Pravda, s etikou si nikdo hlavu neláme, ale když se to hodí, tak se morálkou ohánějí všechny zúčastněné strany. Ta je pro ně spíše heslem, agitačním výkřikem, který má kolorovat a příslušně doplnit další hesla a dodat tu správnou revoluční údernost.
Ať je to jakkoli - revolta lékařů těžko mohla povstat v méně příhodnou chvíli. Z toho plyne, že eskalace celé záležitosti byla výsledkem dlouhodobého neřešení lékařských požadavků, spontánním výbuchem nastřádaných pocitů marnosti, spíše než racionálně načasovanou akcí.
Propagace se chopila profesionální agentura, která ovšem vedle věcnosti přidala i notný kus bulvární rétoriky. Černobílá sanitka patří k těm obrázkům, které se dobře vyjímají na stránkách bulvárních médií. Ale kromě toho, že názorně přibližují, rovnoběžně značně zjednodušují a nelze se divit lidem, kterým to celé připadá nevkusné.
Stále máme představu lékaře-altruisty, který bojuje za vznešené ideály - mytického dr. Sovu, o němž by se dalo předpokládat, že by se k akci nepřidal. Jsou však i jiní lékaři, Štrosmajerové a Blažejové, o nichž jsem přesvědčen, že by do toho šli, byť by se na chvíli ocitli v jednom šiku s Cvachy, kteří jsou ovšem jako vždy spíše rozlezlí po ministerstvech.
V etickém textu, na který lékaři při své promoci přísahali, nenalezneme nic, co by jim bránilo prosazovat vlastní požadavky. Ani Hippokratova přísaha nic takového nezakazuje.
Lékař má sice povinnost dělat vše ve prospěch pacienta, ale právě tato část se dnes vykládá jako překonaný paternalismus, neboť není jasné, zda existuje harmonie mezi představou lékaře a pacienta o tom, co je pro něj (pacienta) dobré.
Obecně si lékaři nepřejí, aby se jejich pacienti ocitli ve svízelné situaci. Většina jich spíše chce poukázat na důležitost lékařského povolání, které se od jiných dalších důležitých liší především tím, že bylo (a stále je) po dvacet let zanedbáváno. Nedostatky se řešily (a řeší) především spoléháním se na altruismus. Masovou účast lékařů lze tedy číst spíše jako snahu poukázat na problém a vynutit si jeho řešení než jako touhu skutečně odejít.
Někteří však jistě odejdou - asi především ti nejschopnější.
Za současných podmínek si ale nelze představit, že uzavřením nemocnic a centralizací lékařské péče dojde k efektivnější distribuci nemocnic a léčeben.
Jedna věc je, když se cílů dosahuje rozvážným postupem, a jiná pak, když jde o výsledek živelného procesu. Důležité jsou možná právě ty nemocnice, které protestují. A na odpis dost možná ty, které jsou zticha. Má být jejich další setrvávání odměnou za současnou loajalitu?
Přeměna nemocnic na doléčovací ústavy a centralizace odborné péče je bez jakýchkoli pochybností pro pacienty nebezpečná. Běžná okresní nemocnice přijme denně okolo deseti akutních příjmů a nedokážu si představit, že by se měla změnit na ústav, kde se pacient pouze stabilizuje a pak pošle dál. Převádět okresní nemocnice na »praporní obvaziště« je neetické zcela určitě.
Pro spravedlnost je ovšem třeba zamířit také do vlastních řad. Existuje celá řada jevů, které lékaře neukazují v lichotivém světle.
Empatický zájem o pacienta ustupuje do pozadí přebujelé administrativě a technologická řešení se hledají i tam, kde je na místě něco docela jiného. Lékaři často zapomínají na to, že pracují s lidmi a že etika je integrální součástí jejich práce, ne jenom jakousi třešničkou na dortu, bez které se vše podstatné nakonec obejde. Jejich odtažitost a mistrovská nadřazenost je dána již stylem přípravy, ve které se vše podstatné o vztazích mezi lidmi zanedbává a vše »vědecké« a technické velebí a zveličuje.
Ačkoli lékař - technokrat - naštěstí dnes není prototypem českého lékaře, je jím bezpochyby lékař přepracovaný, ustaraný, odtržený od běžného života. Snese toho celkem hodně a v kombinaci s českou povahou setrvává v latentní dřímotě i několik let. Za tu dobu na sebe navěsí celou řadu parazitů, kteří využívají jeho pasivity a dají mu jen malý zlomek z výsledků jeho práce.
A takový lékař jednou už toho začne mít dost a bez ohledu na to, zda je vhodná doba, nebo ne, začne protestovat a shánět se po něčem lepším.
Jak tato akce dopadne? Kdo by si troufl říci, že dobře? Ač má svůj přesně definovaný cíl, přece jen opomíjí to základní.
A to je kontext doby. Věci sebelépe organizované vůbec neprospěly, pokud nepřišla jejich dějinná chvíle.
Lékaři svých cílů nedosáhnou, ministerstvo z toho bez šrámů také nevyjde, ale jako vždy to odnese nejspíše opět pacient.
Autor je lékař, vyučoval lékařskou etiku na Masarykově univerzitě