Začněme několika citáty: „Nacionální socialismus je aplikovaná biologie.“ (Rudolf Hess, 1934) „Lékař je biologický voják.“ (prof. Rudolf Ram)
Přelévání oceánu čajovou lžičkou
Mystika ozdravení národního těla po „selhání“ Němců v první světové válce a zmatený romantismus vyspekulované „rasy“, taková byla ideová východiska nacismu. Obrátila se proti Židům, Romům, tělesně i duševně handicapovaným, duševně nemocným, pak i homosexuálům, kriminální subkultuře a nakonec proti jakkoli odlišným. Tedy každému, kdo nesměl, nechtěl nebo nemohl mašírovat mit ruhig festem Schritt. I sám nesouhlas s národněsocialistickými bludy se mohl snadno považovat za příznak duševní úchylky. Vždyť jak mohl někdo nevidět něco tak úžasného! Koneckonců stejnou myšlenkou se i řídil sovětský režim, když zavíral disidenty do psychiatrických léčeben a podával jim psychofarmaka.
Počátek ideje eugeniky, později tak obludně zneužité, je spojen se jménem Darwinova bratrance sira Francise Galtona, který byl zdatným popularizátorem i vulgarizátorem evoluční teorie. Původním cílem ovšem mělo být dobrovolné, na osvětě založené zlepšování lidského genofondu. Z věcného hlediska šlo o pošetilost, danou neznalostí populační genetiky, zejména HardyhoWeinbergovy rovnováhy, která ve velké, či dokonce panmiktické populaci činí veškeré šlechtitelské manipulace pouhou iluzí, přeléváním oceánu čajovou lžičkou.
Jen dva prstíčky…
Vypěstovat silnou a zdravou rasu, geneticky, tělesně a duševně zdravý národ, se stalo absolutní prioritou, jíž se musí podřídit zákon i morálka. Jedním z otců nacistické eugenické a rasové pavědy se stal švýcarský psychiatr prof. dr. Ernst Rüdin (1874– –1952), žák Bleulerův a Kraepelinův, který se dal do služeb Říše a stal se komisařem pro rasově hygienickou politiku říšského ministerstva vnitra. Následoval zákon o prevenci dědičných chorob potomstva (Gesetz zum Verhütung erbkranken Nachwuchses, RGBl. I, S.
529) ze dne 14. 7. 1933, jenž nabyl účinnosti dnem 1. 1. 1934. Jím byla také prolomena povinná mlčenlivost a došlo k jejímu překlopení v pravý opak – povinné hlášení.
Mimochodem, tato historická zkušenost je naprosto dostatečná k tomu, abychom mlčenlivost úzkostlivě střežili jako hodnotu samu o sobě před všemi orgány včetně soudních, které mají tendenci okrajovat její výklad, protože pro svou práci potřebují jenom vědět, zda… atd. A ono „jenom“ pak rozežírá princip jako kyselina. Jen dva prstíčky si, Smolíčku Pacholíčku, ohřejeme a hned zase půjdeme. Figu borovú, orgánové, figu borovú. To je jediná správná odpověď s výjimkou zákonem jednoznačně vymezených případů (a že je jich požehnaně!). Kromě definovaných výjimek máme mlčet o všech skutečnostech, jež jsme se dozvěděli v souvislosti s poskytováním zdravotních služeb. Všech znamená opravdu všech. Žádné „jenom“ tu logicky nepřichází v úvahu. Pokud tu úřady něco potřebují, je to jejich problém. My jim ho usnadňovat nesmíme, a tudíž nebudeme.
Mentální výmyky
Myšlenka nucené sterilizace a logicky navazující „eutanazie“ představovala jakýsi biologický a genetický romantismus spojený s technicistním a utilitárním přístupem ke světu a společnosti. Biomedicína byla pojímána jako přímá státotvorná síla. Odvolávali se na vyšší princip (Nic než národ!) a „vyšší“ formu lékařské etiky. Vždyť podle Heinricha Himmlera byl Hippokratés vzorem pro každého lékaře SS. Ne, to není legrace. Tady mrzne úsměv na rtech.
