Inženýr techniky Pavel Melichárek (48) několik let úspěšně podnikal, ale jednoho dne se v něm něco zlomilo. Rozhodl se, že se na všechno vykašle. Chtěl se stát tulákem. Rozzlobená manželka to ohlásila psychiatrům a ti Pavla Melichárka zavřeli do blázince. Až za mřížemi Bohnic zjistil, že takových nedobrovolných klientů má jen pražská psychiatrická léčebna patnáct do týdne a že se jím může stát bez nadsázky každý. Stačí k tomu rodinná rozepře, ztráta nervů při hádce s neochotným úředníkem nebo prostě jen to, že se člověk odlišuje, že je - jiný.
Otevřít třetí koš
Co vlastně dělat s „blázny“ - chránit se před nimi nebo naopak chránit je? Vymítat z nich ďábla jinakosti nebo jej naopak hýčkat jako něco, co může společnost obohatit? „To je rovnováha, která se i ve světě pořád hledá,“ říká Pavel Novák, ředitel sdružení pro péči o duševně nemocné Fokus. Od šedesátých let, kdy profesor psychiatrie na State University of New York Thomas Szasz přišel s tvrzením, že psychiatrie je zbytečná, protože její klienti nejsou nemocní, ale jen odlišní, proběhla na Západě vlna odporu k psychiatrickým ústavům. Mnohé z nich byly zrušeny, vznikla řada služeb, které umožňují nemocným lidem žít v přirozeném prostředí. Zároveň se měnilo chování k duševně nemocným: místo manipulace a příkazů nastoupila snaha respektovat jejich důstojnost a práva. „Pak ale dojde k takové tragédii, jako například ve Skotsku. Člověk, který byl několikrát léčen na psychiatrii, postřílel děti ve školce. A ve společnosti hned s velkou silou vybuchne názor, že se před duševně nemocnými musí přece jen chránit. Vyloučit je z běžného života, omezit, zavřít,“ říká Pavel Novák.
V Česku zatím stále přetrvává bolševická zvyklost uklízet pokud možno všechny „nenormální“ z očí a zavírat pod zámek. „Zájmy těch, kteří nemají hlas, dětí, starců, bláznů, lidí s mentálním postižením, přichází na řadu vždy jako poslední,“ říká vládní zmocněnec pro lidská práva Jan Jařab. „Nejdřív si je prosadí většina. Pak skupiny, které se ozvat dokáží - ženy, národnostní menšiny, vězni. Chtěl bych se pokusit otevřít i u nás tenhle třetí koš.“ Právě to označil Jan Jařab při svém nedávném nástupu do úřadu za svůj hlavní úkol.
Toulky Evropou
Praktickou pomoc „menšině bez hlasu“ si zmocněnec Jařab vyzkoušel už před třemi lety na případu už zmíněného podnikatele Melichárka. „Dozvěděl jsem se o něm proto, že napsal dopis na Radu vlády pro lidská práva. Podařilo se mu pronést do Bohnic mobilní telefon a pak jsme si vyměňovali zprávy s dotazy a radami. Poučoval jsem ho, jaká jsou vlastně jeho práva,“ vzpomíná Jan Jařab, původní profesí lékař. Pavel Melichárek unikl z ústavu až po čtvrt roce a vyrazil na své nekončící toulky Evropou. Octne-li se dnes v Praze, chodí se najíst do pražské ubytovny Armády spásy, někdy tam i přespí, jindy nocuje na nádraží. Občas napíše esej do Mladé fronty Dnes o tom, jak se žije bezdomovcům u nás a jak ve světě.
„Každý člověk může žít způsobem, který se většinové společnosti jeví jako nerozumný, ale jemu vyhovuje,“ shrnuje Jan Jařab. „Na západ od našich hranic už nikoho ani nenapadne, aby ho kvůli něčemu takovému dal zavřít. U nás se k takovému postoji teprve propracováváme.“
Někdejší podnikatel neměl vážné psychické problémy a ani v léčebně u něj žádnou diagnózu neobjevili.
