Koncem loňského roku se uskutečnil na půdě Dětské psychiatrické kliniky 2. LF UK a FN Motol seminář s názvem „Nemoci mocných ve 20. století“. Přednášejícím byl doc. MUDr. Miloš Vojtěchovský, CSc. (*1925), psychiatr působící převážně v oboru geriatrie, ale zabývající se i neurologií, internou, farmakologií, tanatologií a lékařskou etikou. Jak sám řekl, své vystoupení považuje za pokračování tradice založené v 80. letech 20. století profesorem Ivanem Lesným (1914– 2002), emeritním přednostou zdejší dětské neurologické kliniky, který napsal dvě monografie na podobné téma („První a Druhá zpráva o nemocech mocných“).
Profesor Lesný se ovšem držel na „bezpečnější půdě“, protože se zabýval hlavně vládci středověkými. Stanovovat zdravotní prognózu politikům se v minulém století pro řadu lékařů stalo osudným a vyslovovat se k nemocem mocným není bez rizika ani v současné době… Vedle řady osobních lékařů asistovali při léčbě československých prezidentů příležitostně i vysoce erudovaní konziliáři z okruhu pražských univerzitních profesorů. Příkladem této nevděčné role u nás jsou osudy Ladislava Haškovce či Leo Haase, v Rusku pak leningradského psychiatra a neurologa Vladimira Bechtěreva.
Gerontopsychiatrická vsuvka
V úvodu docent Vojtěchovský zmínil zajímavou zkušenost z gerontopsychiatrické praxe, kde používá schopnost vyjmenování našich prezidentů jako test tzv. biografické paměti. „Ptáme se, kdo je současným prezidentem a kdo byl před ním. Současného prezidenta si senioři, a hlavně dementní pacienti ještě vybaví – objevuje se na televizní obrazovce velice často, zatímco na prezidenta Havla, jehož mandát skončil před devíti lety, si vzpomene málokdo z nich. Dříve, když jsem ještě působil v Horních Beřkovicích a zeptal se, kdo je naším prezidentem, většina dementních odpovídala – no přece Tomáš Garrigue Masaryk. Jména od Gottwalda až po Husáka si pamatoval málokdo…“
Kdo nám vládl ve 20. století
Svou přednášku autor zahájil konstatováním, že v tomto roce se náš stát dožívá ve srovnání s lidským věkem pokročilého stáří – 94 let. V jeho čele stálo od skončení první světové války 10 prezidentů, avšak více než polovinu 20. století jsme byli v područí německých či sovětských vládců. Naši skuteční „vladaři“ sídlili v Kremlu a českoslovenští prezidenti byli jenom „pražští místodržící“ plnící jejich příkazy. Opravdu demokraticky zvolenými byli pouze první tři prezidenti (Masaryk, Beneš, Hácha) a od roku 1989 poslední dva. Ovšem i demokraticky zvolený prezident Hácha byl vykonavatelem moci, kterou dirigoval z Berlína Adolf Hitler přes své říšské protektory.
Proto docent Vojtěchovský do své studie, čím stonali mocní ve 20. století a do jaké míry ovlivnil jejich zdravotní stav (zejména výskyt neuropsychiatrických poruch) osudy našeho státu, zahrnul i stručnou patobiografickou sondu do života tří velkých diktátorů, kteří tak neblaze poznamenali české národní dějiny – Lenina, Stalina a Hitlera.
Z vězení až na Hrad
Jak autor připomněl, prakticky všichni naši přední státníci byli trestně stíháni, a pokud neemigrovali, pak i vězněni. Pouze T. G. Masaryk, Edvard Beneš a Klement Gottwald emigrovali ještě před tím, než by byli odsouzeni. Emil Hácha byl vězněn po roce 1945, kdy ho komunistický ministr vnitra Nosek dal převézt z Lán do pankrácké nemocnice, kde zemřel po 6 týdnech věznění. Gustáv Husák strávil ve vězení 9 let, Ludvík Svoboda asi 1 rok, Antonín Novotný 5 let v Mauthausenu, Antonín Zápotocký byl vězněn asi 5 let (Pankrác, Drážďany, SachsenhausenOranienburg), Václav Havel strávil v komunistických vězeních 4 roky, a tedy jedině Václav Klaus zatím nebyl postižen trestním stíháním ani vězněním (pozn. red. – ten ovšem z patobiografické sondy vypadává, protože nepatří do plejády státníků 20. století; nespadá sem ani Václav Havel, protože přednáška doc. Vojtěchovského předcházela jeho úmrtí).
