ŠÉF VŠEOBECNÉ ZDRAVOTNÍ POJIŠŤOVNY PAVEL HORÁK ŘEKL PRÁVU:
Lékaři na odchodu do ciziny, chybějící peníze na onkologickou léčbu, léky dražší než v zahraničí, kde byste začal s řešením problémů českého zdravotnictví?
Měli bychom se přestat tvářit, že v českém zdravotnictví je vše zadarmo a přístupné všem, přičemž všichni vědí, že to není a nemůže být pravda.
Podle ministra financí je třeba ve všech oblastech nejdříve šetřit, odstranit zbytečné náklady a pak reformovat. Nové efektivnější léčebné postupy, technologie a léky jsou ale stále dražší, lékaři žádají vyšší platy. Dá se za této situace vůbec ve zdravotnictví ušetřit?
Šetření ve stylu „tak vyhodíme uklízečky“ nemá samozřejmě cenu. Když chcete snižovat náklady - a touto cestou by se měla zdravotnická zařízení dát -, musíte začít měnit jejich strukturu. Tedy, měla by pokračovat centralizace specializované péče, snížit by se měly počty lůžek a oddělení nemocnic. Těch je mnoho, navzájem si zbytečně konkurují, například tím, že při nedostatku odborného personálu si jej přetahují přeplácením, drahé technologie, které si pořizují, nejsou schopny využít. To vše vytváří nové a vyšší náklady. Do toho se přidají opakovaná vyšetření, protože péče není dobře koordinovaná, stejně tak se předepisují zbytečně léky. Zaměřit se musíme i na ambulantní lékaře. Máte lékaře, kteří mají hodně pacientů, ale náklady na ně jsou mnohonásobně nižší než u lékařů, kteří mají pacientů mnohem méně, ale náklady na jednoho pětinásobně vyšší. Tyto rozdíly jsou dané způsobem práce, nikoli tím, že by měl nějaké výjimečné pacienty.
Dá se odhadnout výše nákladů, bez kterých by zdravotnictví fungovalo a přitom by se mohly ušetřit nebo lépe využít jinde?
Podle mého je to 10-15 procent, které pak chybějí tam, kde jsou skutečně potřeba.
Kdo donutí zdravotníky a celé zdravotnictví chovat se racionálně?
Měl by je k tomu donutit právě současný nedostatek peněz. Ten by měl stimulovat změny zdravotního systému, aby se změnila celá jeho struktura včetně struktury nákladů, od financování zbytečných výkonů a léků k zaplacení odborného personálu.
Potřebuje tedy české zdravotnictví dramatické zemětřesení, revoluci?
Revoluce nám rozhodně nechybí. Spíše postrádáme jasnou koncepci změn. Například jak bude vypadat léková politika příštích pět deset let? Kolik bude zdravotních pojišťoven - jedna nebo deset? Bude pojistné vybírat na jednom inkasním místě stát nebo ho budou vybírat pojišťovny? Jaký bude vztah mezi pojišťovnami, státem a zdravotnickými zařízeními? Jaké bude mít povinnosti pacient? Budeme dbát na prevenci, budou vytvořeny nějaké pobídky a stimuly, aby se o své zdraví každý staral, aby dodržoval léčebné postupy? Jde o základní filozofii. Pak, po dohodě o tomto základním směřování, by měly následovat změny zákonů.
Proč je důležitá koncepce a nikoli konkrétní zákon?
Změny by měly být známy několik let dopředu i proto, aby na to například zařízení, která sama chystají změnu struktury, následující roky paradoxně nedoplatila. Jasná koncepce pomůže provázat přijímané zákony, odstranit chyby a nahodilá řešení.
Pokud takovou koncepci na centrální úrovni nemáme?
Pak by měly pomoci kraje, aby například bránily živelným investicím, nákupům jen z důvodů prestiže, protože často jsou takto nakupovaná zařízení nevyužitá.
Proč jsou dražší léky?
Systém, který je dnes dán v zákoně, je tak složitý a praxe natolik odlišná a neprůchodná, že Státní ústav pro kontrolu léčiv (SÚKL) prostě nemůže stihnout přeceňovat každý rok lékové skupiny. Pokud nedojde ke změně zákona, nic se nezmění.
Tady nevadí, že není koncepce?
Naopak, tento stav je právě dokladem, že koncepce je klíčová. Tady totiž u zdroje problémů je filozofie, že zde o všem rozhoduje centrální instituce, která přitom ale nemá žádný přímý zájem na změně. SÚKL totiž nic nenakupuje a neplatí. Léky hradí zdravotní pojišťovny, i když jejich cenu řeší někdo jiný, navíc se zpožděním. Tak se například měnící se kurz koruny vůbec do ceny léků nepromítne. Proto jsou u nás generika dražší než jinde ve světě, dražší je i zdravotnický materiál, a to i o polovinu. Legislativa se předělává už několik let, ale bez výsledku, protože chybí dohoda na základní filozofii lékové politiky.
Pomohlo by, kdyby zdravotnictví mělo obdobu Bezděkovy komise u penzijní reformy?
Ve zdravotnictví nemá smysl dělat Bezděkovy komise, protože stav českého zdravotnictví to nevyžaduje. Takových kulatých stolů jsme už zažili mnoho, řešení jsou známá, takže zbývá jen docela obyčejně už konečně rozhodnout například to, jaká bude míra solidarity, zdali až do extrému nebo se zúží s tím, že vše se dál bude hradit například seniorům a dětem. Prostě takhle postupovat problém od problému, domluvit se, rozhodnout, upravit legislativu.