Nebezpeční
Dopravit člověka do blázince proti jeho vůli je podle zákona možné jen tehdy, když „je nebezpečný sobě nebo svému okolí“. V praxi se ale stává, že taková věc potká i toho, kdo je svému okolí jen nepříjemný, podezřelý, chová se výstředně. Častou příčinou jsou podle psycholožky a právničky České asociace pro psychické zdraví Lucie Ripové hádky nebo spory o majetek v rodině, neshody se sousedy, ale i křik na neochotného úředníka. „Záchranku nebo policii může zavolat kdokoli,“ říká Lucie Ripová. „Zpětně se většinou nezjišťuje, jak údajné ohrožování vlastně vypadalo - jestli pacient šel na někoho se sekerou, nebo se jen normálně rozčilil. Často chybí v záznamech i údaj o tom, kdo záchranku vlastně přivolal.“
Policie ani pracovníci záchranné služby většinou nechtějí riskovat, že člověk skutečně ublíží sobě nebo někomu jinému, a raději ho vysadí na příjmu léčebny. Zvláště člověk s psychiatrickou diagnózou není vnímán jako rovnocenný partner a nemá možnost námitek. „Pohádala jsem se s přítelem, fyzicky mě napadl,“ vypráví drobná čtyřicátnice Milada. Když jí v nemocnici ošetřovali zlomený prst, vyšlo najevo, že se léčí se schizofrenií. „Myslela jsem, že mě přivolaná policie odveze zpátky domů,“ vzpomíná Milada. „Místo toho mě ale vzali do léčebny v Opavě. Nevěřili mi, že to není potřeba, a v léčebně teprve ne.“
Například v pražské bohnické léčebně je nedobrovolně asi pětina pacientů, každý týden sem přivezou kolem patnácti lidí proti jejich vůli. Režim nedobrovolných pacientů je přitom o poznání přísnější. Čekají je zamčené dveře, zákaz vycházek, oddělení bez telefonu. Navíc má takový člověk hned od začátku nálepku někoho, s kým budou problémy, protože „nespolupracuje“. Alespoň minimálně poučený klient proto raději podepíše „dobrovolný vstup“.
Sám proti lékařům a soudcům
Do sedmi dnů od chvíle, kdy za člověkem zaklapnou vrata blázince, musí rozhodnout soud, zda nedobrovolná hospitalizace byla v souladu se zákonem a má i nadále pokračovat. V naprosté většině případů dávají soudci za pravdu doporučení lékaře, který pacienta přijímal. Vyslechnou sice i samotného pacienta, ale jeho námitky mají podstatně menší váhu. „Vím jen o třech případech za posledního půl roku, kdy soud pro Prahu 8, pod který bohnická léčebna patří, konstatoval, že k hospitalizaci nebyl zákonný důvod,“ říká Lucie Ripová. „Lidé, kteří spor vyhráli, však byli v porovnání s běžnými pacienty neobyčejně zdatní, a navíc věc konzultovali s právníkem.“
Každý pacient má sice takzvaného opatrovníka pro řízení, ten ho ale většinou ani nekontaktuje, protože ze zákona takovou povinnost nemá. Spíš než aby skutečně hájil jeho práva, pacienta jen formálně zastupuje. „Nikdy se nestalo, aby tvrdil, že pacient není nebezpečný a nemá v léčebně co dělat,“ říká Lucie Ripová. A nemocný člověk často nakonec nedostane ani soudní usnesení. Stačí, aby lékař řekl, že ho beztak není schopen pochopit.
Lucie Ripová proto navrhuje změnit naše zákony a praxi podle rakouského vzoru. Zdravotní stav kandidáta na nedobrovolný pobyt v léčebně tam musí posoudit ne jeden, ale dva na sobě nezávislí lékaři. Je také nemyslitelné, aby se důkladně nevyšetřilo, zda vůbec a jak vlastně byl člověk nebezpečný. A především pacienta ihned kontaktuje státem placený advokát, který se vší vervou hájí jeho vůli proti názoru lékařů. „Právník je samozřejmě daleko silnější protihráč lékaře než nemocný člověk a také soudce ho respektuje,“ vysvětluje Lucie Ripová. Česká asociace pro psychické zdraví už udělala první krok. Připravuje dohodu s ředitelem bohnické léčebny, že jí odtud začnou od pravidelně posílat seznam „nedobrovolných“ a asociace je bude kontaktovat, případně zastupovat. Do věci se zapojila i Rada pro lidská práva, která klientův nárok na advokáta a zástupce navrhuje stanovit zákonem.
