Absolventka bakalářského studia tlumočnictví a překladatelství na pražské FF UK a magisterského studia poradenství a psychoterapie na West Chester University of Pennsylvania v USA poslední čtyři roky pracuje v občanském sdruženi Okamžik - sdružení pro podporu nejen nevidomých. Zejména v souvislosti s ním ji Sestra navštívila.
* Mezi mnoha aktivitami Okamžiku je i seminář Nebojte se nevidomých, určený mimo jiné zdravotníkům. Co jim nabízí?
Seminář je součástí výcviku, který organizujeme pro naše budoucí dobrovolníky a všechny další, kdo se chtějí seznámit se světem nevidomých. Když jsme přemýšleli o cílových skupinách, jednoznačně nás napadli i zdravotníci. Ze zkušeností víme, s jakou bezradností a rozpaky přistupují ke komunikaci s nevidomým. Mezi pacientem s těžkým zrakovým postižením a zdravotníkem běžně dochází k nedorozumění, nepochopení i nevhodné pomoci - např. při snaze pacienta někam dovést. Sestra se třeba před takového pacienta postaví čelně, uchopí ho za obě ruce a pak před ním couvá. Pohyb dvojice kontroluje ohlížením se přes rameno. Společný pohyb je nesmírně neobratný a komický, nadměrná starost přitom není na místě a pacientovi ani nedodává na pocitu bezpečí. Prý se podobný návod kdysi dostal do učebnice pro budoucí sestry, a proto se s ním občas pacient potkává, naneštěstí zejména na očních odděleních.
* S čím dalším mají zdravotníci v komunikaci s nevidomými problém?
Velkým problémem pro ně bývá navázat s nevidomými kontakt. A tak mnohdy neoslovují přímo pacienta, nýbrž mají snahu věci řešit přes jeho průvodce. Běžně se ptají: co paní bolí, proč paní přišla, a přitom to, že člověk nevidí, neznamená, že by si nemohl obstarat své záležitosti sám. Vždyť průvodce není pro nevidomého vždy blízký člověk, a tak je na místě, aby počkal v čekárně. Sestry se ale často bouří a vyžadují, aby šel dál. A když se nevidomý prosadí a jde do ordinace sám, sestra pak stejně vyjde do čekárny a další postup léčby řeší zase s průvodcem, podává mu s komentářem recepty apod. To je bohužel častý nešvar, který možná pramení z toho, že zdravotníci ve zrakovém postižení více vidí problém, a méně už konkrétního dospělého člověka se schopností si své záležitosti vyřizovat sám za sebe.
* Jak semináře probíhají?
Seminář probíhá v sobotu, zhruba jednou za dva měsíce. Je rozdělen do dvou částí. V první vysvětlujeme, co znamená oslepnout, kdo je označován za nevidomého, jaká škála různých zbytků zraku nebo zrakových vjemů může být, jak opravdu člověk vnímá, když nevidí, jaké pomůcky se mu nabízejí. Hovoříme o tom, jak slepota ovlivňuje komunikaci s vidícími, jaká jsou při ní základní pravidla, na co je dobré si dávat pozor a co je naopak dobré vůbec neřešit. Druhá část semináře je praktická - instruktor prostorové orientace a samostatného pohybu nevidomých při ní účastníky učí průvodcovské techniky. Lidé si tu se zavázanýma očima mohou zkusit i prožitek nevidění. Navzájem se provázejí a současně se dozvídají, jak řešit různé situace v interiéru i v terénu, ale také jak zpřesnit jazyk, protože s nevidomým se nedomluvíte za pomoci gest, úsměvů či mrkání jako s člověkem vidícím. Účastníky semináře vedeme k tomu, aby se na kontakt s nevidomým dívali jako na kontakt s rovnocenným partnerem, který „pouze“ nevidí. I u zdravotníků je silná tendence k nevidomým přistupovat se shovívavým laskavým nadhledem, občas dokonce zpomalit v řeči a začít vyslovovat pomalu a hlasitěji. Zdůrazňujeme, že není třeba vždycky vědět, co přesně kdy udělat. Když nevidomého přijmeme jako sobě rovného, nebude nám dělat potíž se v případě vlastní nejistoty zeptat, třeba jak mu v ordinaci pomoci apod. Zdravotníci by také měli rozlišovat, takže třeba stará babička, která oslepla teprve před pár lety, bude od sestry potřebovat docela jiný druh pomoci než nevidomý mladý právník samostatně se pohybující s bílou holí.