Pamatujete také tato salta mortale, tenhle orwellovský doublethink? My starší jsme z marxistické pavědy povinně dělali zkoušky. A byla to zkarikovaná dialektika, která dokázala s vážnou tváří tvrdit, že diktatura proletariátu je vyšší formou demokracie. Je to stejný (mentální) výmyk, jenom na jiných bradlech. Nelze stále dost zdůraznit blízkost nacistického a bolševického způsobu myšlení. Vždyť historicky nevznikly nezávisle na sobě.
Zde platí, že jsou-li výchozí předpoklady dostatečně šílené, lze dokonale seriózní argumentací dospět ke zcela pomateným závěrům. Ostatně je to i princip bludu. Nejhorší je, že vznikne-li společenský systém vylučující kritiku, stává se blud všeobecně sdíleným, oficiálním a povinným. Z patologie stává se normalita, a kdo se jí vymkne, jinými slovy „odolává zglajchšaltování“, je trestán. Proces, který v pozdější době dostal orwellovský název normalizace.
Geometrická řada s energií laviny
Začalo se tedy hlásit, tím i registrovat a nakonec samozřejmě rozhodovat. Napřed „pouze“ o nucené sterilizaci. Odtud se již bez velkého duševního násilí přešlo k „eutanazii“, ovšem nevyžádané, takže se jednalo o pseudoeutanazii, o vykradení významu slov. Nacismus překypoval eufemismy. Podobně jako bolševismus. Manipulace se slovy a pojmy vždy věstí smrtelné nebezpečí. Nejprve pro svobodu, pak pro majetek a nakonec jde o holý život. Děti se zabíjely převážně barbituráty, dospělí kysličníkem uhelnatým. Spektrum však bylo širší: fenol, skopolamin, morfin, později střela do týla, Cyklon B a především všudypřítomné hladovění.
Precedentem a podnětem ke schválení dětské „eutanazie“ byl lipský „Případ dítěte K.“ (Fall Kind K.), jehož přesná datace není jasná, patrně šlo o první polovinu roku 1939. Usmrcení malformovaného dítěte řešil osobně Hitlerův emisar, jeho „doprovázející lékař“ (Begleitarzt), generál zbraní SS prof. dr. Karl Brandt (1904– –1948), později generální komisař pro zdravotnictví (Generalkommissar für das Sanitäts- und Gesundheitswesen). Tato zkušenost vedla k rozvoji mimoprávního zabíjení jako standardního procesu, a to na základě tajných vnitřních pokynů. Úmrtní listy a matriky se falšovaly. Uzákonění nacisté zvažovali, ale zalekli se toho. A to už muselo být, když i nacisté měli strach.
Na počátku ve skutečnosti nebyl jasný plán. Věci se rozbíhaly jakoby vlastní vahou, vlastní logikou. I zločin má totiž svou železnou zákonitost, svou vlastní iracionální racionalitu. Na příznivé půdě roste řadou geometrickou a s energií laviny. Lékař měl být v první řadě strážcem zdraví národního těla (Volkskörper), tedy již žádná salus aegroti. I pro nemocného to vlastně měla být úleva, milosrdenství, zkrátka nejlepší řešení. Objektivně vědecké, odborné, medicínsky indikované. A v neposlední řadě velmi ekonomické. On sám by třeba byl jiného názoru, ale nebyl tázán. Co odborníci rozhodnou, do toho, občane, nevstupuj. Idea tzv. vlády odborníků vždy byla a je nebezpečnou iluzí. Není nic horšího než moc v rukách iniciativních fachidiotů se zmrzačenou sociální inteligencí a politickým i občanským perimetrem na úrovni zakrslého krtka. K této tezi se ještě vrátíme, a to velmi konkrétně.