Po Masarykovi u nás skutečně vládli Adolf Hitler (po začlenění Československa do třetí, později Velkoněmecké říše), od roku 1948 pak Stalin, Chruščov, Brežněv, Andropov, Černěnko a nakonec Gorbačov. Je zajímavé, že i Hitler byl trestně stíhán a prožil ve vězení asi 1 rok, když se v roce 1924 pokusil o puč, a ve vazbě dokonce napsal slavnou knihu „Mein Kampf“, která se stala programem nacistické strany a celého Německa po dalších 21 let.
Stejně i J. V. Stalin byl trestně stíhán, a dokonce odsouzen v carském Rusku za bankovní loupež, kterou provedl v rámci stranického boje k získání financí pro podporu sociálnědemokratické strany, poté strávil několik let ve vyhnanství na Sibiři. I jeho předchůdce, V. I. Lenin, byl trestně stíhán, uvězněn a před svou emigrací na západ rovněž nedobrovolně pobyl několik let na Sibiři.
Vážné psychické poruchy
Z uvedených diktátorů se dožil seniorského věku pouze Stalin (74 let); Lenin zemřel po 7 letech vládnutí v relativně mladém věku (53 let), Hitler po 12 letech vlády nad Německem (z toho 6 let téměř nad celou Evropou) spáchal sebevraždu ve svých 56 letech. Z našich představitelů se nedožil seniorského věku jen Gottwald, který zemřel v 57 letech. Ze zemřelých českých prezidentů většina trpěla nejčastějšími chorobami vyššího věku (arterioskleróza s komplikacemi cerebrovaskulárními a kardiovaskulárními či demencemi), jeden zemřel na komplikace luetické. Dva byli považováni za problémové pijany (Gottwald a Husák), dva za abstinenty (Masaryk a Beneš).
Do svých funkcí nastoupili čtyři z nich brzy po padesátce (Beneš, Gottwald, Novotný, Havel) a rovněž čtyři v seniorském věku nad 65 let (Svoboda 72 let, Masaryk a Zápotocký 68 let, Hácha 66 let).
Jedině T. G. Masaryk opakovaně žádal o abdikaci, a dokonce jí ze zdravotních důvodů ve svých 85 letech dosáhl. Všichni ostatní prezidenti (až na poslední dva) byli v podstatě své funkce zbaveni a dva zemřeli ještě ve svém funkčním období – Zápotocký a Gottwald. Novotný byl v důchodu 8 let, Svoboda ještě asi 5 let a Husák, který byl nucen odstoupit po sametové revoluci, 1,5 roku.
„Kdybych měl jako geriatrický psychiatr říci, kteří ze všech našich prezidentů předrevolučního období byli skutečně mentálně zdrávi, asi bych musel jmenovat Zápotockého a Novotného, protože ti zemřeli na akutní infarkt myokardu. Všichni ostatní trpěli vážnými psychickými poruchami,“ shrnul přednášející.
TGM – duševní schopnosti pod kontrolou
Docent Vojtěchovský se při pokusu o charakteristiku psychologického profilu prvního československého prezidenta, který vládl nejdéle (17 let), zaměřil především na jeho schopnost sebereflexe v otázce stárnutí, jež později vedla k jeho opakovaným pokusům o abdikaci pro psychické poruchy při progredující mozkové arterioskleróze.
Tomáš Garrigue Masaryk (1850–1937) byl známý svým zdravým životním stylem – od studentských let byl nekuřák a od 50 let abstinoval. Za podmínku úspěšného stáří pokládal střídmost v životosprávě, cvičil, jezdil na koni, myl se ve studené vodě. Jak dokládají Čapkovy „Hovory z Lán“, sám kontroloval s pokračujícím věkem své duševní schopnosti s tím, že jakmile zaznamená jejich úbytek, uvolní ihned místo mladším.
O jeho zdraví pečoval osobní lékař Adolf Maixner, působící zprvu v kladenské nemocnici, poté jako zkušený velitel polní nemocnice za války a pozdější vysoký funkcionář Červeného kříže. K dispozici měl konziliáře – internisty profesora Ladislava Syllabu, později profesora Josefa Pelnáře a chirurga profesora Arnolda Jiráska. V 71 letech byl T. G. Masaryk oslaben důsledky útrap z válečné doby (protrahovaná chřipka, komplikovaná perikarditida a tromboflebitida nohy), po 80. roce života se u něj objevil šedý zákal.
