto disku byla neúspěšná. Vaši žádost proto nemůžeme splnit.“
Ministerstvo zdravotnictví nechává normálně kontrolu lékařů na jednotlivých nemocnicích, obracejí se na ně pouze lidé, kteří se stížností neuspěli v konkrétním špitále.
Ucelené informace o tom, na koho a kde si pacienti nejvíc stěžují, nelze získat. Ministerstvo tuto statistiku nezveřejňuje. Proč? „Paní ministryně považuje srovnávání a publikování výsledků všech nemocnic za zavádějící,“ vysvětluje mluvčí ministerstva zdravotnictví Václav Šebor. Po dvou měsících tedy ještě jednou od začátku.
Stížnost e-mailem posílám řediteli Vojenské nemocnice Brunclíkovi. Stejnou stížnost adresuji na ministerstvo zdravotnictví. Jak bude probíhat prověřování dva měsíce starého incidentu, je těžké odhadovat.
Nejpravděpodobnější řešení ale naznačuje i mluvčí Šebor ve svém e-mailu. „V souvislosti s problematikou stížností upozorňuji, že pacient má svobodné právo obrátit se v případě nespokojenosti na jiného lékaře.“
Jan Kovalík, Respekt
REAKCE ČTENÁŘŮ Zdraví.Euro.cz
MUDr. Trkan, nemocnice Dačice
Takových případů znám celou řadu. Zmíněnou nemocnici poměrně dobře znám. Ale je to nemocnice jen pro elitu. Běžný pacient má šanci velmi malou.
MUDr. Tomáš Rozsíval
Jsem otřesen. O celkové úrovni zdravotnictví v Praze, myslím té její odvrácené části, jsem si nikdy nedělal iluze. Jsou tak někde jistě odborníci, kteří si certifikát kvality zaslouží. Ale většina je těch, na které se hodí trefné označení toho ortopeda Denka. Bože ochraňuj nás takových doktorů, ať jsou kdekoliv! Ihned hloubkovou kontrolu na tyto lékaře a na hodinu je vyhodit, elitu jednu!
MUDr. Roman Jelínek
Dovoluji si nesouhlasit s pisatelem článku. Sám autor si musí uvědomit, že chyba není pouze na straně lékaře. TÍM NEOMLOUVÁM CHOVÁNÍ LÉKAŘE. Jednak měl skutečně jít na polikliniku, kdyby každý s banálním úrazem chodil hned do fakultní nemocnice, tak by za chvíli tato nemocnice přestala dělat to, co má v náplni práce. Od toho jsou polikliniky, aby do nemocnice poslali jen ty pacienty, kteří tam opravdu patří. Dále si dovoluji polemizovat s přílišným zveličováním, že názor jednoho lékaře je operovat a druhý se přikloní ke konzervativnímu postupu. I zde je zapotřebí si uvědomit, že vždy existuje více řešení, nicméně čas ukáže, co by bylo lepší. Taková zborcená klenba po zhojení v nepříznivém postavení se pak daleko větší problém, než si pistael uvědomuje. No a nakonec to nejpodstatnější, jako každá osobní zkušenost je i tento článek příliš tendenčeně podbarven z pohledu autora, jehož názor je, že všichni lékaři celý den jen sedí pijí kafe, laškují se sestřičkami a sem tam někdy si všimnou nějakého pacienta. To mluvím z osobní zkušenosti. Nedovedete si představit tu nevraživost, když vezmu přednostně pacietku s perforovanou appendicitidou před chronikem, který jde jen na převaz. Pisateli bych tedy doporučil, než chci někoho pošpinit, měl bych se snažit nejprve hledat domluvu a zjistit příčinu, proč se to stalo, nejdřív navštívit vedení nemocnice a pak teprve psát stížnosti. Jen tak z něj bude dobrý novinář.