V mystickém vytržení za zvuku gilotiny
Všimněme si, jak se dnes skloňuje salus aegroti suprema lex, i když už většinou neumíme latinsky. Kdekdo to bezmyšlenkovitě používá jako motto. Přitom je to zásadní a hluboký omyl z dob patriarchální medicíny, který z dnešního filozofického ani právního hlediska neobstojí. Výše než salus totiž jednoznačně stojí voluntas nemocného. On jediný, pochopitelně po řádném, tj. srozumitelném a úplném poučení, rozhoduje o tom, co je jeho salus. Nechce námi navržené řešení? Žádá si šarlatána? Není proti tomu jiný prostředek než osvěta. To dnes stále většina z nás nechce vnitřně přijmout. Vždyť my za každého víme, co je jeho blaho. Přeneseno z medicíny do politiky, stačil by přeci nějaký výbor moudrých odborníků, kteří občanům určí, co je jejich blaho. Leč v pozadí všech výborů pro veřejné blaho (comité de salut public) již citlivější z nás slyší zvuky jakoby z řeznického krámu – tupá žuchnutí gilotiny.
Teoretický základ, na který se nacisté odvolávali (včetně pojmu „života nehodného žití“ a „balastní existence“, jakož i ekonomického aspektu), byl dán již v roce 1920 v knize „Die Freigabe der Vernichtung lebensunwerten Lebens“, kterou napsali psychiatr s právníkem, profesoři Alfred Hoche a Karl Binding. Od tohoto momentu se zřetelně šíří nejprve tolerance, pak vstřícnost a nakonec povědomí legitimnosti zabití obecně všech nepohodlných, všech balastních existencí, všech, kdož nejsou jako my, všech, kdož v mystickém vytržení neprospívají státu. Laťka i zábrany klesají, vraždění se banalizuje a redukuje na svou technickou stránku. Lidé si zvykají, nastavuje se nová společenská norma.
Z lékaře zdravotním policistou
Také se nejprve hovořilo o souhlasu postiženého, lékařských komisích i vícestupňových pojistkách. Byl v tom ale háček. Dítě ani duševně nemocný nemůže souhlas podat, takže rozhodnutí musí převzít stát. Všemocný, vzývaný pruský stát, posvátná autorita, o níž a s níž se nediskutovalo, před ní se jenom srážely podpatky. Ti podivní lidé byli dokonce na svou slepou poslušnost pyšní. Podle nich to byla známka pořádku a civilizace. Spolu s vlastní vůlí ovšem předali anonymnímu státu také odpovědnost. A o to šlo. O pohodlí zbabělosti. Oni nic. Lékaři se stali agenty státu, nikoli pacienta. Nikoli ochránci, ale pronásledovateli pacientů a biologickými revolucionáři. Medicína se proměnila na zdravotní policii.
I dnes si povšimněme výhonků konstruktivistických tendencí. Myslím ona občasná volání po pravomoci nějak trestat pacienty za nezdravou životosprávu či nedodržování prevence. Vůbec nedomýšlíme, že vlastně toužíme po správních pravomocích. Nepochybně v dobré víře. Ta ovšem tolikrát vedla do pekel… Protože rozhodnutí, že pacientkuřák či dietu nedržící diabetik by si měli péči hradit či dostat nějaký malus, by vyžadovalo řádné provedení důkazů a bylo by soudně přezkoumatelné. Chceme opravdu opustit bezpečný svět rady, poučení, osvěty, konzultace a vypravit se do sféry donucování? Stát se součástí státní moci? Velmi riskantní a absolutně nežádoucí. Neopravujme společnost, nemocní nám bohatě stačí. Prioritou je pacient, nikoli společnost. Ta si klidně může trhnout nohou.