* Ve sdružení Okamžik vedete Poradnu pro otázky samostatného života nevidomých. Kdo se sem může obrátit?
Kdokoli, kdo má jakoukoli otázku, která jakkoli souvisí se zrakovým postižením nebo slepotou, ať vidí, nebo nevidí. Mohou to tedy být i sestry nebo lékaři. Rádi bychom, aby zejména zdravotníci z očních klinik měli alespoň základní přehled o sociálních službách, zvukových knihovnách a dalších možnostech, jak se třeba po úraze s těžkou nebo úplnou ztrátou zraku vyrovnat, kam se obrátit o nelékařskou pomoc apod. V rámci poradny nabízíme i literaturu, např. dvě brožurky: Nebojte se nevidomých a Za zeptání nic nedáte aneb jak vidím svět, když nevidím. Okamžik vydává i literaturu, kterou sami píšeme a ilustrujeme - týká se zdravotního postižení, nejen zrakového. Uvědomili jsme si, že tento typ literatury u nás vůbec není. Buď jsou publikace jakoby pedagogické, instruktážní, anebo zdravotnické. My jsme chtěli něco osobního, kde by o svém světě vypověděli lidé, kteří se zdravotním postižením žijí. Je z toho už série knih, z nichž je dobře znát, že slepotu každý pojímáme jinak, a tak jako se nedá zevšeobecňovat o vidících, nelze zevšeobecňovat o nevidomých.
* Ve volném čase malujete, měla jste již čtyři samostatné výstavy. Jak vidíte okolní svět? Hraji roli vzpomínky, představy? Říkáváte, že máte barevné vidění. V čem spočívá?
Malovala jsem v dětství, když jsem ještě měla zbytky zraku, až do 15 let, kdy jsem oslepla. Vlastně náhodně jsem v roce 1997 přišla na takovou primitivní techniku prokreslování propisovací tužkou - ta vyrývá stopy, které mohu na papíru cítit rukama a plochy mezi nimi vymalovat olejovými pastely. Od té doby maluji. Základem mého barevného vidění je to, že vnitřně funguji jako vidící člověk, že moje představy jsou vizuální, což je mezi později osleplými lidmi spíše neběžné. V tom, jak si vnitřně představuji svět, se od doby mého oslepnutí nic nezměnilo. Ve svých představách pořád všechno vidím obrazově, barevně.
* Lze něco z vaší výtvarné zkušenosti využit při arteterapii u nevidomých či při práci s nevidomými dětmi?
Trochu lze využít techniku hmatové kresby, takové obrázky tu vznikají a jsou hodně jednoduché, protože vnímat hmatem v ploše je pro většinu lidí velmi náročné. V arteterapii nevidomých se ale tato technika nepoužívá, protože není přenositelná. Vedle nutnosti mít vycvičený hmat je tu druhá podmínka - ony vnitřní představy a naprosto přesná paměť týkající se barev. To se nedá naučit. Není to prostě univerzální metoda. Vlastně je to tak, že jsem zatím nepotkala nevidomého člověka, který by měl také vnitřní vidění tak barevné, ale znám naopak pár vidících lidí, kteří mluví o tomtéž - že si za každým jménem, číslem, dnem v týdnu atd. automaticky představují barvu. Takže jde o něco, co nesouvisí se slepotou, je to prostě u mne souběh několika věcí, které zkombinovaly i to, že nevidím.
Foto Vladimír Brada