CEITEC, centrum vědecké excelence v oblasti věd o živé přírodě a pokročilých materiálů a technologií, vznikl ze společného projektu šesti nejvýznamnějších brněnských univerzit a výzkumných institucí. CEITEC je vůbec prvním typem vědeckého centra v ČR, které integruje výzkum a vývoj v oblasti věd o živé přírodě a technických oborů v takovém rozsahu. Základní stavební jednotky tu tvoří výzkumné skupiny s věcně nebo logicky souvisejícím výzkumným zaměřením. Soustředěné jsou do spolupracujících výzkumných programů a jeden z nich, projekt Centra neurověd, je zaměřený na výzkum mozku a lidské mysli.
Program neurověd
Vedoucí centra a vědecký koordinátor programu Výzkum mozku a lidské mysli je neurolog prof. MUDr. Ivan Rektor, CSc. Program neurověd má 3 výzkumné skupiny – pro aplikované neu rovědy (vedoucí je prof. MUDr. Irena Rektorová, Ph. D.), pro behaviorální a sociální neurovědy, kterou vede prof. MUDr. Milan Brázdil, Ph. D., a skupinu pro multimodální a funkční zobrazování, pracující pod vedením profesora Rektora. Výzkumné programy mají společnou laboratoř určenou pouze pro výzkum unikátní svého druhu v České republice a vzácnou i jinde ve světě tím, že přístroje (například nukleární magnetické rezonance nebo elektrofyziologické laboratoře) jsou zde určené pouze pro výzkum. Neprovádí se zde komerční klinické studie, tedy ověřování působení léčiv pro farmaceutické firmy. Rozsáhlé výzkumy neurovědního programu probíhají například v oblasti Parkinsonovy choroby, epilepsie, mechanismu bolesti, Alzheimerovy choroby či schizofrenie. Pilotním projektem je využití sofistikovaných technik, které jsou v CEITEC k dispozici, k nalezení léze u nelezionální epilepsie, tedy zjištění takových lokálních poškození mozku u nemocných s epilepsií, která nelze detekovat dosud obvyklými technikami.
Další z pozoruhodných medicínských výzkumů se týká vlivu tance na kognitivní funkce u mírné kognitivní poruchy, která může předcházet Alzheimerovu chorobu. V rámci rozsáhlých mezinárodních projektů se Centrum neurověd podílí na výzkumu některých genetických vlivů v souvislosti s Parkinsonovou chorobou. Studují se také (epi)genetické faktory u epilepsie. Současně probíhají projekty z oblasti psychologie a sociální, například výzkum rizikového chování řidičů, empatie, nebo aktivity mozku při poslechu hudby.
Neurovědní program CEITEC je úzce propojený s dalšími institucemi, zejména s Lékařskou fakultou Masarykovy univerzity, Fakultou informatiky MU a fakultními nemocnicemi, ale také například s Fakultou elektrotechniky a komunikačních technologií Vysokého učení technického v Brně. Řada projektů je řešena v mezinárodní spolupráci například s USA, Norskem, Švýcarskem, Francií, Maďarskem, Polskem a dalšími zeměmi. „Kromě dvou vysoce výkonných přístrojů nukleární magnetické rezonance je v CEITEC k dispozici například 256kanálové EEG, přístroje pro neinvazivní stimulace mozku (transkraniální repetitivní magnetická stimulace, stimulace stejnosměrným proudem), laboratoř pro výzkum bolesti a další zařízení umožňující unikátní výzkum. Ale naší největší výhodou je silný tým mladých nadšených doktorandů a mladých biomedicínských inženýrů, kteří jsou schopni vyvíjet nové technologie a na vysoké úrovni zpracovávat data, která získáváme,“ říká profesor Rektor.
Identifikace důsledků hlubokého stresu
Jedním z výzkumných projektů, jejichž vedoucím je profesor Rektor, nese název „Neurobiological Markers of Stress/Resilience Response to Long-Term Lifethreating Situations, A Three Generation Study of Holocaust Survivors and Their Offspring“. Hlavním účelem studie je identifikovat důsledky dlouhodobého a hlubokého stresu a prozkoumat jeho transgenerační přenos ve srovnání s kontrolní skupinou.
