Do nemocnice byla Šarlota Horváthová přijata už v kritickém stavu. Podle někdejšího deníku Rudé právo měla těžce postižené ledviny, plíce i játra a stála tak před otázkou, zda se podrobit operaci, při níž by jí lékaři vyměnili srdeční chlopně, nebo stejně riskantní transplantaci. Na výměnu srdce se bratislavští lékaři připravovali již dříve, dlouho se však nedařilo nalézt vhodného dárce. Několik nemocných se před premiérovou transplantací nového orgánu nedočkalo.
Když se naskytla příležitost k výměně srdce u padesátileté Horváthové, trvalo, než se chirurgům podařilo přimět ke svolení příbuzné asi čtyřicetiletého mrtvého muže, který si pádem na beton beznadějně poškodil mozek. Přestože po čtyřhodinové operaci začalo srdce v těle pacientky pracovat, vydrželo jen zhruba pět hodin.
Bratislavští chirurgové se k zákroku odhodlali v rámci ohromné vlny nadšení vyvolané vůbec první transplantací lidského srdce, kterou v prosinci 1967 provedl v jihoafrickém Kapském Městě profesor Christian Barnard. Jeho pacient Louis Washkansky žil po zákroku 18 dní. Úmrtnost v počátcích transplantací byla vysoká a jen asi sedm procent pacientů přežilo déle než rok. Průlom nastal až v 80. letech s léky, které usnadňují přijetí cizího orgánu pacientem.
Tehdejší vedoucí operačního týmu v Bratislavě později na průkopnický zákrok vzpomínal: „Ty operace byly tak povzbuzující, že jsme nemohli zůstat stát, měli-li jsme stejné podmínky jako jinde. Když jsme viděli, že máme pacientku, která by rozhodně zemřela ve velmi krátkém čase a která sama už nechtěla žít, zkusili jsme to…“ I když žena přežila jen pár hodin, je transplantace srdce z roku 1968 dnes považována za jeden z přelomů tuzemské lékařské vědy.
První úspěšnou českou, respektive československou transplantaci srdce (a též první ve východní Evropě) provedl až 31. ledna 1984 v IKEM tým profesora Pavla Firta pod vedením tehdejšího šéfa institutu Vladimíra Kočandrleho. Operován byl čtyřiačtyřicetiletý technik Josef Divina, který dostal srdce muže o devět let mladšího. V srpnu téhož roku se pacient vrátil do práce. Divina zemřel v roce 1997 na selhání ledvin, vyvolané dlouhodobou farmakologickou zátěží organismu.
Za zmínku stojí též osud pacienta číslo tři - Rudolfa Sekavy, který byl operován v říjnu 1984. Někdejší učitel z Jihlavy se stal nejdéle žijícím pacientem s transplantovaným srdcem v Česku, v roce 2016 oslavil 80 let. „Výročí transplantace si připomínám jako druhé narozeniny. Beru to jako největší dar,“ řekl před lety Sekava. V současnosti rok po transplantaci přežívá přes 80 procent operovaných, zhruba 55 procent z nich pak žije s novým srdcem déle než deset let.
IKEM, který je největším českým pracovištěm zaměřeným na srdeční operace, se může pochlubit řadou unikátních zákroků, včetně kombinovaných transplantací srdce a dalších orgánů. V roce 2003 zde například jako první v postkomunistické Evropě voperovali mechanické srdce, jež je přechodnou podporou do transplantace srdce biologického. Kromě IKEM provádí transplantace od roku 1992 také brněnské Centrum kardiovaskulární a transplantační chirurgie (CKTCH).
Za uplynulých deset let získalo nové srdce přes 700 pacientů. Počty kolísají mezi 57 a 87 ročně (v loňském roce to bylo například 74 transplantací srdce), na čekací listině je kolem stovky nemocných. Pacientům, pro které vhodný orgán zatím není k dispozici, pomáhají také různé umělé či mechanické náhrady. Česko patří obecně v transplantacích ke světové špičce, počet dárců byl loni v přepočtu na milion obyvatel šestý nejvyšší na světě.