Životy nehodné života
Nejprve přišly na řadu hrubé vývojové patologie, pak snížili laťku a zabíjeli také děti postižené i lehkými rozštěpovými vadami rtu a patra, jinak vděčný předmět plastické a rekonstrukční chirurgie. Kluzký svah kompromisů vedl ke zrychlujícímu se zjednodušování rozhodovacího procesu až k jeho úplnému semletí na fraškovitou formalitu. Jakmile totiž jednou existuje pravidlo, není až tak nesnadné začít dělat výjimky až k úplné svévoli. Nakonec přišla na řadu i medicinalizace společenských otázek: Roli hrála též kritéria čistě sociální, prohlašovaná za genetická a biologická. Vypukla kampaň nacistických (ale i sympatizujících nebo jen příliš poslušných) lékařů proti slabým, neoblíbeným, vyloučeným. Vše záviselo na definici toho, co znamená „životy nehodné života“. To byl terminus technicus, který v originále vyzní jako slovní hříčka (lebensunwerte Leben). Bože, masoví vrazi se smyslem pro humor, to tu ještě scházelo!
Vrchovatě se zde naplnila odvěká tendence lékařů rozhodovat o druhých, pokud možno neomezeně, a preference odbornosti nad kritérii společenskými (etickými, individuálními a politickými). Bohorovná medicína se tu nebezpečně tyčila nad vůlí a právy nemocného. A odpovědnost? Tu přece nesly odborné autority a státní byrokracie. Provádějící lékař vlastně ani nevěděl, respektive nechtěl vědět, že činí nesprávnou věc. Tuto obhajobu ještě dlouho po válce přijímaly německé i rakouské soudy a pachatele, které nestihli včas oběsit Američané, vesele osvobozovaly.
Mord s úsměvem v rukavičkách
Nejkřiklavějším případem byl SS-Hauptsturmführer (kapitán) dr. Kurt Borm (1909–2011), vrah z Bernburgu (Sasko-Anhaltsko) a Pirny-Sonnensteinu (Sasko), jeden z příslušníků Himmlerových „Hippokratovců“, jenž měl na svědomí 6652 mrtvých. O důkazech nebylo sporu. Nesplnil však subjektivní podmínku zavinění. Neprokázali mu totiž vědomí nesprávnosti masového zabíjení. Jako přesvědčený nacista s od dětství vštěpovanou úctou k autoritám prý nebyl schopen rozpoznat, že koná protiprávně, a tak použili zásadu in dubio pro reo (rozsudek Spolkového soudního dvora v Karlsruhe ze dne 20. března 1974 pod č. j. 2 StR 589/72). Snad netřeba podotýkat, že až do vysokého věku vykonával lékařskou praxi a byl u pacientů oblíben. To už tak nějak patřilo k věci. Spousta nacistických lékařských vrahů prý totiž byli velmi příjemní, vzdělaní a kultivovaní lidé. Tedy když zrovna někoho nemordovali nebo neselektovali na rampě. Kromě charismatického Mengeleho. Ten se usmíval i tam.
Většina případů se ututlala. Málokdo promluvil. Lékaři drželi při sobě a předstírali, že střeží dobrou pověst německé medicíny. Ti, kteří ji pokáleli, obviňovali ty, kteří ji chtěli skutečně očistit, z kálení do vlastního hnízda. Hradbu vyhýbavého mlčení, vzájemné ochrany a apologie prolomil až novinář Ernst Klee v roce 1985. Ještě další roky však trvalo, než nastala všeobecná a účinná sebereflexe i pátrání po tom, co se vlastně stalo. V zásadě si to celé vyžádalo dvě generace.
U nás uplynula zatím jedna. Příliš malý odstup od starého režimu. Asi proto se mohou stávat neuvěřitelné věci, alespoň z pohledu optimistů. Máme totiž ještě pořád plno starých borců. Jen se bojím, aby neměli pozorné žáky. Tato obava je ostatně motivem tohoto článku. Jakýmsi příspěvkem k ideovému zneškodnění a sterilizaci stále silně infekčních myslí.
V politováníhodném skanzenu
Doc. JUDr. Miroslav Mitlöhner, CSc. (nar. 1936), ředitel Ústavu sociální práce Univerzity Hradec Králové, člen vědecké rady Ministerstva práce a sociálních věcí ČR a bývalý soudce (1961–1975) nedávno zveřejnil šokující článek, který je opravdu na míle daleko mimo tento normální svět. Vyšel v Časopisu zdravotnického práva a bioetiky, který vydává Ústav státu a práva Akademie věd ČR.
