Po Listopadu byla otázka, jak nastavit financování našeho zdravotnictví. Krajními variantami byl pokladenský systém financování zdravotnictví, kdy garantem proteklých peněz zdravotnictvím je pacient, který u lékaře zaplatí za ošetření a obrátí se na zdravotní pojišťovnu, se kterou má individuelní smlouvu, která mu podle této smlouvy domluvený podíl vrátí. Protože se však některá vyšetření a léčení pohybují řádově ve statisících až v milionech korun, byl tento systém odmítnut.
A tak byla zvolena druhá krajní varianta, socialistický systém financování zdravotnictví, který nám zde instalovala pravicová strana ODS. A díky komunistické demagogii o bezplatném zdravotnictví a díky naší výchově v předlistopadových letech byl u nás tento systém instalován v supersociální podobě, která nemá ve světě obdoby. Vše je zdarma bez ohledu na to, co jsou schopny zdravotní pojišťovny ufinancovat z jimi vybrané zdravotnické daně. Doplatky pacienta jsou většinou nízké až zanedbatelné a jejich výše spíše odpovídá sociálnímu cítění předepisujícího lékaře než hodnotě pro pacienta, neboť téměř vždy jde vybrat léky bez doplatku.
Socialistický systém financování zdravotnictví má však jednu závažnou nevýhodu. Námi pacienty svěřené peníze na své cestě nikdo nedokáže ohlídat, a tak se vsakují tak rychle, že k lékařům jich mnoho nedoputuje. V pokladenském systému financování si své peníze ohlídá pacient samovolně aniž by ho někdo nutil, protože jsou to právě jeho peníze, které se v systému točí. Pacient si volí nejlepší zdravotní pojišťovnu s pojišťěním na zdraví a nemoc, která je pro něho osobně nejvhodnější. Volí si i svého lékaře, který ho za přijaté peníze ochotně provází systémem zdravotnictví pro pacienta co nejekonomičtěji (jinak si najde lepšího lékaře).
V pokladenském systému se tedy točí dvoje peníze. Jednak jsou to peníze zaplacené jako zdravotní pojištění v osobně zjednané výši v tékteré pojišťovně, ze kterých se solidárně financují drahá vyšetření a operace podle rozvahy managementu a dále proplácejí procento peněz zaplacených pacientem na banality. Tuto rovnováhu nehlídá ani stát, ani lékař, ale management zdravotní pojišťovny. V našem socialistickém modelu financování zdravotnictví nikdo peníze neuhlídá. Hlavní aktéři systému, lékař a pacient, jsou zcela vyloučeni z možnosti jeho ovlivnění. Pacient zaplatí svoji zdravotní daň a možná že něco z peněz doputuje i na konec řady k jeho lékaři.
V této nekontrolované díře lze ztratit a také ztrácíme miliardy korun. A je naprosto k nedohledání, kde se ztrácejí. Na konci řetězce ve zdravotnictví je nedostatek peněz, což umožňuje rozvoj korupce a protekce. Ještě v minulém roce měli naši politici šanci toto neblahé rozebírání našich peněz ze zdravotní daně zastavit. Nemocniční péče je nad naše občanské síly, abychom zde garantovali tok peněz jako pacienti. Na to by měl málokdo. Tato sféra by musela zůstat v direktivním režimu, v jakém je nyní. Ale změnou financování naší ambulatní sféry do pokladenského režimu by přineslo právě ten kýžený efekt, který by zabránil vsakování našich peněz mimo zdravotnictví. Samozřejmě, že pro sociálně slabé občany by musela být vyřešena sociální kompenzace jejich péče. Ale toto všechno je možné.
Jedině tento pokladenský systém je schopen dostat zdravotní pojišťovny mezi sebou a stejně tak i lékaře mezi sebou do plodných konkurenčních vztahů. Jenže žádná naše parlamentní strana takto problémy není ochotna vnímat. Až to klade otázku, zda nejde o záměr. Ta ztráta peněz ze systému by byla podstatně menší. Peníze v ambulatní sféře by tekly přirozeným způsobem a ohlídaly by se bez nejrůznějších úřednických hlídačů zcela automaticky. Žádné regulace v našem systému je nemohou uhlídat, protože je hlídají v místech, kde se prakticky neztrácejí.
