Nepomáháme pacientům, ale oni nám

Vladimíra Krumlová pracuje na transfuzním oddělení Thomayerovy nemocnice v Praze už téměř 31 let. Posledních 15 let zastává pozici staniční sestry. Jak jste se dostala ke zdravotnickému povolání? Po ukončení základní školy, kdy se člověk obvykle rozhoduje, jsem váhala mezi ekonomickou a zdravotnickou školou. Gymnázium jsem rovnou vyloučila, protože jsem ho považovala za můstek na vysokou školu. Ke zdravotnictví jsem měla odjakživa tak trochu citový vztah, tak jsem nakonec zvolila zdravotnickou školu. Ekonomie by mě stejně nebavila. Měla jste nějaký vzor v rodině? Ne, narodila jsem se v učitelské rodině. Ale podle mě učitelé a zdravotníci mají cosi společného. Učila jste se dobře? Bavilo vás to? Ve škole mě to bavilo, ale výsledky jsem měla průměrné, protože jsem tenkrát byla tak trochu lajdák. Vzpomínáte, jaké byly vaše začátky? Vzpomínám. Mám pocit, jako by to bylo nedávno. Po maturitě jsem nastoupila na ORL oddělení dnešní Všeobecné fakultní nemocnice na Karlovo náměstí v Praze, kde jsem strávila ta nejhezčí léta svého pracovního života. Byla jsem mladá, práce se mi líbila, všechno šlo jak na drátku. Když jsem tam nastoupila a práci si chválila, kolegyně mi říkaly: „Počkej, jednou si vezmeš za manžela pacienta, to si tady bere každá, a stejně půjdeš na mateřskou.“ Já jsem si říkala, co pořád mají s tím pacientem, až jsem se časem vdala – samozřejmě za pacienta. Příští rok bude