Tento krok je třeba jednoznačné uvítat, protože dosavadní stav, obzvláště po převodu bývalých okresních nemocnic na kraje, je nevyhovující. Převod okresních nemocnic na kraje byl jedním z nejméně vhodných opatření, ke kterým po roce 1990 ve zdravotnictví došlo. Jednak tímto krokem stát ztratil definitivně možnost problém ztrátovosti nemocnic jednotně vyřešit, jednak tím de facto skončila státní politika v lůžkové zdravotní péči a jednak vlastnická změna vedla ke značné nejistotě v pravidlech lůžkové péče. Stačí si jen vzpomenout na zmatky, které v první dekádě 21. století panovaly mezi jednotlivými kraji např. v oblasti poplatků ve zdravotnictví.
Kraje, které převzaly nemocnice ve stavu jejich převážné ztrátovosti, se tento problém snažily vyřešit různě. Některé kraje nemocnice prodávaly, jiné je převáděly na obchodní společnosti, další vytvářely různé holdingové struktury. U některých nemocnic byla uzavírána málo vytížená oddělení, čímž se zúžil původní čtyřoborový záběr nemocnic. Přitom celkový efekt tohoto kroku pro hospodářský výsledek nemocnice je pochybný, protože v těchto zařízeních je velký podíl fixních nákladů, na které při uzavření některých oddělení pak vydělává menší počet výnosových pracovišť.
Nestátní nemocnice dnes mají obvykle právní formu obchodních společností, což jsou z hlediska právní teorie právnické osoby obvykle zřizované za účelem dosažení zisku. Realita je však taková, že nemocnice obvykle zisk nevykazují. Tedy napasovává se zde právní forma principiálně určená pro jiný druh hospodářské aktivity na podmínky zdravotnictví jakožto neziskového sektoru. Neziskovosti zdravotnického sektoru by proto lépe vyhovovala právní forma neziskových nemocnic, jak je navrhováno, i když v této podobě jen pro nemocnice ve vlastnictví státu. Odstátnění nemocnic, ke kterému došlo, ostatně ani jiný postup neumožňuje.
Dosavadní praxe nemocnic převedených do právní formy obchodních společností je nejen ekonomicky chybná (viz ztrátovost velkého množství nemocnic), ale je i nemorální. Do nemocnic pacienti přicházejí proto, že trpí vážným onemocněním. Stav nemoci je těžkým obdobím v lidském životě, a porto je nemorální, aby neštěstí jedněch bylo zdrojem zisku pro druhé.
Přesvědčivost uvedené argumentace je jistě jednoznačná. Je proto otázkou, proč vůbec k převodu nemocnic na obchodní společnosti došlo? Jistá odpověď je, mimo jiné, patrná z vyjádření odpůrců vzniku neziskových nemocnic. Tedy, že tímto krokem přejde rozhodování o nemocniční síti z rukou zdravotnických pojišťoven a krajů do rukou státu. A bude to snad špatně? Čím se řídí zdravotní pojišťovny při rozhodování o síti zdravotnických zařízení? Prospěchem pacientů? To jistě ne! Řídí se zájmem svého hospodaření. A nevhodnosti důsledků této motivace jsme denně svědky.
Dále se oponenti neziskových nemocnic obávají o pokles daňových příjmů státu. Přitom dotčené nemocnice v loňském roce odvedly na dani necelých 200 mil. Kč. (uvádí server Zdraví.e15). To jsou snad peníze, které mají spasit státní rozpočet? To jistě ne!
Skutečnou motivací odpůrců neziskových nemocnic spíše bude obava, že v této právní formě bude zapojení soukromého kapitálu do nemocničního byznysu obtížnější, a oněch cca 300 mld. Kč, které ročně zdravotnictvím protečou, je jistě velkým lákadlem.
Návrh zákona o neziskových nemocnicích kritizují i soukromí lékaři. Argumentují pravidly hospodářské soutěže, ohrožením existence nestátních zdravotnických zařízení a i stability celého zdravotnického systému. Avšak neslyšíme od nich ani slovo o prospěchu pacienta. A právě návrh zákona má pozornost zdravotnického systému vrátit zpět k pacientovi a ne ji zaměřovat prioritně na ekonomické aspekty zdravotní péče, jak se to děje už mnoho let.
Neziskové nemocnice svou pozornost zcela správně zaměří opět na pacienty, protože právě pro ně zde existují. Realizací tohoto návrhu zákona se pokroucené priority ve zdravotnictví vrátí opět k pacientovi a s tím je třeba jednoznačně souhlasit. Zdravotnictví není rezort, který by měl vytvářet zisk. Škoda jen, že se tento zákon má vztahovat jen na státní zdravotnická lůžková zařízení, kterých je jen několik (z právního hlediska to dnes ani jinak není možné).
Avšak kritikové tohoto návrhu se jistě neobávají o budoucnost státních lůžkových zdravotnických zařízení. Spíše se cítí ohroženi onou možností ostatních lůžkových zdravotnických zařízení požádat o status neziskové nemocnice. A to napovídá o jejich skutečných motivacích.
(Autor je bývalým ředitelem nemocnice)