Míč za plotem
Ve chvíli, kdy se za člověkem zavřou dveře české psychiatrické léčebny, ztrácí možnost spolurozhodovat o způsobu své léčby. Podpisem dobrovolného vstupu dává pacient zároveň plnou moc lékaři, aby dělal, co uzná za vhodné. Při nedobrovolné hospitalizaci je ve stejné roli od chvíle, kdy její oprávněnost posvětí soud. Taková praxe s sebou automaticky nese to, že lékaři nemají důvod vysvětlovat nemocným, co a proč s nimi budou vlastně dělat. Stejně tak pacient, byť přišel do léčebny dobrovolně, může odejít až tehdy, když mu to lékař dovolí. Odejít na revers jako z běžné nemocnice přichází v úvahu jen tehdy, když se za něj někdo zaručí. „Mám svoje finty. Když chci pryč, tak při nohejbalu kopnu míč za plot, přeskočím za ním a odejdu,“ popisuje Bedřich (26) způsob, jak pacienti čelí omezení svých práv. „Z domova pak zavolám, že jsem v pořádku a že druhý den půjdu za svou ambulantní doktorkou.“ Důsledkem takové praxe je podle ředitele Fokusu Pavla Nováka často to, že lidé, kteří se cítí v pasti, utíkají z léčebny dřív, než jsou „v pohodě“.
Slova dalšího z někdejších bohnických pacientů, Jana (21), přitom svědčí o tom, že takový útěk nemusí signalizovat, že pacient přistupuje ke své nemoci a k léčbě nezodpovědně a nesoudně. Jen se mu mnohdy příčí přijít o právo rozhodovat o sobě, svěřit se bezvýhradně do rukou lékařů, žít v prostředí, které se mu nelíbí. „Když se mi udělá špatně, jdu do Bohnic dobrovolně. Nenechám se ale zavřít na nějaké oddělení, chodím do krizového centra,“ říká Jan a hned vysvětluje proč: „Je to tam jen na pět dní, vyhnu se tomu být někde zavřenej dva měsíce. Celý den jsou otevřené dveře, mohu kdykoli odejít. Ale člověku se tam tak líbí, že se mu vlastně ani nechce. Jsou tam skupiny, komunity, po obědě si mohu dělat, co chci, na televizi se dá koukat třeba do jedné v noci. A personál i doktoři jsou tam příjemní, prostě senzace. Na běžném oddělení je to samá chemie, nic než prášky a prášky.“
Vládní zmocněnec Jan Jařab navrhuje takovou novelizaci soudního řádu, aby člověk mohl vzít souhlas s hospitalizací či s léčbou kdykoli zpátky. „Desatero Mezinárodní zdravotnické organizace klade důraz na sebeurčení pacienta, stav, kdy vůbec není schopen se ke své situaci vyjádřit, je naprosto výjimečný,“ říká Jan Jařab. „Ale u nás jsme si zatím na aktivní roli pacienta nezvykli ani v případě těch normálních, natožpak u lidí, kteří jsou příliš mladí nebo staří, či duševně nemocní. Ale ptát se člověka na jeho přání – to je podle mě naplnění pojmu lidská důstojnost.“
Strach v koutě
Pacienti však vypovídají spíš o tom, že jejich přání a námitky nikoho moc nezajímají, naopak komplikují personálu práci. „V léčebně se vás nikdo neptá, jestli chcete prášky nebo ne. Když je odmítnete, nasadí vám injekce. A když odmítnete i to, končíte na horším a horším pavilonu a nakonec na samotce,“ říká Karel (26). Nehezký zážitek má ze své jediné léčby v Opavě i paní Milada. „Dali mi nějakou injekci, aniž se mě ptali. Upadla jsem do něčeho jako bezvědomí, ale přitom jsem mluvila o sobě,“ vypráví drobná žena. „Bylo mi špatně, chtěla jsem si lehnout do postele. Říkala jsem to sestře, ale ona mi to nedovolila. Tak jsem si lehla aspoň na zem.“ I pro tento případ mají zkušení pacienti své osvědčené finty. Stačí nechtěné léky schovat pod jazyk a později je vyplivnout do koše. A hlavně nevzdorovat.