Nenašel se nástupce
V roce 1934 kandidoval 84letý Masaryk na prezidenta počtvrté. Lékaři jeho mozkovou chorobu skrývali, protože byl stále považován za záruku stability státu. Maixner ještě před volbou konstatoval pravostrannou hemiparézu, expresivní afázii (prezident přestal mluvit česky a upřednostňoval angličtinu) a oslepnutí levého oka. Vedle ataxie měl i agrafii a nedokázal se podepsat. Mozkové mrtvice se poté opakovaly ještě nejméně dvakrát. V 87 letech (roku 1937, tj. necelé dva roky po abdikaci) proběhla další recidiva mrtvice s fatálním koncem.
Pitvu s balzamizací provedl profesor Heřman Šikl se závěrem: povšechná arterioskleróza, stenózy renálních arterií, staré pozánětlivé srůsty perikardu, dilatace srdce, dvě cysty na ledvinách, cholesterolové a bilirubinové kameny ve žlučníku, tuberkulózní ložisko velikosti třešně v hrotu levé plíce, atrofie pravé ruky. Mozek nebyl pitván z důvodu balzamizace (ze stejné příčiny neproběhla cerebrální anatomická analýza ani u Beneše, Háchy a Gottwalda). TGM podle slov doc. Vojtěchovského zvažoval první odstoupení z funkce už v 71 letech po prodělané těžké chřipce. Nenašel se však vhodný náhradník. Podruhé důrazně žádal o abdikaci po recentní mozkové příhodě (tedy před svou čtvrtou volbou), ale jeho kandidátu Benešovi tehdy ještě nebylo zákonem požadovaných 50 let. Hemiparetický a kognitivně alterovaný prezident byl nucen fungovat ještě téměř celý další rok.
Autor přednášky si položil spekulativní otázku, zda abdikace TGM neměla přijít přece jen o několik let dříve a zda byl stárnoucí prezident schopen rozpoznat reálné ohrožení bezpečnosti státu po nástupu Hitlera k moci v roce 1933… Podle jeho mínění si TGM musel svou abdikaci vynutit (což se mu podařilo až napotřetí), a nelze mu tedy upřít (na rozdíl od jeho nástupců), že ctil zásadu „umění odejít včas“.
Edvard Beneš – nenaplněná proklamace
V případě druhého československého prezidenta, doktora Edvarda Beneše (1884–1948), vládnoucího u nás v letech 1935–1938 a poté 1945–1948, přednášející zdůraznil především jeho doktrínu „Požadavky na vrcholného demokratického vůdce“, kterou sepsal v exilu v roce 1942, tedy ve věku svých 58 let. Uvádí v ní: „Dobrý politický demokratický vůdce má být plně fyzicky i duševně zdráv. Demokratická potřeba vyžaduje od politického vůdce stálou rozvahu, klid, trpělivost a při tom tolik práce, píle a politického úsilí, jaké člověk nezdravý nikdy nemůže poskytnout… Proto se mají demokratické politiky natrvalo účastnit lidé s dobrým zdravím, a onemocní-li vážněji, mají z politického vedení včas odejít.“ Toto krédo však již o pět let později sám nedokázal naplnit. I po pěti cévních mozkových příhodách, provázených interiktální afektivní poruchou (trpěl i její organickou formou – objevovaly se u něj jak stavy deprese, tak elevace), odmítl abdikovat. Toho využili komunisté a takto nemocného člověka donutili podepsat demisi opozičních ministrů, která jim umožnila legalizovat faktický puč ústavními prostředky. Podle slov bývalého prezidentova osobního tajemníka Prokopa Drtiny spočívá největší tragika Benešova velkého podílu na moderní české historii v tom, že nezemřel o 7 měsíců dříve. Pokud by jej smrt zastihla ještě před únorem 1948, byl by podle jeho názoru Benešův životní odkaz chápán jako „jednolitý, čistý, důsledný a neposkvrněný štít boje za národ, svobodu a demokracii“.
