„Nějaký kompromis bude.“ Těmito slovy reagoval ministr zdravotnictví Leoš Heger na požadavky Lékařského odborového klubu (LOK) na zdvojnásobení až ztrojnásobení lékařských tabulkových platů.
Jenže platnost této věty je daleko širší. Kdyby mělo ministerstvo zdravotnictví erb, mohla by jej tato drobná větička zdobit jako motto. V každém z těch tří slov je kousek Hegerovy dosavadní politiky.
V tenatech poplatků
Zaprvé – „nějaký“. Nový ministr je sice sympatický, ba charismatický muž znalý problematiky, ovšem jeho dosavadní kroky působí spíše rozpačitě. Dost nešikovně se zamotává do osudových tenat problematiky regulačních poplatků, v nichž zcela chybně hledá zdroj peněz pro krvácející zdravotnictví.
Z toho vycházejí dosud naštěstí snad jen dílčí úvahy o dvousetkorunovém poplatku u specialisty bez doporučení praktika, kteréžto pravidlo ovšem má mít obří množství výjimek, takže se v něm ztratí nejen pacient, ale i jednotliví lékaři.
Dalším špatným nápadem je stanovení poplatkového limitu podle výše příjmu, což sice na první pohled zní politicky atraktivně, jenže byrokratické peklo, jež by se rozpoutalo nejen v kancelářích pojišťoven, kde jsou na něj zvyklí, ale v horším případě také v ordinacích, by mělo být dostatečně odstrašující.
Podobně špatným směrem jdou i Hegerovy úvahy o rozdělení nemocnic podle kvality „hotelových“ služeb, z něhož by plynula různá výše regulačního poplatku za lůžkoden. Není jasné, proč se vláda chce tímto způsobem montovat do snad jediné oblasti českého zdravotnictví, v níž normálně a legálně funguje systém příplatků za nadstandardní službu, v tomto případě pokoj.
Bylo by načase, aby Heger přišel s ucelenou koncepční představou budoucího fungování zdravotnictví. Zatím je to jen takové „nějaké“.
Dohoda za každou cenu?
Zadruhé – „kompromis“. Ano, Leoš Heger platí za muže konsenzu. To vůbec není na škodu, nota bene ve zdravotnictví. Na dialogu s oficiálními (LOK, OSZSP) i neoficiálními (ČLK) odbory není jistě nic špatného, ale je třeba mít na paměti, že s reformou tyto organizace ministrovi moc nepomohou.
Jejich hlavním cílem je dostat do zdravotnictví více peněz, což většinou znamená lobbovat za navýšení plateb státu za státní pojištěnce a za vyšší tabulkové platy. Ministr z radikální strany velkých spořivců bude s těmito postoji hledat kompromis těžko a hrozí, že bude-li to dělat příliš usilovně, nezbude mu čas na nic jiného.
Ale to už, přiznávám, pesimisticky předbíhám.
Jednou…
Zatřetí – „bude“. Slibované reformě zdravotnictví chybí jasný harmonogram. Slyšíme, že bude, ale nevíme kdy. Rozdíl mezi zdravotnickou kapitolou v koaliční smlouvě a v programovém prohlášení je v tom, že z programového prohlášení, jež je pro vládu závazným dokumentem, vypadl časový termín, jejž obsahovala ještě koaliční smlouva. Možná je to nepodstatný detail, možná smutný náznak síly reformní vůle.
Před novým ministrem se z pohledu reformy zdravotnictví otevírá obrovská propast příležitosti dát novou slovníkovou náplň sousloví „promarněná šance“. Přejme mu dost politické odvahy, aby tuto příležitost nevyužil, ale mnoho toho dosud nepředvedl.
Pro reformu hovoří řada věcí. Společenská nálada je příhodná, reformu už nemůže pohřbít jeden Hovorka, leccos už bylo nachystáno. Sama se ale reforma neudělá. A heslo „Nějaký kompromis bude“ nevzbuzuje právě přehnaný optimismus.