Být starý a nemocný je nejen stále dražší, ale také stále nedůstojnější. Pokud člověk onemocní tak, že potřebuje drahé léky, čeká ho velmi trapné žadonění. Praktický lékař ho posílá ke specialistovi, a ten zase zpátky. Ani jednomu z nich se nechce receptem na takový medikament pustit žilou z limitu na léky, který má od pojišťovny. Argument je jednoduchý. Pokud limit vyčerpají, nebudou mít z čeho další léky předepisovat, leda by je zaplatili ze svého.
Pacient, který lék žádá, se tak stává nepřítelem, který lékaře obtěžuje. A někteří to dají nemocným lidem pořádně znát.
Ovšem ani občasní a mladí návštěvníci v ordinaci to nemají jednoduché. Častokrát si počekají, někdy i několik hodin. Praktický lékař totiž není finančně motivaný, aby pacienty svižně odbavoval. Nezbývá než čekat a čekat.
Pacient se zkrátka ocitá v nepříjemné pozici věčně čekajícího a otravujícího člověka. Přitom se může zdát, že si není nač stěžovat, protože je to všechno zadarmo. Lékaři si žádné peníze neberou.
Ovšem lidé si platí zdravotní pojištění, a to ne zrovna nízké. V podstatě jsou zákazníky. Ve skutečnosti prosebníky. Podivné a deformované vztahy v českém zdravotnictví se však už začínají přenášet i mezi samotné lékaře. Příkladem může být úterní výlet ředitele brněnské fakultní nemocnice do Prahy. Ať už s ním ministr zdravotnictví David Rath sehrál ošklivou hru, nebo se Burian přeslechl a povolily mu nervy, je to symptom, že slušnost a úcta se z medicíny vytrácí asi stejně rychle, jako peníze od pojišťoven. A to zrovna v oboru, pro který jsou rozvážnost a solidnost klíčové.
Rathův nástupce ve funkci by si to měl uvědomit. Tržní vztahy zřejmě nezačnou ve zdravotnictví fungovat nikdy, protože pak by se nejvíce ohrožená část lidí ocitla bez péče. Ovšem kromě ekonomických otázek by se měli reformátoři postarat, aby se do ordinací a nemocnic vrátila zpátky důstojnost.
ZBYNĚK VIČAR, Rovnost