Dlouhodobé působení extrémního stresu vede k ovlivnění behaviorálních, psychologických a neurobiologických funkcí. Projekt skupiny profesora Rektora zkoumá změny těchto funkcí u lidí přeživších holocaust a následujících dvou generací jejich potomků, ve srovnání s kontrolní skupinou subjektů odpovídajících věkově a pohlavím, ovšem bez podobné dlouhodobé traumatizující zkušenosti. Zkoumány jsou biologické známky chronického stresu pomocí psychologických vyšetření a biochemických analýz. Konkrétně jde o analýzu stresových hormonů, určení genové exprese a genotypizace neurotrofického faktoru a stanovení relativní délky telomer z mononukleárních buněk periferní krve. Telomery (konce chromozomů) se totiž pod vlivem stresu zkracují. Tato skutečnost byla prokázána například u lidí, kteří za druhé světové války prožili blokádu Leningradu. Všem účastníkům výzkumu budou také pořízeny strukturální a funkční snímky mozku pomocí magnetické rezonance. Jak psychologická, tak i genetická výsledná data výzkumníci použijí jako proměnná k údajům získaným neurozobrazovaním, a to za účelem lokalizace strukturálních a funkčních korelátů chronického stresu v mozku.
Nejen po konci holocaustu
Výsledky studie budou sloužit k objasnění důsledků dlouhodobého a hlubokého stresu zažitého během holocaustu na přeživší a jejich potomky. V delší časové perspektivě mohou být použity pro základ výzkumu a léčby následků extrémní stresové zátěže, zejména v souvislosti s válečnými zážitky.
„Sedmdesát let po konci války se stále potýkáme s následky šoa. Extrémní dlouhodobý stres zanechal následky nejen na těch, kdo jej přežili, ale často ovlivnil i jejich potomky, mnohokrát byl popsán takzvaný syndrom dětí osob přeživších holocaust. Naší základní otázkou bylo, jak tyto následky vlastně vznikají, zda jde o pouze sociální, nebo i genetické podmínění, a chtěli jsme zjistit, co se při těchto pochodech děje v mozku. Otázka vlivu na potomky pochopitelně směřovala ke druhé a třetí generaci, ale zároveň jsme si uvědomovali, že velmi rychle už mizí první generace, lidé přeživší holocaust. Pokud tedy chceme zjišťovat existenci genetického transferu, zda dochází ke změnám mozku, musíme do výzkumu zahrnovat i tuto odcházející generaci. Nebezpečí, které by hrozilo z prodlení při zahájení výzkumu, je tedy zcela zřejmé,“ objasňuje profesor Rektor, proč už byl zahájen výzkum, který má nyní jen minimální finanční podporu, a to z Nadačního fondu obětem holocaustu. Pokud by se podařilo získat grant, o který výzkumníci letos požádali, zúčastnil by se výzkumu i Národní ústav duševního zdraví v Klecanech u Prahy. V současné době se výzkumníci snaží zapojit co nejvíce účastníků. Zatím je všech osob včetně kontrolní skupiny asi padesát a dobrovolníků stále přibývá, o účast je velký zájem, ačkoli v projektu nejsou peníze na jeho propagaci. Pokud se podaří získat grant, rozšíří ho na nejméně 100 osob ze všech tří generací a 100 osob v kontrolní skupině.
Výsledky budou mít rozhodně širší platnost než jen pro osoby, které přežily holocaust a jejich potomky. „Získáváme unikátní model působení dlouhodobého extrémního stresu, jaký dnes vidíme například v Sýrii. I holocaust trval několik let, nešlo o akutní stres. Průběh měl v čase různou intenzitu utrpení a ještě měl návaznost – ti lidé vyšli z úkrytu nebo se vrátili z koncentračního tábora a většina z nich zjistila, že jejich rodina už neexistuje. Máme unikátní možnost vytvářet tu jakýsi model působení dlouhodobého extrémního stresu na tři generace. To je v jiných zemích mnohem obtížnější. I tam, kde válečné konflikty už skončily, nejsou v dostatečném počtu lidé, kteří by byli takovému výzkumu přístupní, někde nejsou erudovaní vědečtí pracovníci nebo není k dispozici přístrojové vybavení,“ uzavírá profesor Rektor. Přínosem výzkumu je i mnohem obecnější platnost jeho výsledků v naší době plné migrace a útěků před válkami. To vše se i nás může dotýkat a být velmi aktuální.