Nový návrh zákona o ochraně zdraví před škodlivými účinky návykových látek, který by měl nahradit stávající zákon č. 379/2005 Sb., obsahuje řadu sporných bodů, nad kterými se málokdo pozastavuje. V tuto chvíli zde nejde jen o zákaz kouření, ale o celé spektrum ohrožených služeb a koordinaci protidrogové politiky vůbec. To však bohužel zůstává zcela ve stínu široké a emotivní diskuze o kouření v restauracích.
Jedním ze sporných bodů návrhu zákona je například změna v postavení protidrogových koordinátorů, kteří nyní situaci v krajích řídí a nejlépe vědí, co je pro daný kraj potřebné. Navíc mají důležité slovo v přidělování dotací těm organizacím a službám, které jsou v rámci prevence a léčby závislostí nejvíce potřebné.
Podle návrhu nového zákona však kraje už nemusí, ale jen mohou jmenovat protidrogového koordinátora. Ani vláda by podle nového návrhu už nemusela zvolit národního koordinátora či sestavit protidrogovou radu. Tím by se nám rozpadla celá protidrogové péče.
Ohroženi tak mohou být pracovníci, kteří se každý den snaží pomoci závislým takříkajíc přímo na ulici či lidí, kteří je koordinují s pomocí velmi omezených finančních prostředků. A to se děje za situace, kdy před pár dny byla národním protidrogovým koordinátorem představena výroční zpráva o stavu drog v ČR za uplynulý rok a celkem jasně z ní vyplynulo, že kromě stále se zvyšujícího počtu závislých na pervitinu průběžně stoupá riziková konzumace alkoholu a tabáku, a to zejména u dětí a mladistvých.
Nový zákon v současné podobě vnímáme jako zásadní ohrožení pro budoucnost prevence a léčby závislostí u nás. Jednoho dne se totiž může stát, že se budeme divit, do jaké míry stoupl počet závislých na tvrdých drogách doprovázený vysokým počtem HIV pozitivních a nekontrolovanou epidemií hepatitid B a C.
Zároveň už dlouhé roky upozorňujeme na podfinancovanou prevenci v těchto oblastech a vysokou toleranci české společnosti vůči konzumaci návykových látek dětmi a mladistvými. V této souvislosti si musíme uvědomit, že výdaje za léčbu jednoho závislého se pohybují v milionech, což je nesrovnatelně vyšší náklad pro společnost než výdaje na prevenci, díky které by k léčbě nemuselo dojít vůbec či v minimální míře.