Zamýšlené kroky se však setkaly s ostrou kritikou, zejména diferenciace poplatku za pobyt v nemocnici podle věku pacienta. Také v Lidových novinách jsme si přečetli, že „poplatek za pobyt v nemocnici není regulační“ (Vykřivování, LN 31. 8.).
Exministr zdravotnictví Tomáš Julínek na svém blogu naopak tvrdí, že regulační poplatky šetří peníze ze zdravotního pojištění, neboť „statistiky potvrzují, že fungují“. Konzultujeme-li s odborníky, dozvíme se, že „o tom, zda se do snížení objemu poskytnuté péče promítají regulační poplatky za pobyt v nemocnici, lze jen spekulovat“ (Lůžková péče 2009, vydal Ústav zdravotnických informací a statistiky ČR).
O účinnost, nebo neúčinnost poplatků ovšem v dané záležitosti nejde. V počtu nemocničních lůžek patří Česká republika mezi světové velmoci a nepochybně je nezbytné dosáhnout jejich redukce. V roce 2008 jsme byli v počtu nemocničních lůžek na 100 000 obyvatel na pátém místě mezi 27 zeměmi Evropské unie, lůžková kapacita je u nás dvojnásobná ve srovnání třeba s Velkou Británií, Norskem nebo Dánskem.
Průměrné náklady českých zdravotních pojišťoven na zdravotní péči na jednoho pojištěnce se s věkem pojištěných plynule zvyšují, a to již od 25. roku života. U seniorů se však nárůst nákladů zřetelně zpomaluje a po pětasedmdesátce dochází u mužů dokonce k postupnému snižování nákladů zdravotních pojišťoven na jednoho pojištěnce. Tedy i k poklesu spotřebované péče. Lidé pokročilého věku se nestávají zdravějšími, mají jen méně příležitostí zdravotní péči náležitě využívat.
Úmysl diferencovat poplatek za hospitalizaci podle věku svědčí o odborné zdatnosti navrhovatele. Nápad kompenzovat zvýšené poplatky za pobyt v nemocnici dodatečným přiznáním sociálních dávek nebere však v úvahu ekonomickou náročnost nutné administrativy ani požadavek jednoty zdravotněsociální péče u osob vyššího věku.
Nezbytnost uhradit 3000 korun za měsíční nemocniční pobyt by tlak na lůžka určitě snížil, především v léčebnách pro dlouhodobě nemocné. Avšak za jakou cenu?
Přátelštější zdravotnictví
K nejpřekvapivějším nápadům patří požadavek vzkřísit „reformní“ návrhy předložené Tomášem Julínkem v roce 2008 (LN 4. 9.). Ekonomiky zdravotnictví se totiž legislativní předlohy dotýkaly jen okrajově, etické námitky proti nim byly hojné a odborný vývoj od doby jejich vzniku výrazně postoupil. Naštěstí není pravděpodobné, že by současný ministr zdravotnictví projevil vážný zájem o fosilie.
Ke zdůraznění role primární péče by mělo vést zvýšení poplatku za návštěvu specialisty, jestliže se pacient pro takový postup rozhodl z vlastní iniciativy. Připomeňme, že zdravotní pojišťovny vynaložily v roce 2008 v propočtu na každého pojištěnce na ústavní péči 9569 Kč, na specializovanou ambulantní péči 1721 Kč, avšak na péči praktických lékařů pouze 980 Kč.
Kritikům uvažovaného opatření uniklo to podstatné: poplatek za ošetření u specialisty se netýká nemocných odeslaných na specializované vyšetření praktickým lékařem. Jen tak je totiž možno zajistit účelnost vyšetření a předejít duplicitě například laboratorních vyšetření. Zahraniční zkušenosti potvrzují, že zdravotnictví založené na praktickém či rodinném lékaři je nejen levnější, ale také přátelštější vůči nemocným.
Má Leoš Heger šanci uspět se svými představami o reformě českého zdravotnictví? Jisté to není. O osudu návrhů zákonů, a tedy i reformy zdravotnictví rozhodnou politici. Zvítězí-li populismus a ohledy na blížící se volby, české zdravotnictví se kupředu příliš nepohne. Ke škodě nejen nemocných, ale celé společnosti.
Autor je pracovníkem Ústavu sociálního lékařství a zdravotní politiky a vyučuje veřejné zdravotnictví na LF UP v Olomouci