Mladé dívky ve chvíli, kdy si podávají přihlášku na střední zdravotnickou školu sice počítají s tím, že se s největší pravděpodobností se smrtí budou potkávat, ovšem umírající, který má podobu, jméno a příbuzné je přece jen něčím jiným, než abstraktní představa lidského konce. Velmi zraňující je i setkání s vlastním bolestným příběhem, například pokud sestra, které v dětství zemřela maminka, ošetřuje nevyléčitelně nemocnou pacientku s malými dětmi.
Nezvládnuté setkání s realitou mívá závažné následky: může dojít k rezignaci na povolání, k sebeobraně cynismem, ale také k popření možnosti, že by sama sestra mohla onemocnět a umřít. Právě tahle reakce je nebezpečná a je jedním z důvodů, proč se mezi zdravotníky, kteří by měli jít ostatním příkladem, často vyskytuje rizikové chování, především kouření, nadměrné pití alkoholu a nadužívání uklidňujících léků. Opakem nerespektování signálů stresu a nedostatečné péče o vlastní tělo je potřeba nadměrné kontroly svého zdraví.
Povídejte si
Příval náročných situací se samozřejmě liší podle typu pracoviště. Bylo by dobré, kdyby se ve zdravotnictví na péči o psychickou rovnováhu pracovníků v nejexponovanějších profesích více dbalo. Ze světa přichází nový trend pomáhání - defusing a debriefi ng.
Zatím však tento typ pomoci používají spíše týmy, které vyjíždějí na pomoc do oblasti hromadných a živelních katastrof, případně se s ním lze setkat u ozbrojených složek, nejčastěji po nějakých dramatických situacích. Pod názvem defusing se skrývá vcelku obyčejné popovídání si s kolegyněmi, kamarádkami, partnerem nebo rodiči. Rozhovor neřídí žádná pravidla, je vedený potřebou „sdělená starost - poloviční starost“. Pokud člověk najde vstřícné a empatické posluchače, má možnost sdělit jim, co se stalo a jak to prožíval, a uvolnit tak nahromaděné emoce i napětí („defuse“ v angličtině znamená „zneškodnit, zmírnit či ztlumit“).
Ne každý však v práci najde vnímavou „vrbu“; kamarádky a rodina také ne vždy stojí o příběhy, které jim připomínají vlastní zranitelnost a smrtelnost. Reakce typu: „No jo, to je život, co naděláš“, „A cos myslela, že tě tam čeká, já ti říkala, že se na to máš vykašlat“, případně „Dej mi s tím pokoj“ nejsou tím, co potřebuje člověk, konfrontovaný s nejtemnějšími stránkami lidského bytí, slyšet.
Vyprazdňujte pohár hořkosti
Pro některé lidi je však nejlepší reakcí mlčení, které by ovšem nemělo znamenat popření traumatizujících událostí, ale jejich zvládnutí vlastními psychickými obrannými mechanismy. Uzavřenější osoby, případně ty, které nemají příležitost o svých zážitcích s někým mluvit, si mohou psát deník, zajímat se o obsah svých snů nebo navštěvovat různé kurzy meditačních a relaxačních technik. „Je však třeba dávat si pozor na nabídky některých alternativních metod, které techniku defusingu a debriefi ngu nabízejí. Lidé si tu vyprávějí o věcech, které je zranily, ale chybí odborné vedení a následné zpracování uvolněných emočních blokád, což může v některých případech vést k destabilizaci a u disponovaných osob i k hlubšímu psychickému poškození,“ varuje Dagmar Jančová, jedna z lektorek Psychosociálního kurzu pro nelékařské profese ve zdravotnictví (Centrum krizové intervence při Psychiatrické léčebně v PrazeBohnicích). Účast na podobných seancích se pak může projevit i zvracením, chřipkou či depresí.
