Podobné systémy fungují v zemích s podobnou demografickou strukturou a s podobným žebříčkem hodnot, kdy je zdraví považováno za veřejný statek. Třeba v Nizozemsku nebo Dánsku.
Ministerstvo navrhuje zpoplatnit třeba plomby nebo nepřispívat na brýlová skla. Je to správné?
I bohatší země, než je Česko, které mají dlouhodobou tradici sociální citlivosti, jako je třeba Velká Británie, ale i skandinávské země, mají z veřejného pokrytí brýlová skla pro dospělé osoby už primárně vyloučena. Když jde člověk k zubaři, tak si to platí sám.
Pojišťovny by podle navrhovaného zákona měly získat větší vliv a měly by si navzájem i více konkurovat…
Evropský model definuje základní balíček, který musí všechny pojišťovat. Tam se většinou dává taková ta katastrofická péče, kdy třeba někdo najednou dostane rakovinu nebo má nějaký těžší úraz. Nad rámec toho mohou pojišťovat adresnější balíčky. Už dneska to přece není tak, že každý ze systému čerpá stejně. Někdo má větší tendenci sportovat, tak by si připlatil více rehabilitační péče, někdo zase nechce sportovat, tak by si zaplatil něco jiného. Důležité je, že základní, katastrofický, ochranný, život zachraňující balík zůstane pro všechny stejný.
Po dohodě s pojišťovnou si tedy budu moci přesunout část peněz do různých položek?
Přesně tak. To dneska nemůžete. Potom je samozřejmá otázka některých politiků, proč je těch pojišťoven více, když všechny pojišťují na stejnou věc. Ale pojišťovna je pro pojištěnce agent. Lidé nemají čas zjišťovat, která nemocnice léčí lépe a který postup je lepší či horší. Pojišťovna by proto měla mít také právo říct, že s touto nemocnicí nechce mít žádnou smlouvu, protože má mnohem horší výsledky.
Považujete tedy navrhované změny za správnou cestu?
Nejenže se domnívám, že je to správný směr, ale je to směr, který je velmi obvyklý v členských státech EU. Je to dané rozvojem medicíny. Kdybychom měli medicínu z roku 1930, která toho uměla strašně malinko, tak nám opravdu stačí jedna pojišťovna. Ale dneska je péče drahá a výrazně se liší kvalita, s jakou ji poskytují jednotlivá zdravotnická zařízení. Pacient přitom nemá ani čas ani znalosti ani schopnosti se v systému orientovat. Má právo čekat, že to za něho udělá pojišťovna, které se k tomu musí dát nástroj, aby mohla selektovat smluvní zařízení.
Může v takovém systému pacient ušetřit?
Neušetří tak, že by měl teď v peněžence o dvacet korun víc, ale individualizací plánu se mu zlepší celkový zdravotní stav, tím pádem bude déle zdravý a bude déle vydělávat. Taková je teorie.
Bude tato reforma pacienty stát víc, než platí dosud?
Ano. Bylo by farizejské říct, že ne. Jenže některou zdravotní péči nelze v roce 2012 brát už za zdravotní péči. Když jsme v roce 1930 měli plno lázní, ale nebyla žádná antibiotika nebo žádné operační roboty, byly lázně jeden z vrcholů léčby. Dneska ale máme péči, která lidem zachraňuje život, zachraňuje děti. Když tedy jedete po operaci žlučníku do lázní, dostáváte tam třikrát denně jídlo, je vám dobře, je otázka, jestli to máme platit z veřejných prostředků. Myslím si, že nikoliv.