Rozhovor s ekonomickým konzultantem Miroslavem Zámečníkem
Jak vidíte současnou ekonomickou situaci našeho zdravotního systému?
Samotná vláda v srpnu tohoto roku konstatovala, že v hospodaření zdravotních pojišťoven žádné významné rezervy nejsou. Problém s financováním zdravotnictví je dvojí. Jednak nemáme systémově dobře vyřešeno financování „státních pojištěnců“ (senioři, nezaměstnaní, nezletilí a podobně), za které platí vláda velmi nízké pojistné, přičemž podíl na celkovém výběru pojistného stále klesá. Naopak sazba pojištění pro ekonomicky aktivní je velmi vysoká, u zaměstnanců navíc bez stropu. To je problém na příjmové straně. Druhý problém je na výdajové straně a spočívá v tom, že pojišťovny byly tlačeny ministerstvem zdravotnictví do výdajů tzv. úhradovými vyhláškami v případě, že se nedokázaly dohodnout o úhradách s lékaři a zdravotnickými zařízeními. Ministerstvo ale paradoxně nedbalo na rovnováhu mezi příjmy a výdaji. Potom není divu, že se zdravotní pojišťovny, především VZP, dostávaly do většího a většího skluzu s platbami zdravotnickým zařízením. Že se tak stane, říkaly pojišťovny už v lednu. A nemýlily se.
Existuje nyní shoda v tom, jak finanční nerovnováhu řešit?
Jestli měla krize nějaký pozitivní výsledek, pak je to poznání, že vyhlášky finanční stabilitě nepomáhají a že výdaje je nutno tlumit. Premiér Paroubek, respektive jeho poradci v čele s Valtrem Komárkem, zjevně chápou, že srovnání financí zdravotních pojišťoven vyžaduje v budoucím roce v podstatě nulový růst výdajů. Cokoli nad tento nárůst pak musí jít na vrub zvýšení výdajů ze státního rozpočtu. Systémová změna to sice není, ale je to alespoň realismus, který tady velmi dlouho chyběl.
Potíže ve zdravotnictví se stávají předmětem politických sporů. Jaká vidíte východiska?
Docela rozumné východisko bylo navrhováno již v lednu tohoto roku, a to v podobě ustavení expertní komise, jakési obdoby Bezděkovy komise, která se apoliticky zabývala otázkami penzijní reformy a předkládala politické reprezentaci modelové výpočty jednotlivých variant. Je velká škoda, že stejný přístup nebyl zvolen i v případě zdravotnictví.
S financováním zdravotní péče mají v různé míře problémy všechny vyspělé státy. Jak to řeší?
Je pravda, že s financováním stále nákladnější, i když také kvalitnější, zdravotní péče mají potíže všechny státy. Třeba Nizozemsko, Švýcarsko, Německo nebo Belgie se snaží vytvořit model konkurence zdravotních pojišťoven, v němž by si pojišťovny nekonkurovaly „přetahováním“ zdravých a bohatých pojištěnců, ale snižováním nákladů na zdravotní péči a zlepšováním její kvality. To znamená, že vybrané pojistné musí být přerozdělováno tak, aby zohlednilo rozdíly v rizikovosti pojistného kmene. Na české poměry převedeno, VZP by neměla finančně trpět proto, že má nejvíc „drahých“ státních pojištěnců, za které ovšem dostává velmi málo zaplaceno a logicky se musí dostávat do finančních potíží. Takto pojatá konkurence, kde se soutěží o klienty kvalitou nabídky různých pojistných programů, kde si pojištěnci mohou vybrat, co všechno má jejich pojistka krýt, ve skutečnosti nemá rozumnou alternativu. Druhý rozměr téhož problému je nakupování péče pojišťovnami pro svoje klienty. V Evropě se začíná prosazovat trend, aby pojišťovny nakupovaly od těch zařízení, která léčí lépe (nižší procento komplikací atd.) a nabízejí svoje služby levněji. Pokud chceme mít z dobrých důvodů konkurenci pojišťoven ve vztahu k pojištěncům, nutně musíme umožnit, aby neuzavíraly smlouvy s každým zdravotnickým zařízením. Opět logicky může být tato velmi zásadní změna pro veřejnost stravitelná pouze tehdy, když budou pacienti vědět, jak se kde léčí a za kolik. Vůbec zajištění přístupu k informacím pro samotné uživatele-pacienty je ve světě jedním z nejvýraznějších nových trendů.
Na léky nyní padne čtvrtina zdravotního rozpočtu, tedy přes 50 miliard ročně, a výdaje na léky jen za minulé pololetí stouply o více než tři miliardy korun. Vidíte východisko z tohoto bludného kruhu?
Tak tady je kuchařka, jak na lécích ušetřit, připravena od května loňského roku, a dokonce ji v té době v plném rozsahu schválila i Světová banka. Až dosud se ovšem nic z připravených návrhů nerealizovalo. První problém spočívá v tom, že Česko má dosti nešťastně stanoveny maximální ceny léků. Loňský návrh spočíval v tom, že maximální ceny by měly být odvozeny od průměru tří nejlevnějších trhů v EU. Kromě toho jsme tehdy doporučovali od této výchozí cenové hladiny pořádat elektronické aukce jako na Slovensku, případně jít ještě dál a vytvořit nákupní alianci na léky a zdravotnický materiál, která by tlačila ceny dolů. Další opatření jsou spojena třeba s informační povinností lékařů, kteří by měli být povinni upozornit pacienta na existenci nejlevnějšího léku, a s velmi pečlivým sledováním předepisování léků jednotlivými lékaři. Co pacienty potěší méně, je návrh, aby se nejběžnější léky již nepředepisovaly, ale pouze nakupovaly v lékárnách bez předpisu za hotové, a u ostatních léků aby byl vybírán poplatek za recept. Chtěl bych ovšem říct, že všechny formy spoluúčasti mohou být konstruovány s velkým citem pro sociálně slabší vrstvy. Dovedu si například představit zavedení stropů na absolutní výši spoluúčasti pacienta na výdajích na zdravotní péči, přičemž tyto stropy by byly odstupňovány podle příjmové situace pacienta. Vůbec totiž nejde o to, trestat chudé za to, že jsou ještě ke všemu nemocní, ale zastavit plýtvání.
Václav Tuček, Právo