Ale již není návratu. Během minulého roku se nebývalým způsobem rozšířila extensivita našeho zdravotnictví. Čímž se otevřela nová černá díra přímo ve výkonném zdravotnictví, která skutečně dokáže spolknout celý státní rozpočet. Nevratným způsobem se najelo na medicínu západní Evropy se všemi negativními důsledky, s nutností víceméně pravidelně dosypávat do zdravotnictví peníze ze státního rozpočtu, které se stejně k lékařům nedostanou. Nespokojení lékaři se budou opakovaně bouřit a stávkovat. Pokvete byrokracie, korupce a protekce. A spoluúčast pacientů se stejně vsákne jako dolévané peníze ze státního rozpočtu. Žádná regulace ani žádná kontrola toto neohlídá.
Není pochyb, že systém financování zdravotnictví, jaký se nachází na západ od našich hranic, je víceméně systém, kam směřuje sociální demokracie. Po dobu naší hospodářské konjunktůry a po dobu možného zvyšování přísunu peněz do zdravotnictví budou problémy, které jsou živé na západ od nás, celkem skryty. Občanští demokraté ve svém Modré šanci řeší problémy financování zdravotnictví piškuntálsky. Nutnost pravidelného dosypávání peněz ze státního rozpočtu a nutnost spoluúčasti pacienta jsou za občanskou rétorikou poněkud skryté, ale zjevné. Zdravotní daň nadále budou spravovat správci daně dnes nazývaní zdravotní pojišťovny a z toho bude financovaná drahá péče.
Z této zdravotní daně se ale uloupnou peníze na individuální účet, který si bude muset každý občan nechat spravovat u nějaké pojišťovny. A peníze, které budou intermitentně dosypávat sociální demokraté ze státního rozpočtu zdravotním pojišťovnám, budou občanští demokraté ze státního rozpočtu dosýpat pravidelně na individuální účty, ze kterých si budou občané financovat běžnou péči. Když tu péči nebudou čerpat, budou si moci vzít podíl ze svého účtu pro vlastní potřebu. Nedostatkem systému Modré šance občanských demokratů je v podceňování přirozených vztahů ve zdravotnictví, ponechání centrálního direktivního řízení a ponechání vsakovací cesty financí, takže k lékařům doputuje stejně málo nebo i méně než dnes. Dveře byrokracie, korupce a protekce se otvírají též.
Navíc všichni víme, jak za vlád ODS se ztrácely peníze z bank. Proč by se tedy nemohly ztrácet peníze z našich individuálních účtů? Extensivitu našeho zdravotnictví by zřejmě občanští demokraté řešili kromě nadále trvajících regulačních mechanismů spouúčastí pacienta, i když se k tomu nedávno v Otázkám Václava Moravce veřejně Tomáš Julínek nepřihlásil. Jako starého praktika mne mrzí, že klasická medicína opírající se o podrobnou anamnézu, pečlivé vyšetření a potvrzení pracovní diagnózy laboratorními vyšetřeními nám mizí před očima. Nakonec ani samotní pacienti ji většinou nechtějí.
Dnes je moderní vyšetřovat, vyšetřovat, až nám laboratoř dodá nějakou nabídku diagnózy, kterou pak léčíme. Ale takto jatrogenně vzniklá nemoc, kterou pacient netrpí, se léčí dosti obtížně. Přírodní léčitelé nám pak budou muset pomoci. Nejšetrnějším systémem organizace zdravotnictví je systém opírající se o dovednost praktických lékařů, gate keepers. Ale ten funguje jen v pokladenském systému financování. Nedělejme si iluzi, že jej dokážeme naroubovat v našem socialistickém systému financování, ke kterému se u nás hlásí všechny parlamentní strany. Modrá šance ODS je také jen kosmetickou úpravou tohoto socialistického systému, protože ani ona nectí přirozené vztahy.
MUDr. Bohumír Šimek, www.Zdravi.Euro.cz
Článek nemusí vyjadřovat názor redakce.