Většina pacientů vítá lék jako něco, co jim ulehčí. Zároveň ho však chtějí jen tehdy, když cítí, že ho opravdu potřebují. Často totiž mají medikamenty velmi nepříjemné vedlejší účinky, od únavy a ospalosti až po křeče. A není vyloučeno, že přípravek „na zklidnění“ dostávají hlavně proto, aby si personál usnadnil práci s nimi. „Víte, jak se to někdy dělá v geriatrických zařízeních? Starý člověk, vytržený ze svého prostředí, je často zmatený, bloumá po chodbě,“ popisuje své zkušenosti z práce v geriatrickém ústavu Jan Jařab. „Sestry tlačí na doktora: v noci tu bloudil, musíte mu napsat Haloperidol na uklidnění. Utlumený stařec pak jen leží na posteli a málokdy z ní ještě kdy vstane.“
Ti pacienti, kteří odmítnou spolupracovat a nátlak v nich vzbuzuje úzkost, často reagují agresí. Čeká je „znehybnění“ a injekce, občas končí ve svěrací kazajce, v kurtech, v síťovém lůžku, v izolaci. Podle Pavla Nováka za takovými scénami stojí strach na obou stranách. „Agresivita se často vybudí tím, že pacient nedostane dostatečné informace, nikdo s ním nemluví o tom, co se s ním bude dít, nevyjednává s ním,“ vysvětluje. „A personál také není pánem nad svým vlastním strachem. Nemá průpravu, jak s agresí zacházet, ani trénink sebeobrany. Protože s agresivitou nikdo neumí zacházet, vybudí se do nejvyšší míry.“
Neklidný a naléhavý
Za uplynulých deset let se povedlo v léčebnách hodně změnit. „Už není tolik pokojů, kde žije pohromadě dvacet lidí. Změnilo se i chování personálu, především proto, že vznikly kluby mimo léčebny, které vycházely z jiných principů péče – partnerství, vyjednávání s klientem. To zpětně ovlivňuje i fungování léčeben,“ říká Pavel Novák. Zároveň teprve takový pacient, který pozná jiný přístup, dokáže rozlišovat a vybírat si.
Situace uvnitř léčeben však zůstává pořád kritická. „Jsou příliš veliké, sestra, která má na oddělení padesát pacientů, není schopna jednat s každým z nich zvlášť, vyjednávat s ním o tom, co se mu líbí a co ne,“ říká Pavel Novák. „Pořád se tam používá ta hrůzná terminologie – pacient je neklidný a naléhavý. Převedeno do běžné řeči to znamená, že přechází po chodbě a chodí za sestrou, protože potřebuje komunikaci a podporu.“
Individuální přístup skutečně může ve velkých ústavech fungovat jen stěží. „V Itálii zrušili léčebny v šedesátých letech a místo nich vybudovali hodně komunitních služeb,“ popisuje vývoj ve světě Pavel Novák. „V Británii redukují velké léčebny právě teď a nahrazují je mnohem menšími zařízeními.“ Zároveň se co nejvíc lidí léčí ambulantně a dochází do komunitních center na skupinové terapie, bydlí v chráněných bytech, učí se pracovat v chráněných dílnách.
Taková změna však vyžaduje jasnou společenskou poptávku, a současná vláda má daleko k tomu, aby ji zformulovala nebo alespoň akceptovala. Před dvěma lety namísto toho věnovala tři miliardy korun na rozvoj obřích ústavů. A v dílně ministra školství se připravuje zákon, který razí, že zavřít neposlušné dítě ve výchovném ústavu na 72 hodin na samotku je zcela normální. Také způsob financování vede ředitele léčeben spíš k tomu, aby pacienty drželi uvnitř co nejdéle. Dostávají totiž peníze za obsazená lůžka, ne v závislosti na diagnóze a náročnosti pacienta. Léčit ho rychle a umožnit mu co nejrychlejší návrat do normálního života se jim jednoduše nevyplatí.
Chovejte se slušně
Zároveň v ústavech často pracují lidé, kteří si za dlouhá léta své praxe zvykli své zákazníky příliš nerespektovat. Ukazuje to i nedávná aféra v dětské psychiatrické léčebně v Lounech. Teprve když nový ředitel rozzlobil několik sester, začaly mimoděk a de facto nechtěně vycházet najevo praktiky tamního personálu: zklidňující injekce za trest nebo aby děti tolik nezlobily, stovky dřepů, chození do školy v pyžamu, cenzura dopisů. Alarmující je především to, že obě strany sporu jsou přesvědčeny, že se zlobivými dětmi to nejde jinak, než jim dát občas za vyučenou. Ukazuje se, že zaměstnanci léčeben setrvávají u starých metod a jsou přesvědčeni, že postupují správně.