Některé podobné skupiny mají navíc manipulativní sektářské chování. Sdělování nejhlubších pocitů by vždy mělo mít ukotvení v odborném zázemí, mělo by vést k určité katarzi a nalezení východiska, k osobnímu řešení mechanismů zvládnutí zátěže. „Traumatické zkušenosti dokážeme začlenit do kontextu života jen tehdy, pokud máme možnost vidět je ve všech souvislostech. Součástí profesní výbavy sestry by proto mělo být chápání příčin a následků, které vedou k určitému chování nebo stavu,“ dodává Dagmar Jančová.
Příště si přečtete …
Milostné vztahy na pracovišti Na blízkost smrti lidé podvědomě reagují touhou po intimní blízkosti někoho živého, a tak o nočních službách snadněji dochází k milostným sblížením, která pak mnohdy značně komplikují civilní život. Jak předcházet „syndromu sestry Iny“ a jak takové situace řešit, se dočtete v lednové Sestře.
KNIHA PRO VÁS
Jaro Křivohlavý, Jaroslava Pečenková: Duševní hygiena zdravotní sestry, Grada 2004 Přestože název „zdravotní sestra“ již patří minulosti, poznatky dvou zkušených odborníků na práci s lidmi jsou nadčasové. V útlé brožurce najdete řadu zajímavých námětů k zamyšlení i rad, jak se chovat, abyste dokázala pomáhat a při tom neubližovala sama sobě ani svému okolí. Jen sestra, která dostatečně pečuje sama o sebe, může být pomocnicí potřebným. Dokážeme-li udržet v rovnováze to, co nás zatěžuje, a to, co nám dává sílu, budeme mít sílu rozdávat naději a pomáhat lidem v nemoci a obtížných životních situacích.
CO JE DEBRIEFING?
„Debrief“ v angličtině znamená „vyslechnout hlášení“, původním významem slova „debriefing“ byl „rozbor letu“. Debriefing v případě hromadných katastrof je krátké, zpravidla jednorázové setkání co největšího počtu osob zasažených traumatickou událostí se speciálně školenými odborníky. Při něm se rozebere incident, účastníci jsou informováni o předpokládaných emočních reakcích a jejich řešení.
Měl by bránit propuknutí posttraumatické psychické poruchy (Zdroj: www.project-syndicate.org). Další možností je profesní debriefing, zajišťovaný školenými kolegy, který se nejdříve začal používat v USA a dnes je i v Evropě považován za nejefektivnější opatření u záchranářů, policistů nebo hasičů. Na peer-support čili „kolegiální podporu“ z řad spoluzaměstnanců se mohou obrátit ti, kteří za sebou mají nebezpečný zásah. Peer-support eliminuje zbytečnou psychologizaci či psychiatrizaci zdravých jedinců, kteří pouze prošli nadstandardní zátěží. Debriefing se tak stává přirozenou součástí vyhodnocení akce a jeho účastníci nemají strach, že někdo bude v jejich výpovědích hledat patologické jevy (Zdroj: www.mvcr.cz). Podobnou službu si zhruba před osmi lety navzájem poskytovali pracovníci linky důvěry a krizového oddělení pražského RIAPS. Při předávání služby měl odcházející pracovník možnost požádat střídajícího kolegu o vyslechnutí jeho emočních prožitků spojených s obtížnými momenty služby a o psychickou podporu. Zavedení podobné služby by jistě přispělo i k duševní pohodě extrémně zatížených zdravotníků a zabránilo by mnoha projevům syndromu vyhoření.
CITY NEJSOU TABU
Mnoho mladých sester má pocit, že je neprofesionální, aby projevovaly pocity, které v nich osud pacientů vyvolává. Samozřejmě není vhodné nad pacientem naříkat, ale přece jen, pokud nemocný člověk cítí, že se někoho cizího jeho bolest dotýká, má pocit lepší péče. Pacienti větší část emocí personálu odečítají z neverbální komunikace - sestra, která se nadměrně kontroluje, hůř navazuje kontakt. Ve chvíli, kdy si připustíme právo na pocit smutku či hněvu, snáz je přijmeme i u pacientů a příbuzných.