Historické důsledky afektivní poruchy
Edvard Beneš trpěl od mládí Ménierovým syndromem. Jako exponovaný ministr zahraničí byl vyšetřován konciliem univerzitních lékařů – internistou Syllabou, kardiologem Weberem, neurologem Hennerem, okulistou Kunzem, otorinolaryngologem Přecechtělem a radiology Bašteckým a Polandem – se závěrem: nemoc vnitřního ucha a perforace bubínku s Ménierovým syndromem a spasmofilní diatéza, zvláště CNS. Frustní neurologický nález nevylučoval malou mozkovou příhodu. První nervové zhroucení v roce 1926, dnes klasifikované jako psychosomatická dekompenzace s neschopností vykonávat náročné úkoly, vyžadovalo u tehdy 42letého Beneše půlroční odpočinek. Po zvolení prezidentem (v 51 letech) pozorovalo jeho okolí změny psychiky definované jako „zdravotní indispozice“. Ošetřujícím lékařem byl opět doktor Maixner. Druhé nervové zhroucení se objevilo brzy po jeho vynucené abdikaci po mnichovském diktátu v říjnu 1938. V londýnské emigraci se stal jeho osobním lékařem Oskar Klinger (dřívější internista Borůvkova sanatoria v Praze). Ten již v květnu 1943 konstatoval u svého pacienta mírnou kolísavou arteriální hypertenzi a pseudoneurastenický syndrom při mozkové arterioskleróze. Beneš pak od svých 60 let prodělal postupně nejméně pět mozkových příhod, dnes klasifikovaných jako TIA (tranzitorní ischemická ataka). Nejvýraznější TIA se objevila den před odletem do Moskvy (březen 1945), kdy během svého projevu na letišti ztratil na přechodnou dobu řeč. Další mozková příhoda proběhla v roce 1947 a časově koincidovala s odmítnutím Marshallova plánu Stalinem. Z následující mozkové příhody se už nikdy nezotavil. Lékařské koncilium se tehdy usneslo, že Edvard Beneš již nadále není schopen vykonávat funkci prezidenta. Ten ale abdikaci jednoznačně odmítl s tím, že není nikdo, kdo by jej mohl v této funkci nahradit.
Intoxikace mocí, ztráta soudnosti
Jak doc. Vojtěchovský dále uvedl, v Benešově případě se opět jedná o krédo, které vesměs prezidenti, dokud jsou u moci, nedokážou naplnit – když skutečně onemocní, raději se nechávají léčit, ale ze svých funkcí neodstupují… V této souvislosti upozornil na práci významného britského politika a zároveň neuropsychiatra Davida Owena, který se vyškolil u slavného organicky zaměřeného psychiatra Williama Sarganta, studoval Parkinsonovu nemoc, extrapyramidový systém a psychopatologii a v roce 2008 napsal knihu „In Sickness and in Power“ (u nás vyšla před dvěma lety v překladu pod názvem „Choroby nejvyšších státních představitelů uplynulého století“). Především je ale autorem termínu „hybris syndrom“ (syndrom mocenské pýchy). Hybris pochází z řečtiny a znamená prokletí, které stihne člověka na vrcholu úspěchu, ztratí-li soudnost – způsobí jeho pád a je ztrestán bohyní Nemesis.
Ve 20. století je takové duševní onemocnění nazýváno sebedestrukcí či intoxikací mocí. Podle slov Miloše Vojtěchovského sám Václav Havel kdysi prohlásil, že je zvědav, zda to, že moc destruuje, pozná i sám na sobě. „Myslím ale, že oproti dalšímu prezidentovi statně odolával pokušení a ortelu bohyně Nemesis tak unikl,“ dodal přednášející. Podle Davida Owena toto „prokletí“ postihlo například Benita Mussoliniho poté, co vstoupil do války proti spojencům, a rovněž Adolfa Hitlera, který na vrcholu své moci v roce 1941, kdy německá branná moc stála před branami Moskvy a Leningradu, zbavil své strategické generály veškerých pravomocí a sám se prohlásil výkonným rozhodujícím stratégem. O čtyři roky později je diktátor poražen a končí společnou sebevraždou s Evou Braunovou.
David Owen dále prohlašuje, že obětí hybris syndromu mohla být v novodobých dějinách i Margaret Thatcherová, která po pádu berlínské zdi vystoupila proti sjednocení NDR a NSR, v němž viděla nebezpečí, které by pro Velkou Británii plynulo ze silného Německa, a stala se tak první antievropankou. Podle jeho pojetí také proto prohrála ve volbách. Podobně podle
Owena skončili i George Bush mladší a Tony Blair po invazi do Iráku a Afghánistánu (2002), která vedla ke ztrátě důvěry a rovněž k jejich volební prohře.
V další části uvedeme pokračování přednášky Miloše Vojtěchovského, zaměřené na patobiografický profil Emila Háchy a Klementa Gottwalda.
O autorovi| PaedDr. Jaroslava Sladká Článek převzat z časopisu Zdravotnictví a medicína, č. 1/2012.