Zároveň se v Lounech ukázala jedna absurdita. Ředitel Ivan Zagainov musel vyvracet podezření, že jednoho z hochů na ošetřovně ztloukl. Podařilo se mu to elegantně – hocha netloukl, jen ho znehybňoval. Je opravdu v pořádku, že ten, kdo dá pacientovi facku, může být obviněn z trestného činu, zatímco použít ke stejnému účelu kurty, kazajku a klec je přípustné? Stejně jako v případě nedobrovolné hospitalizace může pacient dostat léky proti své vůli nebo být „znehybněn“ či zavřen na izolaci jen tehdy, když ohrožuje sebe nebo své okolí. Už citovaná právnička Lucie Ripová je však skeptická k tomu, že by porušování tohoto axiomu bylo možné doložit. „Kdo vám něco takového dosvědčí?“ ptá se. Pacienti se podle ní bojí cokoli říct a personál nebude svědčit proti sobě navzájem. A soudní znalci jsou psychiatři, žádný z nich nebude zpochybňovat postup svého kolegy.
„Právě o to nám jde. Uhodit pacienta nikdo nesmí, ale strčit ho do kazajky ano. Je to v souladu s jeho lidskou důstojností? Co je přijatelné a co už ne, je především otázkou společenského konsenzu. Například v Holandsku se nic takového používat nesmí, v Maďarsku nedávno zakázali klece,“ říká Jan Jařab. „Proto chceme vytvořit komisi, která se spíš než dodržováním zákona bude zabývat tím, jestli i při jeho dodržení není výsledek pro pacienty špatný. Žádný předpis totiž nemůže zařídit, aby se s lidmi zacházelo slušně. A právě to je věc, která jejich důstojnost nejvíc ohrožuje.“
Má svého tygra
Při nakládáni s psychiatrickými pacienty jsou samozřejmě ve hře i daleko křehčí věci. Do jaké míry je jejich odchylka od normálu nemoci a do jaké míry je součástí jejich osobnosti? „Být bláznem znamená hodně se odlišovat od normálu, hranice je přitom velmi nejasná,“ říká Pavel Novák. „Před člověkem, který slyší hlasy, stojí volba: Chceš se léčit i s tím, že je třeba ztratíš? Nebo s nimi raději chceš žit za cenu toho, že nebudeš uvnitř společnosti?“ Před podobným rozhodováním podle něj stojí stejně tak třeba člověk s maniodepresivní psychózou. „Mánie je úžasný stav, jako nějaký speed. Člověk má spoustu energie, nepotřebuje spát, ztrácí zábrany, seznámí se se spoustou nových lidi,“ popisuje Pavel Novák. „Jedna z klientek mi dělala sekretářku. Vždycky jsem ji říkal: Chceš si užít mánie? Tak běž do toho. Ale počítej s tím, že rodině dojde trpělivost, bude tě chtít omezit, utratíš všechny peníze.“
Dva odlišné přístupy popisuje William Saroyan v knížečce Tracyho tygr. Pro mladíka a černého pantera, který mu léta chodil po boku, nastaly problémy ve chvíli, kdy „tygra“ začali vidět i ostatní lidé: „Tím, že se Tracy procházel s tygrem, neporušil žádný zákon. A přece se to všem zdálo tak neobvyklé, že jim to jako protizákonné alespoň připadalo. Přinejmenším považovali lidé Tracyho za blázna.“ Ták se mladík octl v psychiatrické léčebně. Mladý ambiciózní lékař využil nejmodernější testy a medicínské postupy a výsledek Saroyan shrnul stručně: „Nebylo žádným problémem krok za krokem dokázat, zeje Tracy duševně chorý Lze to dokázat u kohokoli.“ Jeho starý, moudrý kolega bral naopak jako hotovou věc, že Tracy má svého tygra. Jen se ho zeptal, co to vlastně ten jeho tygr je. A zda může někomu ublížit. „Ten člověk je zdráv,“ zněl jeho verdikt po vyšetření.
Každý, a o to víc duševně nemocný člověk, má zároveň svou orwellovskou místnost 101. Nerespektování jeho přání a obav může být nejúčinnější způsob, jak takového člověka trápit.
