Podobné postřehy čerpají z behaviorální ekonomie (ekonomie chování), stále populárnějšího oboru, který do ekonomie zavádí prvky psychologie a vysvětluje tak, proč lidé činí zdánlivě iracionální rozhodnutí, přinejmenším z hlediska měřítek tradiční ekonomické teorie a jejího důrazu na racionální rozhodování.
Behaviorální ekonomie pomáhá vysvětlit, proč si například lidé málo spoří na důchod, proč se přejídají a málo cvičí a proč si kupují neúsporné žárovky a spotřebiče. Díky pochopení příčin těchto problémů se behaviorální ekonomie zasloužila o řadu tvůrčích intervencí, které je řeší.
Obezita důsledkem nedostatku informací?
Také tento obor má však své limity. V době, kdy jej politici využívají k formulaci programů, začíná být zřejmé, že se po behaviorální ekonomii žádá, aby řešila problémy, k jejichž řešení není určena. V některých případech se dokonce zdá, že se behaviorální ekonomie používá jako politická berlička, jež politikům umožňuje vyhýbat se bolestným, zato účinnějším řešením zakořeněným v tradiční ekonomii.
Vezměme si například epidemii obezity v naší zemi. Módní odpovědí založenou na přesvědčení, že lepší informace mohou vést k lepšímu chování, je ovlivňovat spotřebitele prostřednictvím věcí, jako jsou štítky s uvedením kalorické hodnoty potravin - v zákonu o reformě zdravotnictví je například zakotven požadavek, aby řetězce restaurací uváděly u svých pokrmů množství kalorií.
Štítky s uvedenými kaloriemi jsou dobrá věc, poněvadž by lidé měli vědět více o jídlech, která konzumují. Výzkumy však zjistily, že snaha města New York zveřejňovat počet kalorií má na rozhodování konzumentů velmi malý dopad.
Obezita není důsledkem nedostatku informací. Ekonomové spíše uvádějí, že vzrůstající obezitu lze dát do souvislosti s klesajícími cenami potravin, zejména nezdravých polotovarů. Chceme-li tedy s touto epidemií účinně bojovat, musíme změnit poměr ceny zdravého a nezdravého jídla - musíme například přestat dotovat kukuřici, čímž se zvýší cena kukuřičného sirupu s vysokým obsahem fruktózy, který se používá v limonádách.
Současně bychom měli zvážit možnost zdaňování nezdravých potravin. Protože nám však chybí politická vůle změnit ceny nezdravého jídla, zaměřujeme se raději na chování konzumentů.
Případně se zamysleme nad střety zájmů v medicíně. Ačkoliv existuje spousta výzkumných prací dokazujících, že dárky farmaceutických společností, jež lékaři dostávají, pokřivují jejich rozhodování, nenašel lékařský establishment dostatek vůle, aby tyto špatně maskované úplatky zakázal - a nezapovídá je ani zákon o reformě zdravotnictví.
Stejně jako v případě označování potravin zavádí tento zákon raději „ustanovení nažraného vlka a celé kozy“, podle nějž budou veřejnosti zpřístupněny pouze informace o poskytnutých darech. Sňali jsme břemeno z farmaceutického průmyslu, který má ve své moci změnit způsob svého podnikání, a přenesli je na relativně neinformovaného a bezmocného zákazníka.
Tentýž přístup je patrný i na samotné reformě zdravotnictví. Zákon slibuje dosažení chvályhodného cíle - pojistit většinu Američanů. Avšak neřeší zásadnější problém nákladů ve zdravotnictví. Místo aby požadoval, aby si jednotlivci sami platili drahé a neprověřené zákroky, pokud se pro ně rozhodnou, snaží se snížit náklady propagací motivačních programů odměňujících zdravé chování.
Prevence je bezpochyby vznešeným cílem - předejít rakovině plic je mnohem lepší než ji léčit. Snaha o zlepšení veřejného zdraví, ačkoli ji podpoří poznatky behaviorálních ekonomů, však pravděpodobně nebude mít velký dopad na náklady ve zdravotnictví. Studie ukazují, že i když preventivní medicína funguje, jen zřídkakdy ušetří peníze.
Politici rozhodujte, neschovávejte se
Naše přehnaná závislost na behaviorální ekonomii se však neomezuje pouze na zdravotnictví. Návrh zákona o „galonech na míli“, který nedávno schválil Senát státu New York, si klade za cíl pomoci řidičům udělat si jasnější úsudek o spotřebě vozu, jejž si kupují. Výzkumy ukázaly, že parametr „galonů na míli“ vede řidiče účinněji k uvědomění si reality spotřeby paliva než tradiční ukazatel počtu mílí na galon.
Větší objem a lepší kvalita informací však neřeší podstatu problému: lidé jezdí ve velkých a energeticky neúsporných autech, protože je benzin stále relativně levný. Zvýšení spotřební daně z benzinu tak, aby jeho cena lépe vyjadřovala skutečné náklady jeho spalování, by mělo daleko větší efekt ve snížení spotřeby paliv - byť politicky mnohem bolestnější.
Podobně i britský premiér David Cameron nedávno povýšil behaviorální ekonomii na lék proti přílišné spotřebě energie ve své zemi, když se odvolal na podle něho pozoruhodné výsledky studie, která umožnila snížit spotřebu elektrické energie v domácnostech tím, že informovala spotřebitele, jakou mají spotřebu v porovnání se svými sousedy.
Při bližším zkoumání však zjistíme, že lepší informace vedly podle testů programu ke snížení spotřeby energie o pouhých 1 - 2,5 procenta - a vzhledem k nadějím, jaké se do této metody vkládaly, je to dost skromný výsledek.
Porovnejme to s pravděpodobnými výsledky řešení zakořeněného v tradiční ekonomii: daň z uhlíku by okamžitě srovnala cenu energie s jejími skutečnými náklady a nasměrovala tvůrčí sílu trhu k tomu, aby vyvinula čistší zdroje energie.
Celý článek si můžete přečíst na serveru Hospodářských novin iHNED.cz nebo ZDE.