Je prostě třeba vyhrožovat poškozením co největšího množství lidí. Policista nebude chránit oběť před zločincem. Hasič nebude hasit oheň, když vám bude hořet střecha nad hlavou. Čím horší hrozba, tím více peněz.
Některá povolání však mají holt smůlu. Třeba pracovníci pohřební služby. Když nebudou pohřbívat, mrtví jim už znovu ne umřou. A to je pech. Nebo když učitel odmítne učit, tak to jeho žáci přivítají.
Opravdovou smůlu ovšem mají ty skupiny zaměstnanců, v jejichž čele nestojí dostatečně otrlí vůdci.
Tak třeba zdravotní sestřičky. Chovají se k lidem slušně a nikomu nehrozí, že se na něj v nouzi vybodnou. Takže nedostanou nic. Nebo skoro nic.
TATO TRAGICKÁ KAUZA odborářského vydírání odhalila až na dřeň rozsah a vážnost infekce, kterou trpí celá česká společnost. Nejde tu ani zdaleka jen o nemocné zdravotnictví. Celý český národ je vážně nemocným pacientem.
Lékařské odbory představují jen jedno z mnoha míst zanícené tkáně. Tu tkáň nelze nikdy vyléčit utišujícími prostředky. Těch pár miliard, jež lékaři dostanou ročně navíc, bude utraceno bez léčebného efektu.
DIAGNÓZA, KTEROU TRPÍ ČESKÁ SPOLEČNOST, se jmenuje naprostá ztráta loajality. Nic nás vůči sobě navzájem ničím k ničemu nezavazuje. Prosazování partikulárních zájmů je přirozené a legitimní, pakliže se neděje na úkor ostatních a na úkor celku. Tento princip se ale nyní odborům podařilo převrátit v opak: jedině takové prosazování zájmů, jež se děje na úkor celku, může přinést bohaté ovoce. A odbory v tom nejsou ani zdaleka samy.
Stát a národ stojí na myšlence, že my všichni, kdo obýváme společnou zemi a patříme k jednomu národnímu společenství, sdílíme společné hodnoty, máme nějaké společné ideály i společné zájmy, a tudíž máme vůči sobě navzájem i jisté základní povinnosti a značnou zodpovědnost. Jestliže je těžké něco prosadit bez drastické hrozby, tak je to sice velmi vážné i smutné, nicméně to ještě nikoho a nikdy k žádným drastickým hrozbám neopravňuje.
NADŘAZOVÁNÍ ZÁJMŮ JEDNOTLIVCŮ a nátlakových skupin nad zájem celku vede k morální sepsi, těžké infekci, jež prostupuje celou společnost a může vést až k postupnému zhroucení životních funkcí národního organismu. Biologická rovnováha národa je nyní vychýlena směrem k patologickému bujení zájmových skupin a k metastázám jejich agresívních nároků.
Nejde tu o to, obviňovat lékaře ze šíření rakoviny. Mnoho z nich můžeme lidsky chápat, aniž souhlasíme s jejich metodami. Dokonce ani lékařské odbory, jakkoli morálně zcela selhaly, nejsou samy původcem té rakovinotvorné atmosféry ve společnosti.
Jen k ní přispívají a zároveň se na ní vesele vezou. Musíme se s veškerou vehemencí postavit vůči nestoudnosti a asociálnosti jejich nátlakových metod. Nicméně krize loajality je všudypřítomnou infekcí, která zasáhla nejen zdravotnictví, nýbrž celý národ. Prochází celou společností skrz naskrz.
KDYŽ LÉKAŘI SVALUJÍ ZODPOVĚDNOST za případné „výpadky ve zdravotní péči“ na vládu, je to nevkusné. Současná vláda měla jen malou možnost vyřešit z gruntu problém zdravotnictví. Situace zdravotnictví je výsledkem zbabělosti a nekoncepčnosti celé polistopadové politické elity. A také účinné obrany socialismem nakažených lékařských vůdců, kteří žádnou skutečnou reformu nikdy nepřipustí.
Kryptokomunistické vedení lékařské komory si přivlastňuje mandát klasické odborové organizace. Je to stav, kdy jsou všichni zaměstnanci určité profese ze zákona povinně členy odborů. Česká lékařská komora je nyní tou skutečnou žábou na prameni, nikoli vláda.
VŠUDYPŘÍTOMNÁ KRIZE LOAJALITY způsobuje, že v této zemi prakticky vůbec nejde efektivně vládnout. Jakákoli složitější reforma ve kterémkoli z veřejných odvětví je prostě nemyslitelná. Češi zkrátka neumějí táhnout za jeden provaz.
Každá zájmová skupina je přesvědčena o své nepostradatelnosti a o svých svatých nárocích. A často i o jakési stavovské nadřazenosti, což je psychická porucha, která kupříkladu postihuje méně úspěšné doktory, jejichž sen o sobě podmalovává tklivá hudba z Nemocnice na kraji města.
Lékařská krize je obrazem mnohem hlubší krize celého českého národa. Je to krize přirozeného vlastnectectí, krize naší vzájemné loajality, naší víry a našeho idealismu, bez něhož není myslitelný důstojný život ani jednoho jediného člověka, natož jakéhokoli národa na tomto světě.