Desetiletý Honzík jev dětské psychiatrické léčebně v Opařanech kvůli svému autismu. „Péče o něj je hrozně náročná,“ říká sestra Hana Vakočová. „Ale učíme se odhadnout, co mu vyhovuje. Několikrát denně si třeba máčí nohy v záchodové míse. Neubližuje si tím, a kdybychom mu to zakázali, začne kolem sebe mlátit, tlouct hlavou, vyrazí sklo ve dveřích. Jeho rituály se dají změnit, ale trvá to dlouho, zkoušíme to.“
Třináctiletá Monika překvapila opařanský personál jinou zvláštnosti. „Když poprvé přišla na pracovní terapii, hned mi povídá: Víte, já mám ráda kotle. Ty, co jsou v kuchyni,“ vzpomíná vychovatelka Eva Svadlenová. Dívka, která vyrostla v dětském domově, má totiž spíš než k lidem nebo ke zvířatům citový vztah právě ke kotlům. „Radila jsem se s primářkou, co s ní. Přece ji nemůžu zakazovat vyrábět právě kotle, když tolik chce. Tak teď pořád sháníme nějaké knoflíky a páčky.“
HANA CAPOVA
Pacient nemůže obtěžovat okolí,
říká Zdeněk Bosny, ředitel psychiatrické léčebny v pražských Bohnicích
Není možné se bez psychiatrických léčeben obejít? V jakém případě je hospitalizace nenahraditelná?
Jde především o akutní stavy, kdy je třeba nasadit léky. Pacient na ně může reagovat těžkými vedlejšími příznaky. Musíme dávku léků vyladit a to se nedá dělat ambulantně. Dále u lidí, kteří mohou být nebezpečni sobě nebo svému okolí. A také u těch, kdo se vyhýbají ambulantní léčbě nebo s ní vůbec nesouhlasí, přestanou užívat léky. Říkají si - proč bychom to brali, když nás to oblbuje, omezuje to náš sexuální život.
Nemá pacient právo v takovém případě lék odmítnout? Je třeba zvážit, co je pro dotyčného prospěšnější. Bez léků se může stát nebezpečný sobě nebo okolí.
Do jaké míry má být respektována osobni svoboda pacienta?
Naši lékaři jsou pod dvojím tlakem veřejnosti: vytýká se nám, že tu lidi držíme zbytečně a současně že někdo spáchal sebevraždu, protože jsme ho neléčili. Když chci respektovat osobní svobodu pacienta, vystavuji se riziku, že ho pustím nedoléčeného a on pak bude svým chováním obtěžovat okolí a rodinu. Podle mě je daleko víc lidí poškozeno tím, že nebyli hospitalizováni včas, než tím, že se sem dostali proti své vůli.
Nedávno sem rodiče dali dívku, protože dva dny nejedla. Jako svůj vzor uváděla osoby, které se dokáží postit ke svému očištění i více než sto dní. V té chvíli rozhodně nebyla nebezpečná a nehrozilo ani, že zemře hladem. Rozhodli jsme, že nenaplňuje kritéria pro nedobrovolnou hospitalizaci. Po třech dnech odtud odešla. Ale je to v její neprospěch, že je venku. Bylo by lepší, kdyby byla léčena. Jednou k tomu stejně dojde. Bude se vymykat, nebude schopna žít v běžně nastavené společnosti.
Není spíš chyba v tom, že společnost není dost tolerantní?
Není tolerantní, ale to my nezměníme. Pracujeme s dotyčným v jeho zájmu. Máme na to vzdělání a zkušenost.
V některých odděleních je volnější režim, lidé odtud mohou kdykoli odejít, ve volném čase mohou dělat, co chtějí, o lécích se s nimi diskutuje, personál je příjemný. Proč tohle nejde všude?
Jak něco takového chcete uskutečnit na odděleni, kde je padesát lidí
a málo personálu? Na druhou stranu nejsou liberálnější oddělení schopna zvládnout pacienty se značným neklidem, kteří se snaží uniknout, jsou agresivní.
Dnes je ale i u nás tendence pouštět pacienty co nejdříve na vycházky do okolí léčebny. Vydáváme jim sice peníze, ale ne mnoho. Neumí s nimi nakládat, klidně si koupí najednou třeba dvě coly a tři kuřata. A lidé z okolí mi začali volat, že je naši pacienti obtěžují. Třeba tím, že žebrají.
Jak často používáte kurty? Na příjmovém odděleni denně.
Nedá se bez takových věcí obejit?
Nedá. Nemůžeme přece pacienta nechat, aby si třeba rozbil hlavu o topení nebo se rval před tím, než začnou účinkovat léky a on se zklidní.
Hana Čápová, Respekt, 14.5.2001