Mitlöhner v něm například píše, že by zákon měl stanovit, aby ženy měly povinnost jít na potrat, pokud by čekaly těžce malformovaného potomka. Také by mělo být definováno, který narozený je ještě člověk a který již nikoli. Lékař vedoucí porod těžce malformovaného jedince (autor užívá rovněž pojmu zrůda) by měl být oprávněn o dalším postupu rozhodnout sám nebo po konzultaci s vedoucím pracoviště či specialistou z oboru pediatrie, avšak zásadně bez vyjádření či stanoviska matky či rodičů. Jejich stanovisko by totiž mohlo být emotivně nerozumné a neobjektivní. Objektivní je jenom odborník. Mělo by se tak činit s ohledem na prioritu zájmu společnosti na zdravé populaci. To zarezonuje v uších poučeného natolik, že by málem bezmyšlenkovitě vyhrkl: Heil Hitler.
Článek dle prohlášení autora vznikl v souvislosti s projektem „Rozvoj a podpora multidisciplinárního vědecko-výzkumného týmu pro studium současné rodiny“ (sic!). Není to pravda. Jde o bezostyšnou recyklaci textu (včetně totožného názvu), který autor publikoval již před 28 lety v periodiku Československé zdravotnictví (1986; 34(3): 108–113). Proto také „dílo“ neobsahuje novější literární odkazy (nejmladší citace je z roku 1983); navíc pocházejí z izolovaného a křivého světa tábora míru a socialismu. V inkriminované době byl autor vedoucím odboru organizace a zdravotnického práva Ústavu sociálního lékařství a organizace zdravotnictví v Praze.
Text obsahuje i trapné chyby. Odkazuje např. na jakousi „Maestas Carolina“, čímž autor patrně myslí zákoník Karla IV. Majestas Carolina. Ten ovšem nikdy nevstoupil v platnost. Autor opakovaně užívá termín „trestní zákon“ (tj. zákon č. 140/1961 Sb.), ačkoli dnes máme už 5 let trestní zákoník (zákon č. 40/2009 Sb.). Jako kdyby se už od 80. let ničemu nenaučil a nic nepochopil. Především úplně nové, evropské intelektuální, kulturní, etické a právní milieu. Zůstal mentálně i věcně trčet v politováníhodném skanzenu, civilizačním pokrokem dokonale nedotčen. Ani věk mu nemůže být omluvou, tedy pokud je zdráv. Kdo má silný žaludek nebo aspoň emitku po ruce a chce zažít skutečný šok z řevu dinosaura, tak děsivě autentický, že Spielbergův „Jurský park“ je proti tomu hadr, může použít následující odkaz: Mitlöhner M: K právním a etickým problémům spojeným s narozením těžce malformovaného jedince. Časopis zdravotnického práva a bioetiky 2014; 1: 48–54 (dostupné na www.ilaw.cas.cz/medlawjournal). Je to thriller, ale i silné varování. Poučení z krizového vývoje. Tak dobrou chuť a se soudružským pozdravem lidu zdraví, světu mír.
O autorovi| MUDr. Milan Novák neurolog@centrum.cz
První usmrcení malformovaného dítěte řešil osobně Hitlerův emisar, generál zbraní SS prof. dr. Karl Brandt, později generální komisař pro zdravotnictví. Tato zkušenost vedla k rozvoji mimoprávního zabíjení jako standardního procesu na základě tajných vnitřních pokynů.
Karl Brandt před soudem v roce 1947. V rámci Norimberských procesů byl shledán vinným ze zločinů proti lidskosti a 2. 7. 1948 popraven.
Počátek ideje eugeniky je spojen se jménem Darwinova bratrance Francise Galtona, který byl zdatným vulgarizátorem evoluční teorie.